Česká sezona v Drážďanech

Historik umění Jiří Fajt ve Státních uměleckých sbírkách Drážďany připravil největší akci českého umění v Evropě

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Tschechische Saison in Dresden

Vaše současné působiště je prestižní instituce a vy se podílíte na jejím řízení. Je to pro vás „práce snů“?

Každopádně Staatliche Kunstsammlungen Dresden (SKD) se svými 15 muzejními sbírkami jsou mezinárodně jedinečné. Ve srovnání s pražskou Národní galerií, jejíž potenciál je však stále nedoceněný, jsou drážďanské sbírky komplexnější a přesahují profil pražské galerie soustředěné výhradně na výtvarné umění. Drážďanská sbírka starých mistrů se slavnými obrazy Raffaela, Tiziana, Rubense, Vermeera a mnoha dalších, poklady uměleckého řemesla v dráž­ďanské Zelené klenbě, ale třeba i fascinující soubor prací z porcelánu či technické památky Matematicko-fyzikálního salonu rozhodně patří k tomu nejpozoruhodnějšímu, co světová muzea mohou nabídnout. Z tohoto pohledu je pro mě velkou ctí, že se mohu podílet na prezentaci těchto pokladů široké veřejnosti.

Nechci zastírat, že jsem ale docela dlouho zvažoval, zda si vůbec mám po neblahých zkušenostech z pražské Národní galerie onen „institucionální chomout“ ještě jednou nasadit na hlavu. Rozhodující roli v mém rozhodování nakonec sehrála skutečnost, že si vážím práce své kolegyně Marion Ackermannové, generální ředitelky SKD, která mě oslovila a s níž si také lidsky i profesně nadmíru dobře rozumíme. Svoje angažmá v Drážďanech jsem ale nicméně omezil na pět let.

Mohl byste porovnat přístup státu a sponzorů ke kultuře v Česku a Německu? Porovnáte-li rozpočet, s nímž hospodaříte v Drážďanech, s tím, jaký jste měl k dispozici v Praze, oč víc si nyní můžete dovolit?

Rozpočet SKD je lépe postavený ve srovnání s tím, s nímž jsme hospodařili v Národní galerii. Tehdy jsem se snažil přesvědčit český stát, že péče o uměleckou sbírku v hodnotě desítek miliard korun nelze pro­fesionálně vykonávat se státním provozním příspěvkem ve výši 230 milionů korun. Ten se navíc od počátku 90. let nezměnil. Již pouze správa sedmi historických budov, v nichž je galerie doma, společně s mandatorními, tedy povinnými výdaji, stála mnohem více. Mým návrhem bylo, aby stát finančně zajistil řádnou péči o státní majetek, tedy o sbírku a budovy, a my jako vedení instituce se postaráme o financování kompletního programu. Naše předsevzetí jsme splnili, stát ovšem nikoliv.

Výstavní program Národní galerie jsme tak financovali výhradně z vlastních příjmů galerie, to znamená ze vstupného, sponzorských darů, komerčních pronájmů apod. Za dobu mého působení v pražské galerii jsme díky atraktivnějšímu a mezinárodně relevantnímu programu ztrojnásobili počet návštěvníků, tudíž i příjmy ze vstupného, které např. v roce 2017 přesáhly 70 milionů korun. Pracovali jsme na  zlepšení provozu komerčních prostor v galerijních budovách, což přineslo nejen podstatně vyšší kvalitu návštěvnických služeb, ale i mnohem více peněz do galerijního rozpočtu. Spustili jsme sponzorský program pro korporátní partnery, jakož i členský program pro širokou veřejnost. Ve svém důsledku jsme si tak mohli dovolit investovat do výstavního programu částky až kolem 100 milionů ročně. Výstavní projekty Gerharda Richtera nebo Alberta Giacomettiho nebyly laciné. Pokud ale chcete hrát první ligu, a to byl náš cíl, pak musíte mít i odpovídající vybavení. Jenom pro představu: výstava o Karlu IV., jedna z nejúspěšnějších výstav v historii Národní galerie vůbec, zahájená v roce 2016 ve Valdštejnské jízdárně, stála přes 60 milionů korun.

V Drážďanech je o mandatorní výdaje postaráno, ty samozřejmě pokrývá příspěvek saské vlády ve výši kolem 25 milionů eur. Ta navíc velkoryse investuje ohromné částky do zkvalitnění muzejní infrastruktury, zejména do budov a jejich vybavení. Státní umělecké sbírky v Drážďanech patří k nejprestižnějším světovým muzeím a jsou také sledovány se značným zájmem nejen široké veřejnosti, ale i saské politické reprezentace. Saský premiér je častým hostem našich vernisáží. Mezi úspěšnými projekty z poslední doby bych vyzdvihl výstavy slavného malíře holandského zlatého věku Johanna Vermeera, německého a ruského romantismu nebo jubilejní přehlídku prací geniálního Gerharda Richtera. Tak třeba první dvě zmíněné výstavy byly vyprodány již pár týdnů po zahájení.

Samozřejmě i o financování programu se musíme postarat sami z mimorozpočtových zdrojů, nicméně struktura dárců a nakonec i objemy poskytovaných prostředků jsou rozdílné a liší se rok od roku – před pandemií programový rozpočet představoval částku 15–20 milionů eur. V Německu existuje institucionální podpora kulturních aktivit z různých spolkových, zemských i soukromých nadací, svoje nadační fondy mají velké korporace. Ty pak jakoby nahrazují roli státu při charitativních a filantropických aktivitách. Obecně platí, řekl bych, že dobrý nápad, kvalitní téma, si peníze vždycky najdou. 

V Německu pořád pláčou nad tím, jak málo peněz přichází do kultury a jak byla za covidu
opomíjená, ale podle vašeho popisu to spíš vypadá na víc než velkorysou podporu.

Ale kultura nikdy nebude mít dost peněz! Každá civilizovaná společnost však musí zajistit základní systémové nástroje k financování kultury a odpovídající motivační stimuly k vlastní aktivitě a kreativitě účastníků. K vaší poznámce: stále ještě existuje propastný rozdíl ve vnímání společenské role kultury v Německu a České republice. Možná by bylo užitečné, kdyby si ti, kdo pláčou v Německu, vyměnili role a zkusili fungovat v českém prostředí. Mám za to, že by jejich nářek rychle utichl…

V Drážďanech chystáte rozsáhlý český kulturní projekt. Kladl jste si jeho realizaci jako podmínku při jednání o vašem působení v SKD?

Ne, žádnou podobnou podmínku jsem si nekladl. Zájmem mým i Marion Ackermannové bylo zintenzivnit již existující mezinárodní aktivity drážďanských kolegů a ostřeji vyprofilovat institucionální dramaturgii směrem k regionu středovýchodní Evropy. Drážďany se musejí s ohledem na svou geografickou polohu, historickou paměť i současnost stát místem setkávání se střední a východní Evropou, jakýmsi mostem mezi Západem a Východem, musejí být místem s vysokou kompetencí i citlivostí k východním sousedům a jejich bohaté kultuře. A to jsme tenkrát ani netušili, jak dalece aktuální se tento požadavek stane za pár měsíců na pozadí dnešní válečné agrese Putinova autoritářského režimu na Ukrajině. 

Česká sezona v Drážďanech, jak náš projekt nazýváme, je motivována nadcházejícím českým předsednictvím v Radě Evropy. V této souvislosti chceme společně s našimi partnery, zejména pak s Česko-německým fondem budoucnosti, pražským Studiem Bubec a také s řadou saských kulturních institucí, představit českou soudobou kulturu v šíři rozličných médií a osobností. Chceme seznámit sousedy ve střední a středovýchodní Evropě s mimořádnými uměleckými výkony českých umělkyň a umělců, chceme umožnit setkávání tvůrců a aktérů na mezinárodně viditelném poli. Připravujeme tak pestrý festivalový program, který by mohl zaujmout jak milovníky klasických historických témat, tak i ty, kdo se rádi nechají unášet experimentální kreativitou současného umění. V naší nabídce tak pochopitelně nemůže chybět výtvarné umění, které tvoří páteř celé programové skladby, ale do polabské metropole přivezeme i nejrůznější divadelní, hudební nebo filmové projekty.

Kdy a v kterých místech bude Česká sezona probíhat?

Celá sezona má několik částí. Zahajujeme 24. června ve veřejném prostoru, především na drážďanské labské promenádě a přilehlém Starém Městě, kde nainstalujeme skulptury a objekty od sedmi autorů z Čech: zastoupeni budou Michal Gabriel, František Skála, Čestmír Suška, Milena Dopitová, Jakub Nepraš, Kryštof Kintera a David Černý. Posledně jmenovaný zapůjčí plastiku nazvanou Quo vadis, která motivem trabanta připomene podzimní události roku 1989 na pražské Malé Straně, kde přes zeď německého velvyslanectví prchaly stovky východních Němců do svobodného světa. A přitom zanechali v nedalekých ulicích spoustu tehdy oblíbených bakelitových trabantů. Jeden bronzový odlitek této práce stojí právě na zahradě německé ambasády v Praze, druhý umístíme před drážďanskou Akademii výtvarných umění. 

Historik umění Jiří Fajt u sídla Státních uměleckých sbírek Drážďany – instituce, s níž připravuje největší akci českého umění v Evropě. Ambicí „České sezony“ je umožnit setkávání tvůrců a aktérů na mezinárodně viditelném poli. Foto: Michaela Dzurná

Kromě toho na náměstí George Treue mezi našimi budovami Lipsiusbau a Albertinum postavíme pódium, na kterém budou po celé léto probíhat nejrůznější aktivity, počínaje rozhovory s umělkyněmi a umělci přes kulaté stoly k aktuálním celospolečenským tématům a konče divadelními představeními malých forem či hudebními vystoupeními různých žánrů. Jistou intimitu tohoto veřejného prostranství budou na tomto místě dotvářet imerzní práce Čestmíra Sušky, o pohoštění bude zase postaráno
v Prastánku Františka Skály. 

Těch sedm umělců jste vybíral vy, nebo na to existuje zvláštní kuratorium?

Samozřejmě na realizaci programu spolupracuji s kolegy v Drážďanech, nicméně v otázkách dramaturgie se spoléhám hodně na vlastní zkušenosti a chci představit to, co je mi osobně blízké. 

A jak bude sezona dále pokračovat?

Ze slavné labské promenády v Drážďanech se ve druhé, performativně laděné části letního programu přesuneme na protější novoměstský břeh Labe, kde v Japonském paláci, barokní budově postavené na počátku 18. století pro královskou porcelánovou sbírku Augusta Silného, saského a polského mocnáře a nadšeného podporovatele umění a vědy, budeme od 4. srpna hostit Divadlo bratří Formanů. Na palácovém nádvoří tak budou moci rodiny s dětmi zhlédnout loutkové představení Aladin, účastnit se rozličných uměleckých dílen a v tamních interiérech se ponořit do snového prostředí formanovského Imaginária, které hravou a interaktivní formou vybízí k poznávání našeho světa a nás samých. V létě budeme také hostit různé performance a umělecké happeningy – třeba Jiřího Davida společně s mladou ukrajinskou sochařkou Pavlou Nikitinou, nebo Františkem Skálou, který se pro svou monumentální instalaci nechal inspirovat drobnou grafikou od Maxe Švabinského. A samozřejmě zahraje i M.T.O. Universal.  

Co ještě bude součástí projektu Česká sezona?

Jeho třetí částí, a současně jakýmsi vyvrcholením, se stane podzimní výstava v Lipsiusbau – v naší budově postavené na konci 19. století Spolkem výtvarných umělců v Drážďanech pro výstavní využití, za 2. světové války pak těžce poškozené a na počátku třetího milénia zrekonstruované v moderní výstavní prostor. Svým způsobem se tak jedná o starší „sestru“ pražského Mánesa, o prostor, který vznikl za srovnatelných okolností a s podobnou funkcí. 

Naše výstava má název Všechnu moc imaginaci, což je původně programatický apel surrealistů přetvářejících sen v realitu a realitu v sen. Aktuálně pak jde o citát vypůjčený z jednoho dopisu Jana Švankmajera svojí ženě Evě. Tento citát je současně i programatickým názvem celé drážďanské České sezony a odkazuje ke specifické poetice české vizuální scény. 

Celou druhou polovinu tohoto roku budou organizovány různé solitérní projekty. Tak třeba na podzim do Drážďan zavítá Jaroslav Rudiš s hudební skupinou Kafka Band. S Janem Švankmajerem jsme zase domluveni, že v Drážďanech bude mít světovou premiéru jeho poslední film o kunstkomoře, kterou si, inspirován historickými předlohami, kromě jiných i naší proslulé Zelené klenby v drážďanském zámku, vytvořil na svém zámečku v kouzelné krajině jihozápadních Čech. A k tomu řada dalších akcí. 

Na programové nabídce spolupracujeme s osvědčeným dramaturgicko-režijním tandemem Michalem a Šimonem Cabanovými, digitální programy pro nás zase připravuje mezinárodní tým specialistů, jehož výsledky se představí v projektu nazvaném Hybrid Bridge, který bude umožňovat setkávání a diskuse lidí z různých míst v Drážďanech, Čechách či dalších zemích středovýchodní Evropy, a to v reálném čase. Aktivní zapojení návštěvníků České sezony pak bude spouštěčem různých světelných a laserových instalací v Drážďanech.

Vedle toho sezonu propojí projekt příznačně nazvaný Po českých stopách, který bude představovat umělecká díla drážďanských Státních uměleckých sbírek vytvořená českými umělci a umělkyněmi anebo ta díla, jež nesou významnou českou provenienční stopu, jinými slovy díla, která v minulosti prošla uměleckými sbírkami v Čechách, jako např. Rudolf II. na Pražském hradě nebo Albrecht z Valdštejna
v podhradí. 

Kam ještě budete zaměřovat pozornost v dlouhodobém horizontu?

Společně s Marion Ackermannovou a našimi kolegy z SKD se nově zamýšlíme nad silnějším vyprofilováním dramaturgické linie orientované směrem na východ od Drážďan. Teritoriálně nahlíženo budou přitom hrát klíčovou roli tři sousední státy – Německo, Polsko a Česká republika. Nechceme však zůstat uzavřeni jenom v tomto sousedství. Naši perspektivu tak rozšiřujeme na celý region středovýchodní a východní Evropy, zahrnující kromě jiných země někdejšího sovětského bloku včetně Běloruska, Ukrajiny a Moldavska, nástupnické státy Jugoslávie a samozřejmě i pobaltské republiky. Východ pro nás ale vlastně končí až na Bosporu…

Jiří Fajt (* 1960) Česko-německý historik umění a vysokoškolský učitel, v letech 2014–2019 generální ředitel Národní galerie Praha. Od loňského podzimu řídí mezinárodní aktivity ve Staatliche Kunstsammlungen Dresden, od 1. dubna tohoto roku je zde navíc zodpovědný za program skupiny 15 muzeí v Drážďanech, Lipsku a Herrnhutu. Výhledově chce posilovat zejména vazby na středovýchodní a východní Evropu se zřetelem k Ukrajině a Turecku.

Mohlo by vás zajímat

Dušan Martinček
Přečtěte si

Ivo Kahánek: Ticho má mnoho podob

Hostem Salónku Lucie Šilhové byl v pražské Art&Event Gallery klavírista a hudební pedagog Ivo Kahánek. Veselý interpret vážné hudby kromě jiného prozradil, že s Dvořákovým klavírním dílem je třeba zacházet jako s dobrým parfémem. Dvě tři kapky stačí. Celý flakón by nikdo nevydržel, dodal virtuos k pětihodinovému souboru skladeb,…

Nejčtenější v kategorii ArtDesign