Architekt Adam Gebrian Foto: archiv Adama Gebriana a Mall.tv
Co si myslíte o veřejném prostoru v Praze? Jaký je ve srovnání s jinými městy?
Potenciál pražského veřejného prostoru je obrovský a zcela nevyužitý. Praha je skvělé město s obrovskými možnostmi pro to, aby kvalita veřejných prostorů byla na velké úrovni a v široké škále. Ale ten potenciál je opravdu zoufale nevyužitý.
Značná část obyvatel Prahy zde totiž stále ještě vnímají veřejný prostor jen jako tranzitní, kudy se dostanou z domova do práce, s dětmi do školy a podobně. A ti, kteří se jen nepřesouvají, ale tráví ve městě svůj čas, jim přijdou spíš podezřelí, jako nějací bezdomovci. To je rozdíl proti zemím, které mám rád a kde se pobyt ve veřejném prostoru považuje za základní životní kvalitu.
Přitom já žiji v Praze proto, že mám život ve městě rád. Rád v tom prostoru pobývám, a tak na něj mám i nějaké nároky. A tyto nároky jsou pro mě v Praze nenaplněné.
Jaká je příčina tohoto stavu? Může za něj vedení města, nebo veřejnost a právě zmíněné vnímání prostoru?
Důvodů je hodně, ale zásadní historický důvod je ten, že veřejný prostor není priorita. Zároveň platí, že veřejná sféra nedokáže udělat nic rychle, což je věc, která odčerpává hodně energie. Když nějaký projekt realizuje státní úřad, musí dodržovat pravidla všech ostatních úřadů a zároveň ještě zásady pro zadávání veřejných zakázek. Kdokoli pak může do projektu hodit vidle, třeba ne tak, že by mu úplně zabránil, ale může celý proces neuvěřitelně zdržet. To je odvrácená strana demokracie. V Čechách se teprve musíme naučit respektovat výsledek, který se člověku sice nelíbí, ale prošel všemi procesy, byl správně vysoutěžený, dostal všechna povolení a byl správně provedený.
Druhá příčina je pak v postoji lidí. Dodnes mezi svými vrstevníky slyším větu „na víkend vypadnu z města“. Lidé si dlouhá desetiletí zvykli trávit volný čas na chatách, chalupách, na výletě. Jinými slovy v době, kdy mají dostatek času, aby se mohli ve městě procházet a mít na něj nějaké nároky, tak tam nejsou. Potom logicky trvá déle, než si všimnou, že město je vlastně ve špatné kondici.
Je to začarovaný kruh, kde není poptávka, není ani nabídka a naopak. Takže na jednu stranu může město tvrdit, proč by do náměstí a dalších veřejných prostor mělo investovat peníze, když tam lidé netráví čas. Jenomže potom jsou logicky tato místa zanedbaná a lidé tam čas opravdu netráví.
Ve kterých zemích lidé vnímají veřejný prostor víc a proč tomu tak je?
Říká se, že tam, kde lidé pijí víno, jsou venku. A tam, kde se pije pivo, jsou naopak uvnitř. Klíčová země, která tento koncept nabourává, je Dánsko a hlavně Kodaň. Lidé si tam zvykli fungovat ve veřejném prostoru mimo jiné díky tomu, že tam působí světově proslulý architekt Jan Gehl. Ten v šedesátých letech spolu se svou manželkou antropoložkou vyrazil do Itálie, kde se rok zabývali tím, jak tam vypadá život ve veřejném prostoru. Po návratu napsal v roce 1971 knihu Život mezi budovami, která promítala do dánského prostředí poznatky s Itálie, ať už jde o to, jak se spolu lidé baví, jak mají být daleko od sebe, jakou se mají pohybovat rychlostí. Začal pracovat na změně vnímání veřejného prostoru v Dánsku a za padesát let se město opravdu velmi proměnilo směrem ke skutečnému životu v jeho ulicích. Lidé fungují venku i přes nepříznivé počasí, sedí u hořáků zabalení do deky, i když mrzne a fouká studený vítr. Takto může život v Kodani fungovat díky tomu, že prostředí už je pro pobyt ve veřejném prostoru uzpůsobené.
Další příklad je Španělsko a Portugalsko, kde jsme teď s rodinou pár měsíců bydleli. V Lisabonu jsme hodně času se synem trávili na malém náměstíčku v obytné čtvrti, které na první pohled nevypadá nijak vizuálně zajímavé. Je to v podstatě kruhový objezd, který je uprostřed vydlážděný, jsou tam vysoké stromy, je tam možnost si sednout a jsou tam karetní stolky. O kus dál je možné se napít, dojít si na záchod a kousíček dál jsou obchody se smíšeným zbožím. Dá se tam i schovat před deštěm, v blízkosti je možnost se najíst. Poměrně snadno tak v tomto prostoru člověk může strávit 24 hodin denně a nemá důvod odtamtud odejít.
A toto většina veřejných prostor v Praze bohužel nesplňuje. Často jsou to sice místa krásná na pohled, ale jakmile do nich vstoupíte a chcete tam trávit více času, projeví se různé defekty. Ať už tam není stín, nejsou tam lavičky, často chybí záchody, možnost se napít… Málokdy je v pražských veřejných prostranstvích komplexně všechno. Ty prostory jsou řešeny způsobem, který nepočítá s tím, že by tam lidé trávili delší čas.
Lavičky ve stínu vzrostlých stromů jsou v Praze spíše vzácností Foto: archiv Adama Gebriana
Jaké prostředí je podle vás nejvhodnější pro bydlení?
Mám rád čtvrti, které jsou promíchané, nikoli monofunkční. Považuji za normální, když je v domě v přízemí veřejně přístupný parter, v podzemí hospoda, nad tím je jedno nebo dvě patra kanceláří, nahoře tři patra bytů a ve vnitrobloku třeba dílna, kde se opravuje oblečení. Díky tomu jsou různé služby blízko, stačí ujít pár metrů a člověk si má kam zajít na jídlo, na pití, za zábavou, zasportovat si. Vše je v docházkové blízkosti, odborně se tomu říká město krátkých vzdáleností. Není potřeba žádné složité dopravy jiné než pěší, aby si člověk zařídil všechno, co potřebuje.
Splňuje takové požadavky vůbec nějaká pražská čtvrť?
Úplně ideálně ne, ale Újezd a Malá Strana, kde bydlím, takto až na drobné problémy funguje. Většina věcí, které jsem zmiňoval, tam až na výjimky opravdu je v docházkové vzdálenosti k dispozici. Malá Strana je sice do určité míry ovlivněna turismem, ale jakmile se tam člověk zorientuje, najde tam vše potřebné.
Aby nějaká čtvrť mohla takto fungovat, musí splňovat určité parametry. Jde například o hustotu osídlení, poměr mezi zastavěnou a nezastavěnou částí, mezi veřejným a soukromým prostorem a mezi množstvím lidí, kteří tam bydlí a kteří jen procházejí. Teprve až se splní tyto kvantitativní parametry, může (ale nemusí) vzniknout i ten kvalitativní a najednou se tam lidé začnou cítit dobře.
Například Žižkov a okolí Koněvovy ulice má šanci se takovouto příjemnou čtvrtí stát a je otázka, jestli ji dokáže naplnit. Někdy vizuální parametr pokulhává za skutečným životem. Pro mě je sice vizualita důležitá, ještě mnohem důležitější ale je, jak dané prostředí funguje.
V současnosti vznikají nové čtvrti, například na Smíchově, nebo v prostoru bývalého Nákladového nádraží na Žižkově. Může taková nově vzniklá zástavba být plnohodnotným městem?
Po roce 1990 neznám žádnou dobrou pražskou čtvrť. Když se podíváme na historickou zástavbu například Vinohrad, zjistíme, že tam sice existoval velký plán celé čtvrti, její základní jednotkou však nebyl celý blok, ale jednotlivý dům. Každá budova tak měla jiného majitele, jiného stavebníka a pozemkové členění tak bylo mnohem jemnější. Problém v současnosti vznikajících čtvrtí je tedy v tom, že existují obrovské celky, které mají jednoho vlastníka. Když se dvacet domů tváří jako samostatné jednotky, ale ve skutečnosti je to funkčně vlastně jeden dům, dostane se do území měřítko, které tam nikdy nebylo.
Je také obrovský rozdíl, jestli člověk staví pro sebe, nebo jako firma na prodej. Takový investor nemyslí do budoucna, na využití budov třeba za deset let. Co bude dál, je mu vlastně jedno. V této situaci nelze očekávat, že zástavba bude stejně kvalitní jako ta původní. Ale strašně bych si přál, aby nově vznikající čtvrti dopadli skvěle, lidem se v nich dobře žilo a časem se z nich staly plnohodnotné součásti Prahy.
Jak by podle vás měla být řešena pražská nábřeží, ostrovy a okolí Vltavy?
V okolí řeky je dnes spousta veřejně nepřístupných prostorů, ať už na Kampě, kolem plavebních komor, na severní špičce Dětského ostrova se sochou Vltavy a mnoho dalších. Vynikající architekt Vlado Milunić, autor Tančícího domu, kdysi udělal zajímavý projekt, kdy nakreslil pěší lávky, které by spojily všechny ostrovy v centru. Ukázalo se, že by to šlo, vzdálenosti nejsou velké a nebyl by to problém ani pro lodní dopravu. Najednou by vznikl obrovský prostor zeleně, kde je možné se pohybovat pěšky, mimo automobilovou dopravu. Bohužel se tento projekt nikdy nerealizoval.
Takovýchto ploch, které by potenciálně mohly být přístupné, ale nejsou, je spousta. To je moje oblíbená definice Prahy, že půlka míst je zavřená a v té druhé se mačkáme a stěžujeme si na to, že máme málo místa (to jsou třeba právě náplavky). Praha je řídce obydlená a je tu hodně prostoru. Je ho tu dokonce tolik, že se o něj neumíme postarat a tím pádem se stávají zanedbanými. V Praze se totiž veřejnými prostory neskutečně plýtvá.
Jak hodnotíte hromadnou dopravu v Praze, co tu je dobré a co naopak chybí (a jinde to třeba mají)?
Vyspělá země není ta, kde chudí jezdí autem, ale kde bohatí jezdí MHD. Proto si umím představit, že by pražská MHD byla zadarmo, buď pro všechny, nebo alespoň pro obyvatele Prahy, kteří nemají auto a nenárokují si možnost parkovat ho ve veřejném prostoru. Naopak parkování v centru bych výrazně zdražil, protože je to taky forma dopravy, takzvaně doprava v klidu. Bývalý starosta Bogoty Enrique Peñalosa říkal: Základní lidské právo není právo na zaparkovat v dohledu bydliště, ale právo na čerstvý vzduch.
V Praze funguje MHD skvěle do okamžiku, kdy chcete přestoupit z jednoho módu na druhý. Například jsou součástí pražské dopravy vlaky, které fungují skvěle, dokud z nich člověk nechce přestoupit na tramvaj či na metro. Jen dostat se z Hlavního nádraží na nejbližší tramvaj je problém, přitom by mohla jet parkem před ním a mít zastávku jen pár metrů před nádražní budovou. Metro tam sice je, není to ale přestupní stanice. Přitom když vystoupíte z vlaku na prvním nástupišti a vydáte se na jeho konec směrem k Muzeu, dojdete až k ústí Vinohradského tunelu a odtud je to na přestupní stanici metra jen asi 50 metrů. Chybí tam jen díra do zdi, stačilo by udělat krátký tunel pro pěší. Takovýchto drobných zlepšení je po Praze možné udělat tisíc. Třeba když mluvíme o spojení na letiště, ptám se, proč tam nemůže jednoduše jet tramvaj, vždyť k tomu stačí jen zhruba 1,5 kilometru kolejí.
Mám rád odborníka na marketing Roryho Sutherlanda, který říká, že by každá organizace měla mít ministerstvo detailů. To by mělo splňovat dvě kritéria: musí mít obrovské pravomoci a minimální rozpočet. Musí jít o věci, které lze udělat rychle a za malé peníze. Změny musejí být vždy po malých postupných krocích, aby si na ně lidé zvykli a pak sami vyžadovali o kousek lepší stav. Na začátku ale vždy musí být společenská shoda, že opravdu stojíme o veřejný prostor, kde se nám bude dobře žít.
Adam Gebrian v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech, který je dílem slovinského architekta Josipa Plečnika Foto: Mall.tv
Co vás v poslední době v architektuře v Praze naštvalo a co naopak potěšilo?
Začněme detaily. Na několika místech se objevily přechody pro chodce, díky nimž už lidé nemusí chodit do podzemí. Poprvé jsem tyto nově namalované přechody zaznamenal na Karlově náměstí na rohu s Resslovou ulicí. Myslím si, že kdokoli se tam zajde podívat, nenapadne ho, že tam relativně nedávno nebyly. To samé je na Náměstí Jiřího z Poděbrad přes Vinohradskou, u Muzea přes magistrálu. Člověk, který se po městě pohybuje pěšky, je nejmenší zátěž pro všechny ostatní, a proto by mělo město být uzpůsobeno tak, aby to pro něho bylo co nejvýhodnější. Tento pocit jsem v Praze dlouho neměl, ale právě přechody k němu výrazně přispívají.
Z architektonického hlediska cením práci, kterou udělal Petr Janda pro náplavky. Nejde jen o výrazné skleněné čočky, ale také o infrastrukturu, do kobek byla zavedena voda, elektřina, záchody. Jde přesně o nevyužité plochy ve městě, o kterých jsme se bavili. Když se zavede infrastruktura, jejich využitelnost je najednou mnohem větší. Samozřejmě je to začátek a je otázka, zda se takovéto vylepšení rozšíří na další náplavky, ale já věřím, že ano. Rozhodně je to ale důkaz, že častokrát stačí na místo zavést potřebnou infrastrukturu a najednou ho lze mnohem lépe využít.
Z principu mě velmi potěšilo, že v posledních deseti letech v Praze a celé České republice začalo přibývat architektonických soutěží jako způsobu výběru, kdy se podle konkrétních návrhů za pomoci poroty hledá ten nejlepší. Dlouhé roky se předtím dělal výběr na základě kvantitativních kritérií (cena, termín, zkušenosti zhotovitele), ale součástí výběru vůbec nebyl návrh řešení, který dokonce v době výběrového řízení vůbec neexistoval. V soutěži se řešilo jen za kolik, kdy a kdo zakázku dodá, ale nebylo tam vůbec řečeno, co to bude. Kdybych mohl, podpořím každého, kdo se formou architektonické soutěže snaží vybrat návrhy nových staveb. Ti lidé udělali maximum pro dosažení dobrého výsledku a já pak ten výsledek respektuji, ať už se mi osobně líbí více či méně.
