Wilhelm von Boddien před Berlínským zámkem. Foto © Jan Juri Reetz, Berlin.
Palác nyní stojí. Nebylo by prima znovu postavit i ”gigantické schodiště“ ve Schlüterhofu?
Na podzim vydáme ve spolupráci s časopisem Berliner Extrablatt speciální DVD s názvem „Wir träumen weiter“ (Pokračujeme ve snění). Na něm si ukážeme okolí paláce, jak si ho teď představujeme, palác zasazený do parkové zeleně, vstoupíme do Schlüterhofu a odtud přímo do schodišťového prostoru se slavným “gigantickým schodištěm” od Andrease Schlütera. Tento skvost dvorní architektury byl v prvních desetiletích po svém vybudování bez okenních zasklení, jak se taková schodiště v Itálii dělají. Nádvoří lze chápat jen ve spojení se schodištěm. Dnes se zde nachází sochařský sál, který má naprosto stejné dimenze. Rekonstrukce je možná, aniž by nastaly problémy se statikou, dokonce nebude třeba zasahovat ani do muzejní konstrukce; místnost je sama o sobě stabilní.
Původní ”gigantické schodiště“ ve Schlüterhofu.
To však při dnešní politické situaci ve vedení nadace není možné.
Když jsme celý zámek obnovovali, zažívali jsme období, kdy si všichni ťukali na čelo, přesto jsme dokázali politiky získat na svou stranu. A podaří se nám to znovu. Hrajeme dál a podaří se nám to znovu. Zámek byl před více než 70 lety vyhozen do povětří, teď je najednou zpět – potřebujeme deset let na jedno schodiště? Vzhledem k velkolepému umění to bude stát dalších 20 milionů eur, z nichž dvě třetiny jsou již pevně přislíbeny. Ale zatím nesbírám peníze, jen sliby. Peníze se nesmí vybírat, dokud se čeká na politické rozhodnutí. Je třeba pochopit i (ministryni kultury) Grüttersovou, která říká: “Schodiště zatím instalovat nechci. Dokončeme stavbu a uveďme budovu do provozu, aby si na ni lidé zvykli a zámek nebyl pořád jedno velké staveniště.” Už teď jsme ve zpoždění, zámek byl dokončen pozdě. Měl být otevřen již v roce 2019.
Aby tedy veřejnosti nenabízela rozpracované dílo, nepřeje si ministryně Monika Grüttersová po otevření zámku už žádné stavební práce.
Řekla: “až do odvolání”, neslyšel jsem od ní: “nikdy!”.
Bývalá ředitelka Etnologického muzea Viola Königová vůbec nechtěla, aby místnosti vyčleněné jejím sbírkám působily zámeckým dojmem – namísto toho si přála mít všude tyhle zastaralé “white cubes”.
Těch se jí také dostalo, interiér zámku je střízlivě moderní. Je však třeba podotknout, že architektura vydrží jen tehdy, je-li výjimečná, velkolepá, jinak nevydrží ani dvě generace. V centru úspěšného města vydrží jen skvělá architektura! Společnost se přece neustále mění a s ní i dobový vkus. Pokud se však změní způsob užívání budovy, musí se to obejít bez větších stavebních úprav, jinak bude zbourána. Platí proto pravidlo: skvělý exteriér přežije generace, architektura interiéru však musí být všestranná! Architekt Franco Stella vytvořil místnosti tak, aby se daly využít multifunkčně. Nejste povinni někde stovky let provozovat Etnologické muzeum. Stella toto zadání skvěle splnil. Dalo by se dokonce v jeden okamžik rekonstruovat 50 ze všech 60 historických reprezentačních místností, které zámek má, aniž by bylo třeba odstraňovat mnoho betonu, nebo nějak staticky zasahovat. V prostoru pro Schlüterovo schodiště jsou v současné době vystavovány původní zámecké sochy, slouží tedy jako sochařská síň, aniž byla pro tento účel změněna kubatura místnosti. Schránka jako taková existuje s přesnými rozměry i pro schodiště. Je třeba vzít na vědomí toto: ke změnám docházelo na všech historických budovách, po všechna historická období.
A to bylo od začátku anticipováno.
Do stropu Schweizersaalu, kde plánované schodiště prolamuje strop směrem vzhůru, jsme zabudovali betonové panely na způsob airbagu v palubní desce, aniž by po jejich odstranění měly během výstavby schodiště vzniknout nějaké konstrukční problémy. Příklad: v Benátkách stojí kopie Campanily, zvonice baziliky svatého Marka; stará věž se zřítila v roce 1906. Proč? Chtěli do ní tehdy instalovat výtah, ale zjistili, že jim stojí v cestě spousta železa, což vyžadovala statika věže. Odstranili jej příliš mnoho a způsobili zřícení. Dnes můžete jezdit nahoru výtahem bez problémů, věž je přesnou kopií té staré, jen s moderním interiérem. A stejné je to i se zámkem. V příštích generacích budeme moci obnovit nejrůznější historické místnosti, například zrekonstruovat slavný Schinkelův čajový salon na původním místě a v původním formátu, aniž bychom museli odstraňovat mnoho stavebního materiálu. K tomu ale neuzrál čas, o tom musí rozhodnout příští generace. Proces příštích rekonstrukcí jsme zahájili, rozhodnutí o nich předáváme dalším generacím. Politicky jsme toho dosáhli více, než jsme si vysnili. Téměř do všeho jsme zabudovali možnost změny, nikdo později nebude moci říci: “Bože, oni nám neponechali možnost stavět dál“.
Budova má očím co nabídnout, ale ne všude se barokní renesance s moderními doplňky od Franka Stelly potkávají nejlépe. Na zámeckém fóru, s moderně navrženými délkami fasád, působí čtyřiapůlkrát užší barokní stěny portálu jaksi namačkaně. Střetávají se tu dva styly.
Stačí se podívat na původní fasádu, kterou tvořila stará kamenná zeď, jaké známe z hradů, neomítnutá a ošklivá. Schlüter stačil dostavět tři čtvrtiny nádvoří, než králi došly peníze a zemřel. Nádvoří zůstalo rudimentární. Teprve císař Vilém I. tyto kamenné zdi nechal pokrýt novorenesančním štukem, jako nějaký berlínský činžák, vypadalo to hrozně. Mám velkou radost ze Stellovy hladké fasády, protože neubírá na barokním efektu. To, co tam bylo předtím, budovu zničilo. Trochu to připomíná diskusi o Friedrichswerderském kostele, působí vedle nových budov téměř jako zazděn. Na našem historickém modelu města v turistickém informačním středisku je dobře vidět, že moderní budovy mají stejné proporce jako ty staré. Proto Schinkel umístil veškerou výzdobu kostela na střechu a boční stěny nechal cihlově hladké. Po odstranění starých úprav z časů NDR se na to zapomnělo, a dnes se kvůli tomu někteří lidé bezradně rozčilují.
Na zámeckém fóru se střetávají dva styly – baroko a moderna.
Minimálně jednu barevnou změnu bych si dokázal představit – totiž že by nová Stellova fasáda dostala o něco tmavší odstín. Dnes úplně hoří na úzkém nádvoří Schlüterhofu jako na přeexponované fotografii.
Za dva nebo tři roky už budova získá patinu. Barevnost 2. a 3. patra je úplně stejná jako u Schlütera; dole je pískovec, tady namíchali beton v barvě pískovce, což je ideální. Počkejme pár let, pak už nebude Schlüterhof svítit novotou, vše bude působit, jako by tomu tak bylo odjakživa. Vzpomeňte, jak nás zpočátku děsila renovovaná budova Alte Kommandantur (bývalé vojenské velitelství na třídě Unter den Linden). Nejprve tam stála sněhobílá jako cizí těleso. Mezitím zešedivěla a znormálněla, nebo jsme si na její vzhled spíše zvykli.
Jako Berlíňan, který hodně cestuje po městě, jsem sledoval stavbu zámku a pozoroval, jak všední betonový skelet s výřezy oken roste jako novostavba. Po dokončení je třeba uznat, že navzdory izolaci a překližce se podařilo vytvořit nádhernou stavbu. To podstatné, totiž viditelné povrchy od pískovcových ornamentů, přes portály až po nádhernou měděnou kopuli a bronzové anděly, působí opravdově. Přál byste si přesto více věrnosti řemeslnému zpracování a méně celkové falše?
Řeknu vám jedno, na zámku nenajdete jediný padělek. Historické fasády odpovídají z 99,5 % původním. Dokonce i hříchy pozdějších stavitelů, kteří zámek přestavovali, jsme my zase obnovili. Třeba byt Fridricha Viléma I. s výhledem do zahrady – toho si skoro nikdo nevšimne. Svého času byl vybaven jinými okny, protože “kaprál na trůně” trpěl dnou a mrznul, když sledoval cvičení svých vojáků v zahradě. V jeho pokojích bylo proto instalováno teplovzdušné vytápění, čímž podlaha stoupla a jemu hrozil pád z okna, protože tam chybělo zábradlí. Po instalaci balustrády, kterou dnes můžete spatřit vpravo od portálu IV, pro něj byla v místnosti příliš velká tma, neboť okna se v důsledku přístavby zmenšila, takže byla zvětšena vysekáním nadpraží. Obří kamenné svorníky, které jsou patrné na východní straně téže fasády, byly původně i v oknech jeho bytu. Naší ambicí bylo obnovit palác přesně tak, jak vypadá na fotografiích do roku 1944. Památkáře udivuje, že se nám to podařilo. Koneckonců jsme vždycky bojovali proti tvrzení, že budujeme podvrh. Ale my jsme všem, dokázali, že to není žádný Disneyland.
Stavba zámku. Foto: Facebook / Wiederaufbau Berliner Schloss.
Pokračování 22. srpna
Wilhelm von Boddien, jedna z posledních kulturních osobností staré školy, strávil téměř půl života bojem za rekonstrukci Berlínského zámku zničeného válkou a léty komunistické stagnace. Zámek byl po osmi letech stavebních prací slavnostně otevřen 20. července 2021.
Stephan Schilgen, náš expert na berlínskou kulturu, subkulturu a design, měl tu čest vést s tímto vizionářem interview den po otevření. Nakonec z toho vznikl dlouhý a obsáhlý rozhovor.
