Arch+Art Connection – Volmanova vila, ve světě oslavovaná, u nás dlouho opomíjená

Období první republiky bylo bohaté na výjimečné architektonické počiny. Byla to doba zrodu významných rezidencí, které jsou známé nejen u nás, ale i ve světě. Ačkoliv se většímu zájmu těší spíše pražské či brněnské vily, nesmíme opomíjet unikátní stavby, jako je například Volmanova vila v Čelákovicích, jejíž prostory vypráví neuvěřitelný příběh úspěchu, nepřízně osudu a znovu nalezení své původní slávy.

6. 11. 2020

Zpustošená a vyrabovaná Volmanova vila čekala dlouhá desetiletí na svou obnovu. Té se chopil ateliér TaK v čele s architektem Markem Tichým, který nám nastínil příběh této kulturní památky a mnohaletý proces její obnovy.  

Kdy se do vašeho povědomí dostala Volmanova vila a čím vás okouzlila?

Fenomén Volmanovy vily jsem začal vnímat už na škole v 90. letech. Ale do života mi vstoupila na přelomu roku 2000/2001, kdy nás oslovila skupina místních podnikatelů s nabídkou na účast v soutěži na rekonstrukci objektu a konverzi celého parku.

Ing. arch. Marek Tichý.

Podílel jste se na knize Volmanova Vila – klenot české meziválečné architektury. Co vás k tomu vedlo? A co v memoáru této výjimečné stavby najdeme?

Je to jakási zpráva o vile jako o fenoménu české meziválečné architektury. Zpráva o první Československé republice, která byla v rámci světové ekonomiky a vývoje evropské kultury unikátní. Zpráva o tom, jak celá ta myšlenka zanikla po druhé světové válce v období komunismu, v době společenské a morální devastace. V knize se mimo jiné věnujeme tomu, jak se tato devastace promítla do osudu vily, jejích obyvatel a jak vedla k tomu, že dům byl bezmála zničen. Je to též zpráva o Josefu Volmanovi, zakladateli továrny na obráběcí stroje a podnikateli, který se významně podílel na rozvoji Čelákovic. Je to zpráva o bádání a hledání postupů obnovy vily, která trvala více než 15 let. A v neposlední řadě i zpráva o jejích vlastnících, kteří investovali prostředky na její záchranu a uchování pro další generace. Tohle všechno jsme se snažili do knihy vtělit, proto není jen pouhou monografií o tom, jak významná a krásná je vila jako stavba.

Co tenkrát ve společnosti znamenalo postavit takovou vilu? Zadavatel na stavbu vyčlenil milión předválečných korun. Musela to být i velmi zajímavá zakázka pro architekty Karla Janů a Jiřího Štursu.

Volman patřil mezi nejbohatší a nejvlivnější lidi ve společnosti. Nebylo nic výjimečného, že tito lidé investovali velké částky do architektury, stejně jako do svých závodů, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Josef Volman byl filantrop a chtěl svou podnikatelskou aktivitu korunovat výstavbou téhle krásné vily, která měla být současně reprezentativní budovou jeho areálu. V té době to byla druhá nejdražší a nejluxusnější rezidenční stavba v Československu. O to větší to byla výzva pro dvojici mladých architektů, Štursu a Janů, kterým v té době bylo 28 let. Zajímavé bylo, že do té doby nepostavili žádnou velkou stavbu. To, proč si je Volman vybral, je do značné míry záhada. My si myslíme, že Volman měl vlastní představu, jak má vila vypadat a ambici se na její podobě podílet. Byl v podstatě romantik, měl také hluboký vztah k místu, kde měla vila stát, a tak nechtěl práci svěřit známým architektům, kteří by jeho vizi omezovali.

Jaký byl další osud Volmanovy vily od konce války do počátku 90. let? Pokud se nemýlím, byla tam mateřská školka. 

Ta školka paradoxně přispěla k tomu, že vila zůstala docela hezky zachovaná. Samozřejmě byla dotčená celou řadou účelových údržeb a přestavbou. Vila byla jako celá řada jiných staveb bohatých podnikatelských rodin pronásledována už od konce druhé světové války. Nejdřív na rodinu dotírali čelákovičtí dělníci. Hlavně na Lídu Volmanovou a jejího manžela Jiřího Růžka. Josef Volman bohužel druhou světovou válku nepřežil. Růžka tenkrát nařkli z domnělé kolaborace s nacisty. To se však neprokázalo, protože pracoval v odboji, a dokonce pomohl zachránit archiv T. G. Masaryka, za což dostal vyznamenání. O tři roky později přišli dělníci s páskami lidových milic a prohlásili, že vila patří lidu. Lída měla tehdy dvě malé děti a musela vilu narychlo opustit. Dělníci z továrny ji pronásledovali až na hranici, kde jí vše vzali a ona musela odjet do Německa a do Francie. Její manžel Jiří Růžek se za hranice nedostal, byl uvězněn a s rodinou se opět setkal až o 20 let později.

Celý proces rekonstrukce a restaurování trval 15 let. Co na tom bylo nejobtížnější?

Stejně jako původní architekti i my jsme byli docela mladí, na prahu třicítky. Byla to pro nás jedna z prvních komplikovaných rekonstrukcí. Dnes už jich máme za sebou přes šest desítek a řadu věcí bychom určitě řešili s větším nadhledem a zkušeností. Tenkrát jsme začínali se znalostmi, které jsme měli z našich prvních projektů, zkušenost jsme nahrazovali nadšením. Postupně jsme dávali dohromady skupiny lidí – restaurátory, badatele, historiky, stavební inženýry a také statiky, kteří nám pomáhali se sanací a záchranou konstrukce vily. Do značné míry jsme tenkrát položili základ velkému profesnímu týmu, s kterým pracujeme dodnes. Co nám komplikovalo práci bylo i to, že vila se od doby, kdy jsme do ní přišli, stále ještě zhoršovala ve svém stavu. Teklo do ní, často byla napadená rabováním lidí. V jednu chvíli jsme se obávali, že tyto útoky objekt nepřežije.

Jsou interiéry autentické?

Všechno je do značné míry autentické, jsou tu obnovené krby a omítky. Paradoxně ty vnitřní povrchy stěn, dveře nebo nerezové obšívky hodně přežily. Jsou to elementy původní nebo jsou to jejich přesné kopie. Volného mobiliáře je tu velmi málo, protože se rozprodal a rozkradl. To je ještě vrstva, kterou je potřeba doplnit, aby vila ožila v celé své kráse.

Najdeme zde nějaké neobvyklé materiály či tvary?

Vila je celá neobvyklá. Kombinují se zde základní racionální funkcionalistické principy a sochařské formy, konvexkonkávní křivky, čvrtválce a oblé tvary, které prostupují do architektury a vytvářejí zajímavé průsečíky, linie a křivky, které navíc ožívají všudypřítomným světlem. Pak jsou to jednotlivé vestavěné prvky. Krby se specifickým ostrým břitem, kamenné nebo dřevěné police, které vystupují z architektury a zase v ní mizí. Je to hra tvarů a materiálu v unikátním prostoru.

Kdo dnes vilu vlastní a k čemu slouží?

Vilu koupila po roce 1992 společnost CZ TECH, která je pokračovatelem strojírenské tradice. Jsou to čelákovičtí inženýři a patrioti. Ti se rozhodli investovat do obnovy té tradice s vizí, že ve vile budou mít svou reprezentativní budovu. Založili společnost Vila Volman, která stála za investicí a obnovou celého díla.

Je vila přístupná veřejnosti?

Je, ale jen na základě předchozí dohody. Není přístupná trvale nebo běžně, i když se s tímto programem do budoucna počítá a máme za to, že vila by se měla veřejnosti ukazovat pravidelně. Koneckonců, zájem o ni je obrovský, a to nejen díky té knize, která se setkala s velkým ohlasem. Věříme, že ve vile ožije třeba expozice českého strojírenství nebo meziválečného nábytku.

Zajímavá je i poloha celého pozemku, přímo nad meandrem řeky Labe. Jak jste si pohráli s touto rozlehlou plochou?

Vila sama o sobě stojí na zvláštním místě. Je to rozhraní, kde padá polabská rovina směrem ke korytu Labe. Pro Volmana i pro nás to bylo místo dost specifické, říkáme tomu „rozhraní světů“. Je to místo, ze kterého je na jedné straně vidět zindustrializovaná zobytněná krajina s udržovaným kultivovaným parkem a městem a na straně druhé divoká příroda s lužními porosty, tůněmi, bažinami a s výhledem daleko přes řeku Labe. Tohle místo Volmana uchvátilo, je to taková romantická výspa. I my jsme se tou zvláštní morfologickou anomálií v krajině řídili, když jsme za prvé rekonstruovali vilu, za druhé obnovovali park a za třetí stavěli nové vily vlastníků a celého areálu.

Tohle unikátní dílo je mnohem oceňovanější v zahraničí než u nás. Čím myslíte, že to je?

Možná je to proto, že ta badatelská tradice v zahraničí nebyla přetržená, zatímco v Čechách přetržená byla druhou světovou válkou a komunismem. Samotný fakt, že tu vilu Štursa s Janů projektovali, byl dlouhou dobu zatajován, a to dokonce jimi samotnými. Oba se stali učiteli na pražské technice a oba stáli za teorií socialistické výstavby. A fakt, že pracovali pro buržoazního miliardáře, byl jakýmsi pokleskem mládí a stejně tak to vnímali i jejich straničtí kolegové.  V odborných kruzích je nesporně známá, ale v porovnání s pražskými nebo brněnskými vilami u české veřejnosti takový věhlas neměla, protože se nechtělo, aby se o té vile psalo.

Na co jste nejvíce hrdý?

Na to, že jsme to nevzdali, že se nám podařilo těch 15 let vydržet a že jsme nepodlehli kompromisům nebo jednoduchým řešením. Hledali jsme postupy, techniky a čekali jsme celou řadu let, než se restaurátorům podařilo shromáždit kámen, než vybereme správnou barvu keramiky a mozaiky, než dohledáme kresbu dřeva a kamene a obnovíme vilu tak, aby byla skutečně autentická.

Foto: Aleš Jungmann