Cítím, že naše generace nemusí být schopna vyprávět příběhy, protože chybí právě ty důležité detaily.
Tak začal rozhovor s Cengizhanem Yükselem, mladým mužem z Berlína, který v nás vždy vzbuzoval respekt. Ve svých 25 letech je aktivní mimo jiné v politickém Berlíně. Angažuje se ve spolku na podporu své bývalé školy. V listopadu pro tento spolek pořádá prestižní akci Silent Auction v hotelu Adlon. „Obvykle je nás 5 až 6 organizátorů a naším úkolem je mimo jiné sbírat dary.“ To znamená oslovit mnoho firem a organizací, hotelů a restaurací s žádostí o poukazy, klenotníky s žádostí o šperky, prodejce vozů o zkušební jízdy, galerie s uměleckými díly a koncertní agentury o různé vstupenky. Vždy máme 150 až 200 položek, které se draží. Vstupné pokryje náklady a všechny příjmy z aukce jdou ve prospěch školy a žáků.
Pracuješ hodně jako dobrovolník. Proč to děláš?
Angažovanost pro mně znamená zapojit se do systému a společnosti. U mě je to například zapojení do „ekosystému školy“ — protože jí chci také něco vrátit, škola pro mě byla bezpečným místem, studnicí znalostí, místem výměny informací a sociálních kontaktů. Bylo nás ve třídě 20 žáků devatenácti národností, a to už život nějak ovlivní. Škola mi dala hodně, takže teď dávám něco já jí.
Cítíš se v Berlíně jako typický Turek?
Nejprve mě napadá otázka: co je typický Turek? Jedna věc je jistá: Jsem Němec. Je ale také jasné, že mám turecké kořeny a jsem za to velmi rád. V minulosti se často objevovala otázka „Turek nebo Němec?“ A v některých obdobích jsem byl víc Němec, pak zas spíš Turek. Dnes mohu říci: Mám to štěstí, že si vybírám to nejlepší a nejkrásnější z obou kultur. A pokud se mě pak ještě někdo zeptá, kdo jsem — pak říkám: Berlíňan.
Jsi vzorem pro někoho v turecké komunitě?
Ano. Vidím to čím dál častěji a hodně se mě na to také ptají. Přicházejí ke mně rodiče a říkají: „Kdyby se mé dítě vydalo stejnou cestou, jako ty, byl bych velmi rád.“ Tím myslí studium, práci, zapojení do společnosti – a to je podle mě také důležité.
Přátele máš z různých kultur. Ale je ti úplně jednou, jaké národnosti bude tvá přítelkyně nebo později manželka?
Není pro mě nutností, aby měla moje budoucí žena turecké kořeny, musíme si prostě sednout. Současně je třeba říci, že často je potřeba hodně otevřenosti a trpělivosti, aby člověk pochopil kulturní zvláštnosti partnera a dokázal se s nimi naučit žít. Jako příklad bych mohl uvést blízký kontakt se svou rodinou. Miluji svou rodinu a s trávím s ní hodně času. Každý to ale nedokáže pochopit. Ale pokud se mají dva rádi a sedí si, pak všechno funguje.
Představ si, že by byla katolička a chtěla, aby bylo vaše dítě pokřtěno. Co bys na to řekl?
Určitě bychom o tom diskutovali. Náboženství samozřejmě také utváří kulturu. Byl bych rozhodně pro, aby se do výchovy promítaly obě kultury — to znamená, abychom slavili jak Vánoce tak Svátek cukru. Tak žiji i já, již více než 15 let jsem každý Štědrý večer na půlnoční mši v evangelické farnosti Grunewald, což je pro mě nyní již samozřejmá tradice. Zároveň slavím již od dětství Svátek cukru — jak jsem řekl, to nejlepší z obou kultur! A až pak bude dítě jednou dospělé, může samo rozhodnout, které náboženství si vybere, nebo se třeba nerozhodne pro žádné náboženství.
Vše je věčný cyklus. Co zbývá do budoucna? What remains…
Každý za sebou zanechá něco, proč pracuje. Co zůstává, je obohacením pro společnost. Co zůstane například po této dobročinné akci? Možná pocit, že jsme si to dnes užili a přitom jsme udělali něco dobrého, aby mohlo vzniknout něco nového. Samozřejmě každý přispěje tak, jak může. Ale jako kolektiv tak můžeme bez velkého úsilí vytvořit něco velkého, protože jsme to udělali společně. Zůstává pocit štěstí, protože jsme udělali něco dobrého. A také pocit, že jsme toho součástí… že toho můžeme být součástí.
Text Danuše Siering a Jan Siering Foto Karin Zadrick
