Generální ředitel Humboldtova fóra Hartmut Dorgerloh nedávno zahájil výstavu slovy: “Nejsme muzeum – jsme kulturní centrum, projekční plocha pro nové myšlenky a touhy.” To zní zprvu honosně, pak to trochu připomíná císařovy chybějící šaty, protože Humboldtovo fórum stojí samozřejmě v první linii jako muzeum. Namísto “projekční plochy”, která pouze odráží to, co již existuje, si lze představit živý prostor pro akci.
Mám s tím problémy. Komise “Historische Mitte Berlin” koncipovala zámek jako muzeum umění pro mimoevropské kontinenty, ale zároveň stanovila, že tato muzea musí svým návštěvníkům představit neevropská umělecká díla tak, aby jejich pozadí bylo srozumitelné. Vysoce politická mise, protože jen ten, kdo rozumí problémům, má také pochopení pro jejich jinakost. Tato ochota jednotlivce porozumět je předpokladem pro široké veřejné pochopení globalizace a migrace.
Podívejte se na tento příklad: Africký kontinent je nejrychleji rostoucím kontinentem, co se týče počtu obyvatel, a každý rok na něm přibývá 30 milionů lidí. Pokud přijmeme 1 milion migrantů v Evropě, odložíme africké problémy o celých 12 dní. A protože je kontinent mladý a lze očekávat rychlejší střídání generací, má Humboldtovo fórum vysoce politický mandát k tomu, aby v debatách a na konferencích rozvíjelo společná řešení prostřednictvím šíření znalostí o cizích kulturách a jejich pochopení ve spojení s ostatními zeměmi. Problémy Afriky nevyřešíme migrací do Evropy, ale především posílením místní ekonomiky prostřednictvím přímých investic, protože kontinent již nedokáže dostatečně uživit svou rostoucí populaci, čemuž neprospívá rozšiřování pouští. Zprostředkování velkoleposti afrických kultur také pomáhá ukončit evropskou aroganci vůči jejich umění, které bylo dříve považováno za triviální. To je předpokladem pro jednání na úrovni z očí do očí bez povýšeného chování. Humboldtovo fórum bylo vedle muzejní činnosti koncipováno také pro tyto politicky výbušné otázky.
Hlavním tématem dneška je restituce koloniálního umění.
Ano, Humboldtovo fórum dnes vidí své hlavní úkoly v dekolonizaci – cokoli to znamerná – v restituci koloniálně uloupeného umění a v popisu historie místa. To je příliš krátkozraké. Když se zamyslím nad debatou o restitucích, věci se přehánějí. Chceme být opět vzorem, svět bude uzdraven německým duchem. Britové a další bývalé koloniální mocnosti jen kroutí hlavou. Pro restituci kulturních statků z kolonií potřebujeme mezinárodní konferenci (podobně jako Washingtonská konference o uměleckých dílech uloupených národními socialisty), která by všem bývalým koloniálním mocnostem závazně stanovila, jak a s čím mají nakládat. My Němci nemáme největší sbírky, muzea v Americe, v Anglii, ve Francii nebo v Belgii jsou plná uloupeného umění, chcete-li. Pokud chcete vyřešit otázky globalizace, migrace a další problémy, které nás dnes tísní, lze to udělat pouze na mezinárodní úrovni, se všemi u jednoho stolu.
Maketa berlínského paláce: Plastový palác byl název pro umělou fasádu bývalého “Paláce republiky”, která měla navodit dojem, jak bude vypadat přestavěný městský palác v nyní změněné městské krajině.
Proto je Hartmut Dorgerloh nazýván generálním ředitelem, protože se má zabývat těmito hlavními problémy a vytvářet základ pro související debaty na Humboldtově fóru. Nyní by měl organizovat konference, přednášky, kongresy a akce (to je jeho poslání), které povedou k tomuto lepšímu porozumění. Proto je vstupné zdarma, aby ti, kteří sedí u stolu štamgastů a mudrují a nemají o tom ani páru, měli vstup zdarma a mohli si udělat skutečný obrázek o věci.
Mandát Komise pro historická centra byl mnohem širší, než je dnes patrné. Na hodnocení situace je ještě brzy, neměli bychom s vaničkou vylít i dítě. Za rok či dva uvidíme, zda Humboldtovo fórum naplňuje svůj skutečný mandát. Musí mít šanci. A jsem si jist, že se to podaří, pokud politika umožní dostatečnou svobodu při jejím utváření.
Zrcadla jsou v restauracích důležitá. V roce 1996 jsem jako začínající majitel klubu koupil čtrnáct takových velkých bezpečnostních zrcadel o rozměrech 2 x 2,5 m, každé z nich bylo nalepené na dřevěných deskách, každé za 400 DM, kterými jsme pokryli stěny a stropy našeho zbrusu nového klubu nedaleko zámku na Hackescher Markt. Zrcadla byla vyřazenými součástmi atrapy zámku, kterou jste…
Bože!
…postavil na náměstí Schlossplatz v roce 1993, aby ohromilo Berlíňany barokní iluzí potištěných látkových panelů a pomocí zrcadlového efektu přiblížilo půdorys zámku za hranicemi republiky.
Chtěli jsme palác zneviditelnit a zároveň zrcadlit fasády paláce v celé jejich délce. Aha, zůstala tam, to je skvělé! Byla to pro mě premiéra a nevěděl jsem, kam se poděla zrcadla. To je zajímavé!
Fasáda z látky s makrotiskem byla jednou z prvních “blow ups”, tyto velké tisky…
Mohu vám říci, že to je z vaší strany malá chyba. V roce 1993 nebyly žádné mapovače, žádné skenery, všechno se malovalo ručně, asi 10 000 metrů čtverečních. Víte, vzadu v místnosti III ve Fóru visí velký kus Portálu IV z fasády, je na něm vidět každý tah štětcem. Ručně malované ve Francii!
Šílenství, podobné tehdejším velkým filmovým malířům s jejich obrovskými plakáty. Zámek byl vzorem pro myšlenku “zvětšenin”, velkoplošných tisků, které se od té doby používají jako reklamní plochy na stavbách. Do jaké míry měla tato událost vliv na úspěch stavby zámku?
Rozhodně! Protože když jsme najednou během čtyř týdnů postavili virtuální zámek v měřítku 1:1, lidé si museli protřít oči. Původně jsme tam měli zůstat jen 100 dní v létě 1993, ale to bychom zkrachovali, čas byl příliš krátký na to, abychom vybrali dostatek darů.
Fotografie beninských postav jako příklad “uloupeného umění”.
Krátce před uplynutím lhůty jsme Senátu sdělili: Než abyste měli na podzim a o Vánocích opět temnou velkou díru na konci lip, bylo by smysluplnější mít vánoční trh pod fasádou zámku, která je v noci neustále osvětlena. A když jsme byli na jaře 1994 požádáni, abychom znovu uklidili, upozornili jsme: “Teď přijíždějí turisté! Chtějí vizi zámku vidět a přivést do města peníze. Jak to bude vypadat v létě s touto starou dírou? Tak jsme získali prodloužení do září a tímto způsobem se nám podařilo několikrát přelstít a přesvědčit Senát i město.
Ve městě nakonec zůstala simulace dvě léta a jednu zimu.
A to byl ten zlom, změna nálady v projektu zámku. Marianne von Weizsäckerová, manželka tehdejšího spolkového prezidenta, to při návštěvě krátce předtím, než jsme museli instalaci demontovat, řekla takto: „Boddien, Sie sind ein Filou.“ (Boddiene, vy jste kujón). To není vždy kompliment pro gentlemana, zvláště když ho vysloví dáma. Odpověděl jsem: “Řekněte mi, paní, co tím myslíte?” A ona odpověděla: “Nejdřív jste postavili atrapu zámku a my si myslíme, že je to senzace, protože se tam zámek tak náhle objevil. Předtím tam byla díra. Pak ho tam necháte tak dlouho, že si na něj zvykneme a teď všechno vypadá tak normálně, jako by tu nikdy nic jiného nebylo!” Tím jsme zámek vytáhli ze zapomnění, protože k jeho demolici došlo před více než čtyřiceti lety. A najednou přišla rozhodující věta, která mi ukázala, že jsme na správné cestě: “A teď to vemte pryč, dostaneme tu díru zpátky doprostřed města a budeme mít abstinenční příznaky.” To bylo poslední povzbuzení. Bez simulace by dnes v Berlíně žádný zámek nebyl, na 100 procent ne. A tak hrad opět stojí ve městě jako samozřejmost.
Hanno Rauterberg, stavební kritik z deníku ZEIT, vás vždy znevažoval, co děláte nazýval “bláznovství” a “retro”. Nyní, v roce 2021, poskytl rozhovor pro Deutschlandfunk, v němž náhle řekl, že se do Schlüterových fasád zamiloval, že jsou tak lahodné a nádherné. Uzavřel s vámi mír?
Ještě ne, nevěřím míru. Stále musí trochu reptat, jinak nebude důvěryhodný. Znovu se však potvrdilo naše staré přísloví: “Kdo nechce slyšet, musí vidět.” Zpravidla vždy rozhoduje vizuální vjem, nikoli teorie nebo dokonce ideologie. A tak budeme i nadále přitahovat na naši stranu spoustu skeptiků, protože teď, když je palác hotový, ho vidí. Krásu Schlüterhofu nikdo nepřehlédne, každého ohromí. Takové místo Berlín už dlouho neměl a bylo ho zoufale zapotřebí!
Archiv společnosti Schluter. Foto: Jan Willemsen, Flickr
Wilhelm von Boddien, jedna z posledních kulturních osobností staré školy, strávil téměř půl života bojem za rekonstrukci Berlínského zámku zničeného válkou a léty komunistické stagnace. Zámek byl po osmi letech stavebních prací slavnostně otevřen 20. července 2021.
Stephan Schilgen, náš expert na berlínskou kulturu, subkulturu a design, měl tu čest vést s tímto vizionářem interview den po otevření. Nakonec z toho vznikl dlouhý a obsáhlý rozhovor, který jsme se rozhodli rozdělit do čtyř částí, jež budou vycházet na pokračování.
Další díly rozhovoru: I. II. IV.
