Brutalistická budova Českého centra v Berlíně se stala tématem výstavy, která se koná – nikde jinde než v útrobách budovy

Vladimír Houdek z Česka a Markus Huemer z Rakouska se svými obrazy snaží navázat dialog s budovou, která v lidech budí hrůzu i okouzlení. Z objektu budovy se přitom stává téma samotných obrazů. Výstava s poetickým názvem “Akarofobikové, architektoničtí nostalgikové, Heidi Klum a další” uvnitř bývalé ambasády z architektonické dílny manželů Machoninových bude trvat do 5. června.

V roce svého otevření (1978) měla budova Československého velvyslanectví pojmout až pět set zaměstnanců. Svojí polohou plnila roli poslední velké diplomatické mise před Zdí, jen pár desítek kroků od ní se nacházel přechod Checkpoint Charlie, ikonická hranice oddělující Východ a Západ. I proto museli například architekti ucházející se o její realizaci detailně popsat, jak bude odolávat možným útokům nepřátelské armády. Svou charakteristikou splňuje parametry pevnosti a kdybych mohl, zmíním tu i ty tajné místnosti. Je fascinující, jak toto zadání pro budovu československé ambasády dokázali Věra a Vladimír Machoninovi naplnit, a zároveň stvořit něco, co je uvnitř přívětivé, designově dokonalé a hravé. Ostře řezané úhly fasády odráží podle mnohých teoretiků českou fascinaci kubismem. Za brutalistickými obrysy vnějšku přitom čekají syté barvy stěn a nábytku, precizně formované dispozice podhledu, vestibulu, křesel a lamp v interiéru. Tehdy platné pravidlo, že až dvě procenta rozpočtu nové stavby jde na umělecká a dekorativní díla projektu, předurčilo budově vetší ambici, než jen tu diplomatickou.

Budova československé ambasády se přesto po většinu své existence stala nechtěným dědictvím. Z pohledu diplomatické mise již po krátké době nevyhovujícím, diplomatů tu dnes pracuje sotva desetina. Češi tu hned zkraje devadesátých let osiřeli, Slováci si po rozpadu Československa postavili dům vlastní. Pro mnoho lidí je ta budova symbolem doby nesvobody, brutálního režimu, který postavil politiku nad člověka. A i proto se po pádu železné opony pravidelně vracely plány na její demolici.

Krásky a zvířata

Teď po třiceti letech diskusí a konceptů, jak s tímto objektem naložit, už emoce tolik nejitří. Převládlo uznání jedinečné architektury, docenění otisku doby, ze kterého se můžeme mnohému učit. A ona rozporuplnost stavby se pomalu stává výhodou. Ze všech možných lokací v Berlíne si například v roce 2018 stavbu manželů Machoninových zvolil největší aukční dům světa Christie’s pro svůj pro bono projekt mapující moderní umění střední Evropy.

Výstava desítek výjimečně oceňovaných výtvarných děl nesla titul Beauties and Beasts a měla ambici přiblížit základní dualitu umění – fascinaci krásou na jedné straně a fascinaci hrůzou a ošklivostí na té druhé. Budova se stala nejen hostitelem akce, ale i výstavním objektem č. 1.

Práce Českého centra jeho galerijní prostory přesahuje, ročně se podílíme na organizaci zhruba sto padesáti akcí po celém Německu. Už od roku 2012, kdy centrum v ambasádních prostorech sídlí, je však jasné, že Machoninových ambasáda naši práci do značné míry definuje. Zkušení čeští výtvarníci jako Jiří Kovanda, zástupci nastupujících generací jako Dominik Lang nebo talentovaní studenti výtvarných škol, kteří u nás dostávají pravidelně prostor, ti všichni hledají cesty, jak s prostorem specifické budovy najít dialog. Do hledání takového vztahu se teď vlastní cestou pouští i Vladimír Houdek a Markus Huemer.

Učitel a (skoro) žák

Posouvají jej přitom na zcela novou úroveň, kdy se z objektu budovy stává i téma samotných obrazů. Ke společné práci přichází Huemer a Houdek z rozdílných pozic žáka a učitele. Byť Houdek nikdy přímo v ateliéru Markuse Huemera nestudoval, chybělo k tomu málo. Huemer učil dlouhých osm let na pražské Akademii výtvarných umění a pomáhal tak ideově formovat generaci nastupujících výtvarníků, k níž Houdek patří. Houdek studoval na stejné škole v sousedním ateliéru.

Oba se dobře znají a na svých cestách již několikrát setkali. Zatím však ještě nikdy takto těsně. Je to navíc symbolické propojení. Markus Huemer se svým původem v Rakousku, dlouholetou prací v Česku (v některých seznamech výtvarníků je k nalezení i mezi českými autory) a aktuálním životem v Německu krásně opisuje vazby našeho středoevropského kulturního prostoru.

Houdek, prozatím věrný Praze, má bezpochyby potenciál z Prahy a Berlína pronikat dále do světa. Pakliže platí často zmiňovaná teze, že Berlín je pro mnoho českých umělců bránou do vyšších pater uměleckého prostředí, pak nás mimořádně těší tuto linii posilovat. Huemer, přímý aktér zdejší scény, je v tom nedocenitelnou pomocí.

Žádné bourání, ale modernizace

S projektem Huemera a Houdka se vracíme k fyzickému místu našeho dosavadního setkávání. Výtvarná tematizace naší brutalistické hostitelky přichází v situaci, kdy česká strana pracuje na plánech rozsáhlé rekonstrukce budovy. Žádné bourání, ani přeměna architektonických pilířů, jak tu ještě donedávna zaznívalo. Obrození objektu ambasády je dnes konzultováno se stále žijící autorkou Věrou Machoninovou a její rodinou. Bude respektovat původní genius loci a jeho jedinečnou logiku. Na výsledek si budeme muset několik let počkat.

Práce Markuse Huemera a Vladimíra Houdka jej však definitivně přesáhnou a možná i předurčují. Nebudou tak pouze svědky její existence před rekonstrukcí, jako spíše svědectvím její architektonické bravurnosti, výtvarné bravurnosti umělců samých, a v neposlední řadě i svědectvím energie a tvůrčího náboje, kterým česko-německá výtvarná scéna na počátku dvacátých let jedenadvacátého století disponuje. Těší nás, že můžeme být při tom.

Autor je ředitelem Českého centra v Berlíně

22. 5. 2021