V úterý 9. února obyvatelé Německa netrpělivě čekali na projev kancléřky. Několikahodinové jednání se 16 ministerskými předsedy přineslo jediný konkrétní výsledek. Od 1. března se budou moct znovu otevřít kadeřnictví. No výborně! Jak ale vysvětlit ostatním drobným podnikatelům, že oni mají mít dál zavřeno, i když investovali stejně jako kadeřníci nemalé částky do hygienických opatření? Prohlášení bavorského předsedy vlády Marcuse Södera, který konstatoval, že „kadeřnictví považuje za součást důstojnosti,“ je uklidní jen těžko.
Česko v tomto zmatku žije dlouhodobě. Do prodejny si můžete pro kytku, pro boty ne. Hospody mají mít zavřeno, ale některé se změnily v „petiční místa“ a nalévají pivo petentům, kterým při podepisování petic vyschne v ústech. A politici? Něco jiného hlásají a něco jiného dělají. Proto je lidem v podstatě už jedno, jaká nařízení vlastně platí. Jejich motivace je pryč.
Kdo dokáže přiznat chybu?
Nikdo z politiků nepřiznává rád, že dělá chyby. O to překvapivější bylo, když Franz Stahl, starosta města Tirschenreuth, které leží poblíž českých hranic a je silně zasažené koronou, oficiálně prohlásil: „Samozřejmě, že došlo k chybám. Testování mělo začít mnohem dříve. Dnes bychom nemuseli zavírat hranice.” Takže i Němci dělají chyby.
Testování by přitom mělo fungovat na obou stranách hranice. Jenže motivace k testování přichází až ve chvíli, kdy se ona hranice uzavře. Proč to nebylo dřív? Kdyby bylo umožněno zpřístupnit pro všechny rychlé a snadno dostupné testy, slovo lockdown by už dávno patřilo minulosti. Dneska se ale lidi testovat nejdou. Jediné, co z testu mají, je totiž ona nemilá možnost, že budou muset zůstat doma. Co to ale otočit?
Negativní test jako pozitivní motivace
Negativní test přece může být nejen vstupenkou do sousední země, ale i do restaurací, kulturních institucí, obchodů, pro návštěvy pečovatelských zařízení nebo k již zmiňovanému kadeřníkovi, aniž by byla upřednostňována jedna branže před druhou. Nemuseli bychom se divit, proč může fungovat fotbalová liga (kde se celé týmy včetně trenérů a masérů testují), ale svatby jsou možné jen s rouškou, bez přátel a bez členů širší rodiny.
I proto patří v Německu k nejaktuálnějším tématům možnost samotestování. Připraven je už i zákon, který umožní pravidelné bezplatné testování všech žáků i učitelů na německých školách. O podobném principu se mluví i v Česku. Řeší se, zda se žáci mají testovat doma, nebo ve školách. Takové testování se přece ale nemusí týkat jen škol. Lidé by se sami dobrovolně testovali, kdyby se mohli účastnit oslav, setkávat s přáteli, jít do hospody nebo na koncert.
Místo toho tady máme nedůvěru v politiky a ze strany politiků nedůvěru v občany. To platí především pro Českou republiku, kde už vládě podle průzkumu WHO nevěří víc než tři čtvrtiny občanů. V Německu je přece jen důvěra ve stát větší, ale taky nebude věčná. „Zákazy jsou ochranou pro slabé a výzvou pro silné,“ řekla před lety švýcarská autorka aforismů Waltraud Puzicha. A přes zákazy, které ti, kteří je vydávají, sami nedodržují, opravdu nikoho motivovat nelze.
Obyvatelé obou zemí jsou už unavení ze všech těch lockdownů, ze stále nových nařízení, zákazů a příkazů, ze kterých jen některé dávají smysl, jenže nikdo už nepozná, které to jsou.
V rozhovoru pro deník Tagesspiegel předseda vlády Bádenska-Württemberska Winfried Kretschmann řekl, že politici za koronavirovou situaci nejsou zodpovědní. „Jsme jen aktéři, kteří musí učinit obtížná rozhodnutí v boji proti pandemii. To virus je zodpovědný za krizi.“ To je asi pravda. Jenže politici na obou stranách hranice jsou zodpovědní za to, jak tuhle krizi zvládáme. A bez důvěry politiky v občany a občanů v politiky to nepůjde.
