Co bylo dřív? Knödel, nebo knedlík? Hledat se musí v historii středoevropských válek

O tu věčnou otázku, zda knödel pochází z německé případně rakouské küche, nebo knedlík z české kuchyně se asi nemá cenu přít. Knedlík, ať už mu kdo jakýmkoli jazykem říká jakkoli, je prostě středoevropsky mezinárodní. Vaří se v Česku, Německu, Rakousku nebo na Slovensku. Kdyby tento pokrm měl mít nějaké motto, asi by znělo „Spojeni v různorodosti“. Ve všech zmíněných zemích má totiž knedlík či knedlíček tolik různých podob a způsobů přípravy, že by to vydalo na docela objemnou kuchařskou knihu. Kam až sahá historie tohoto pokrmu, který se na talíři objevuje hlavně jako příloha k omáčkám?

Ovšem nejen k omáčkám. Známe knedlíky kynuté, houskové, bramborové, plněné, ovocné kynuté, ovocné, tvarohové, knedlíčky masové, játrové, sýrové a od každé této varianty pak varianty krajové i místní. Nicméně můžeme poznamenat, že kromě rozmanitosti má i historie knedlíků styčné body jak v Německu, tak Česku.

Knedlík jako zbraň

Můžeme začít tím, že obě země mají města, pro něž se knedlík stal symbolem. To bylo (alespoň podle pověsti) tak: Český král Přemysl Otakar II. se roku 1266 vydal na tažení, při němž hodlal poplenit Horní Falc a Dolní Bavorsko, aby silou deklaroval své nároky na část zdejšího území. Stalo se, že královská vojska narazila na dobře opevněné dolnobavorské město Deggendorf. Před přímou ztečí dal český král přednost tomu, že nechá obránce vyhladovět.

Po týdnech vyčkávání se vydal na průzkum jeden z obléhatelů. K jeho smůle přesně v té chvíli, kdy nahlédl přes hradbu, aby zjistil, co udělal hlad s obránci, ho spatřila žena, která z posledních zbytků jídla připravila pro manžela knedlíky. Nezaváhala a jeden z nich po špehovi hodila.

Socha statečné ženy v Deggendorfu, zdroj: Dia-Niederbayern.

Trefila se a zasažený nešťastník spadl nazpátek do příkopu pod hradbami. Po návratu referoval, že obyvatelé Deggendorfu mají ještě tolik jídla, že si mohou dovolit jím házet. Přemysl Otakar II. s vojskem odtáhl. Je to sice jenom legenda, ale Deggendorf se dnes může pochlubit nejen titulem „knedlíkového města“, ale i bronzovou sochou statečné ženy.

Knedlík jako úlitba

Knedlík hrál zásadní roli i v další historické bitvě. V 19. století vtrhla do českých zemí pruská vojska. Po vítězné bitvě u Hradce Králové 8. července 1866 některé pruské oddíly zamířily k západu. O několik dní později dorazil do Karlových Varů předvoj pruských hulánů, aby místním obyvatelům sdělil, že do města dorazí na druhý den šest set jezdců a čtrnáct set mužů pěchoty. Pochopitelně se od měšťanů očekává, že vojsko i jejich koně místní příslušně nakrmí. Karlovarští se vyděsili. Jak najednou nasytit dva tisíce vyhladovělých mužů? No a volba padla na knedlíky. Suroviny na ně jsou dostupné a dobře zasytí.

Celé město tak začalo vařit knedlíky. Zbytečně. Prusové se zalekli blížícího se bavorského vojska a zamířili zpět do Saska. Co ovšem s knedlíky? Přece se nevyhodí… A tak se v příštích dnech živili Karlovarští především tímto pokrmem. Ještě dlouho se v tomto lázeňském městě slavil 9. červenec jako Knedlíkový den, tedy den, kdy se místním vyhnuli vyhladovělí vojáci.

Dílo vojenských kuchařů

I další příběhy či spíše legendy dokládají, že knedlík patřil odjakživa na jídelníček vojáka. Kdysi se knedlíky spíš podobaly pečivu, protože se vlastně i pekly. Ale za třicetileté války jednomu vojenskému kuchaři – a už se ani neví, které strany – nepřátelský granát rozbořil polní kuchyní. Péct se nedalo, ale v kotli ještě byla vroucí voda. Nešťastný kuchař tedy místo pečení knedlíky uvařil ve slané vodě. Hladovým svěřencům to nevadilo, a tak se místo v troubě knedlík připravuje v hrnci.

I další milník v přípravě knedlíků nastal na bitevním poli, konkrétně za napoleonských válek. Rakouskému kuchaři se nedostávalo mouky na knedlíky s povidly. Tento nápaditý muž – prý se jmenoval Trawniczek – se rozhodl nahradit mouku strouhaným bramborem. Vojsku chutnalo, co jiného taky zbývalo, že, a další druh knedlíků, který preferuje spousta jedlíků, spatřil světlo světa.

Říkejte mu šiška

V Česku budeme asi těžko hledat typickou národní restauraci, kde by na jídelním lístku nebylo knedlo-vepřo-zelo. V obdobném podniku v Horní Falci nesmí chybět Kloss mit Soss. Kloss je místní název pro knedlík. Těch místních názvů je ovšem víc. Už Jan Hus napomínal Čechy, aby místo knedlík (z německého knödl, původně knoten, což německy značí uzel) říkali po česku šiška. Obrozenec Josef Jungmann připomíná, že na Šumavě knedlíkům říkají buchty, což dodnes přetrvalo v Kladsku. Na Moravě přetrvaly ony „Husovy“ šišky a ještě dál na východ, na Slovensku, je knedlík knedľa.

Na druhé straně, tedy směrem na západ, se v jižním Německu knedlík nazývá Knödel, zatímco severně od Mohanu je to Kloss či také Gless, Kliess nebo Knöpfe. Z toho vyplývá, že na knedlík si mohou stejným dílem dělat nárok nejen Češi, ale i Němci. Stejně jako Slováci či Rakušané. Znamená to také, že oblast střední Evropy propojují nejen společně sdílené dějiny, ale i taková zdánlivě obyčejná věc, jako je knedlík na talíři. Teď už to chce jen otevřít hospody, hranice a pak už jen vyzkoušet, jak kde který knedlík chutná.

11. 3. 2021