David Mareček: Ten majestát mě vždycky dostane. Ředitel České filharmonie se ohlíží za dějinami národního orchestru

Nemá cenu opakovat, že všechno bylo poslední rok jinak. Důležitý je fakt, že v jubilejní 125. sezóně byla Česká filharmonie přes všechna protivenství slyšet a vidět. A v té nejvyšší kvalitě profesní i technické. Milovníci klasické hudby nepřišli o parádní vystoupení národního orchestru také díky tomu, že v Berlíně vyšli generálnímu řediteli Davidu Marečkovi vstříc a pomohli mu vybudovat digitální televizní studio (tzv. Digital Concert Hall).

David Mareček. Foto: archiv České filharmonie.

První koncert České filharmonie dirigoval 4. ledna 1896 Antonín Dvořák. Čím byste se mu teď, na konci 125. sezony, rád pochlubil? 

Je těžké se chlubit, protože nejen k Antonínu Dvořákovi, ale i dalším slavným osobnostem z historie tohoto tělesa chovám velkou úctu. Když slyším například první nahrávky Václava Talicha na deskách společnosti His Master’s Voice, žasnu, jak ohromně orchestr hrál. Na tehdejší dobu úplně neuvěřitelně. V tomto kontextu bych svým předchůdcům rád ukázal televizní studio, které se nám v Rudolfinu podařilo vytvořit. Vybudovali jsme ho v roce 2018 po vzoru Berlínské filharmonie. Kolegové z Berlína nás pustili do své Digital Concert Hall a nechali nás to celé okopírovat.  

Nebáli se berlínští filharmonikové konkurence? 

Není důvod. Česká filharmonie obsluhuje trochu jiný trh, každý se pohybujeme v odlišném repertoáru. Přesto jsem rád, že nám v Berlíně vyšli vstříc. Oni totiž dokážou nejlépe ze všech distribuovat digitální obsah. Proto jsme je měli jako jediný vzor. Povedlo se to. A dokonce s malou perličkou. Existují dva výrobci kamer, které snímají a přenášejí ve 4K rozlišení. Jsou to Panasonic a Sony, oba systémy jsou zhruba na stejně vysoké úrovni, Sony je snad malinko uživatelsky jednodušší. V Berlíně nakonec triumfoval Panasonic, jenž porazil Sony na cenu. U Sony z toho byli tak na mrtvici, že ve výběrovém řízení pro Prahu raději podstřelili cenu, aby nepřišli o zakázku podruhé. Rudolfinum tak na soutěži, která de facto začala už v Berlíně, vydělalo. Takže tohle bych svým váženým kolegům určitě ukázal. 

Myslíte, že by je technologie ohromila?

To nevím. Ale rozhodně bych jim vysvětlil, jakou svobodu hudebnímu tělesu dává. Máme svoje režiséry, svůj štáb, rozhodujeme si sami o zvuku, můžeme sami natáčet koncerty bez mezičlánků. Od začátku do konce je to tak pouze náš produkt. Vybudování vlastního televizního studia se dnes jeví jako vizionářský kousek. Snad se může zdát, že jsem prozíravý, ale fakt je ten, že o studio jsem usiloval už od roku 2011. Tehdy jsem nastupoval do České filharmonie jako generální ředitel a Digital Concert Hall jsem měl v koncepci. Tenkrát to nevyšlo, nebyly k tomu podmínky, je to obrovský projekt, finančně i jinak. Když jsem po šesti letech dělal konkurs na post generálního ředitele znovu, nechal jsem tenhle bod na stole. To už Ministerstvo kultury kývlo. V roce 2018 se podařilo zařízení instalovat, v roce 2019 jel zkušební provoz… 

… a v roce 2020 přišla pandemie, na kterou jste tak byli perfektně připraveni. 

V březnu 2020 začala Česká filharmonie jako první vysílat on-line koncerty právě díky svému studiu. Regule omezující provoz byly totiž na začátku pandemie tak přísné, že by za námi Česká televize nesměla vyslat ani přenosový vůz. Díky tomu, že jsme měli studio tak zvaně doma, jsme se mohli s naším generálním mediálním partnerem Českou televizí domluvit, že zkusíme přímý přenos bez jejich techniky. No a od té doby jsme takových koncertů odbavili téměř dvacet.  

Nahrávání koncertu. Zdroj: Facebook / Česká filharmonie.

Kdybyste měl pozvat tři kolegy z historie na koncert ke 125. výročí České filharmonie, kteří by to byli? 

Na to vůbec není jednoduchá odpověď! Dovolím si nejdřív vyřadit dirigenta Jiřího Bělohlávka. Ten sice před čtyřmi lety zemřel, ale jako by tu s námi pořád byl. Čili ten by se na koncert dostavil tak jako tak. No a teď tedy ti tři. Byli by to Václav Talich, Karel Ančerl a Rafael Kubelík. Je mně líto, že jste mi nedovolila pozvat jich víc, protože bych určitě rád přidal ještě Václava Neumanna. Ten by si to zasloužil jednak za to, jaká byl osobnost, a pak také za řadu skvělých a ceněných nahrávek. 

A ti tři jmenovaní? 

Talich je jedna z největších osobností české hudby. Muzikanti to vědí, lidé mimo muziku moc ne. On byl dokonce koncertní mistr Berlínské filharmonie, což znamená, že jako houslista musel být neuvěřitelný virtuos. To, co potom dokázal s Českou filharmonií, byl zázrak. Známá je historka z roku 1918, kdy se Československo osamostatnilo. On zrovna s hudebníky zkoušel Sukovo Zrání, jež mělo mít premiéru. Mimochodem, měli na to osmnáct zkoušek, což je dnes nepředstavitelné. Norma jsou čtyři až pět zkoušek. Tehdy zkoušeli myslím v Obecním domě, někdo tam vtrhnul, křičel, je svoboda, všichni lidé jsou na ulici, pojďte přece taky! Talich tehdy jen suše opáčil, nerušit, zkoušíme! Velikost té chvíle mu došla až po tom. Právě proto ale dokázal udělat z České filharmonie světový orchestr. Což je ostatně slyšet na nahrávkách, které jsou běžně dostupné. 

A Karel Ančerl? Pokud vím, filharmonici ho zpočátku odmítali. 

Máte pravdu, orchestr ho nechtěl, dělali mu strašlivé věci. Problém byl, že ho na místo dosadili komunisté. Přitom to nebyl žádný kádr, naopak, Ančerl měl židovský původ, prošel koncentračním táborem. Tím, jak usilovně pracoval, jak byl slušný a poctivý, si hudebníky nakonec získal. Jeho zásluha je, že představil Českou filharmonii světu. S ním těleso jezdilo ta nejdelší světová turné. Ančerl též obrovsky rozšířil jeho nahrávací potenciál. Nahrával nejen českou muziku, ale i zahraniční autory. Jeho nahrávky jsou dodnes obrovsky ceněné. 

Do třetice Rafael Kubelík. Když si vzpomenu, jak v roce 1990 dirigoval na Staroměstském náměstí Mou Vlast, naskočí mi husí kůže. 

No právě. On byl oblouk od komunistické totality ke svobodě. Kubelík byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie v roce 1942. Díky němu se z tělesa stal státní orchestr, spoluzakládal Pražské jaro a kdyby se moci nechopili komunisté, tak tady zůstal a Českou filharmonii by čekala podobně velká éra jako za Talicha nebo Ančerla. Ale to, co začal, bylo ohromné. A ten návrat po Sametové revoluci! Kubelík už tehdy ze zdravotních důvodů nedirigoval, ale kvůli České filharmonii se ke své profesi vrátil. Poslední turné, které s ní absolvoval, bylo v Japonsku. V Osace tehdy hráli Mou vlast, tohle vystoupení bylo nakonec zvoleno Koncertem roku. Filharmonici vzpomínali, jak je maestro tehdy dřel. Z letadla prý mazali rovnou zkoušet, žádný odpočinek, nic. Rafael Kubelík na ně silným hlasem hřímal, že to, že znají Mou vlast, neznamená, že nebudou zkoušet. A prý žádné hraní na půl plynu, ale pořádně do plných jako na koncertě. Takový byl Rafael Kubelík. 

Byl byste nervózní, kdyby se v Rudolfinu tihle tři pánové objevili? 

Já bych byl šťastný! Samozřejmě bych byl i nervózní, ale to jsem pořád. Byl jsem i před Jiřím Bělohlávkem, přestože jsme si byli blízcí, stejně jako před Semjonem Byčkovem teď. Protože pokud máme v čele filharmonie takového velkého umělce, tak i kdybych s ním byl největší přítel, stejně mě ten majestát vždycky nakonec dostane.


Byčkov: Bez diváků? Není to tak neobvyklé.

Jako dovětek přinášíme ještě krátký rozhovor s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem.

Jak jubilejní sezónu hodnotí umělecký ředitel České filharmonie? „Jsem hrdý na tuto instituci. Někdy se věci měnily za pochodu, těleso prokázalo obrovskou přizpůsobivost. A taky kdo jiný umí prozářit temnotu lépe než hudebníci,” zamýšlí se maestro. Uplynulá sezóna, kterou Česká filharmonie odehrála povětšinou bez diváků v sále, byla podle něj v lecčems inspirativní. „Vždyť právě v těžkých čase ze sebe lidé vydávají to nejlepší,” říká, a ještě se vrací k prázdnému sálu. „I když jsme ze všech stran slýchali, že musí být těžké hrát bez diváků, musím přiznat, že to pro nás zase tak neobvyklé není. Kolik jen hodin musíme zkoušet, abychom pak mohli divákům zahrát? A když nahráváme, také se to děje bez nich. Ostatně já stejně diváky moc nevidím. Jsem nezdvořák, celý koncert jsem k nim otočený zády,” směje se maestro Byčkov, ale pak zvážní. „Nic nenahradí lidi z masa a kostí, lidskou sounáležitost a souznění, které vznikne tehdy, když lidé muziku sdílejí. Chtěl bych proto všem vzkázat: vždycky tu pro vás budeme.” 

Celý rozhovor s maestrem Semjonem Byčkovem si můžete poslechnout na YouTube kanále České filharmonie.

4. 6. 2021