Adéla Pollertová je baletka, bývalá primabalerína s angažmá v Hamburském baletu a v pražském Národním divadle. Pochází z rodiny se sportovním a uměleckým zázemím. Téměř všichni blízcí příbuzní dosáhli věhlasu. Je pravnučkou Emila Pollerta, operního pěvce a sólisty Národního divadla a její prastrýc byl architektem zadního traktu Národního divadla. Prarodiče a rodiče jí dali do vínku vlohy, které nadaná baletka využila měrou vrchovatou, protože talent zasnoubila s chutí a precizností.
Jak jste se dostala k baletu?
Věnovala jsem se moderní gymnastice, dokonce jsem byla v reprezentačním výběru na olympiádu a v juniorském reprezentačním týmu Československa. K baletu jsem se dostala pozdě, na konzervatoř mě přijali až v patnácti, ale zato rovnou do čtvrtého ročníku. Pomohlo mi k tomu ohebné a pružné tělo z gymnastiky. Impulsem byl tatínek jedné dívky, který přihlížel mému gymnastickému vystoupení a poradil mi, abych přemýšlela o konzervatoři. Tam mě vzali, protože udělat most a provaz pro mě nebylo nic složitého. Začátek byl těžký, ale vytancovala jsem se.
Po skončení konzervatoře jste už kariéru vzala zkrátka.
Hned po studiu na Taneční konzervatoři jsem odešla v necelých 19 letech do Hamburku, kam jsem půl roku před tím udělala úspěšně konkurz. Tehdy se ucházelo o místo v jednom z nejprestižnějších souborů v Evropě a možná na světě přes 200 tanečnic a stejný počet tanečníků. Hamburský balet je světoznámý a má tu výsadu, že je souborem žijícího choreografa Johna Neumeiera, zatímco ostatní soubory repertoár přebírají a kupují z jiných divadel.
Proč je zrovna Hamburk pro baletky tak atraktivní?
Je tam zaručená kreativní práce a výsledky – balety Johna Neumeiera mají obrovský přesah do historie, filozofie, psychologie, výtvarna i hudebna, zkrátka jeho díla jsou absolutní Gesamtkunstwerk. To pochopitelně láká každého tanečníka, který nechce být pouze interpretem a ”jen” tančit již zavedené choreografie. Měla jsem opravdu štěstí, i když jak se říká, štěstí přeje připraveným.
A byla jste připravená?
Do Německa jsem odjížděla plná nadějí, euforie a dobrodružství, kterým se také mé první roky v Hamburku staly. Neuměla jsem jazyk, neuměla jsem vařit, neuměla jsem nic. Z domova jsem byla zvyklá, že za mnou stojí moje rodina, mám absolutní servis a všechno k dispozici. Teprve v Hamburku jsem se naučila samostatnosti a opravdu se postavila na vlastní nohy. Německo bylo v tomto ohledu tou nejlepší školou, protože všechno mělo řád, disciplínu, systém a logiku. Ano, Němci jsou na můj vkus až příliš velcí byrokrati, ale ve výsledku mi to vůbec nevadilo.
Ordnung muss sein, říká se.
Ale já si v Německu onen “Ordnung” užívala a přiznám se, že z této zkušenosti žiji dodnes. Stejně tak jako z velkorysosti a z nadhledu, s jakým život – rasy, pohlaví a třeba i styl života – vnímal Hamburk. Je to prý nejzelenější město Evropy.
Je to přátelské prostředí?
V Německu jsem žila přes devět let a strašně ráda se tam kdykoliv vracím a vždycky mám dojem, jako bych přijela do známého. Nemohu říct domů, protože Německo pro mě domovem nikdy nebylo, ale bylo natolik přátelské, že z něj mám pocit jako z dobrého přítele. Zpátky jsem se vrátila především kvůli rodině a také jsem chtěla studovat HAMU (hudební a taneční fakultu). Přešla jsem do angažmá v Národním divadle a dostala úžasné role.
Co je pro vás balet, co je na něm nejtěžší, co nejlehčí?
Když miluješ, není co řešit, a propadnout baletu je velmi lehké. Balet je totiž kompletní pohyb, šmrdlání nohama, propínání nártu, upažování, balet je logický, všechno má své odůvodnění. Balet miluji, měla jsem štěstí na tělesné dispozice, všechno mi šlo snadno, takže nejtěžší je pro mě být bez baletu. Přiznám se, že mě uchvacují nejen balet jako pohyb, ale balet jako historické téma. Vše je snadnější, když zná člověk historii baletních pozic, prvku, roli či baletů jako takových. Například první akademii tance na světě založil milovník baletu a skvělý tanečník Ludvík XIV. v roce 1661. Byl rozumný, že si vybral letopočet k zapamatování. Ve Versailles se pořádaly ohromné večírky, a král na nich tančil „hlavní role“. Král Slunce měl dokonale vymyšlenou choreografii a efekty. Tehdy se svítilo jenom svíčkami, takže nedostatek nasvícení panovník vyřešil tak, že si na rukavice a boty nechal našít zrcátka, se kterými pracoval tak geniálně, že díky světelným efektům ho dvořané považovali za skutečně osvíceného. Víme, že tančil skvěle.
Jaké jsou nejdůležitější dispozice pro baletku?
Je toho hodně: uvolněné kyčle, pružné a přitom pevné tělo, krásný nárt, rovné hezké nohy, měkká záda, souměrná postava a hezká tvář. Současnost vzývá průměr, ale díky zkušenosti věků máme trvalý názor, že princezna musí být krásná. Klasická tanečnice, která tančí princeznu, musí být krásná, nejenom zajímavá. Samozřejmě nutností je muzikálnost, hudební sluch a pohybová inteligence, což znamená bezvadně napodobit předvedený prvek. To vše je nezbytné, bonusem je charisma, které se těžko popisuje, a výjimečnost, kterou režisér a choreograf hned poznají. Je fakt, že opravdu talentovaní baleťáci hned umí lyžovat, bruslit, všechno. Zkrátka kouknou na pohyb a skvěle ho okopírují.
Myslím si, že každá studentka konzervatoře chce být sólistkou, ale většina zůstane ve sboru. Nežárlí na ty šťastnější?
To je různé. Některé baletky jsou primabalerínami proto, že mají ohromný talent a vše jim jde lehce. Jiné to lety vydřou a mají neskutečnou disciplínu. Na konečném výsledku ale rozdíl nikdo nepozná. Konečným výsledkem je krásná labuť. Jak divák pozná sólistku od sboristky? Divák pozná osobnost, i když udělá jenom malý krok. Pozná to i z dvacáté řady.. Nelze říci, že všechny sboristky po krátké praxi by chtěly být sólistkou. Někdo je totiž šťastný ve sboru, protože táhnout představení je hodně velká dřina. Někdo si myslí, že by na to měl, a teN&Nbsp;pak závidí. Táhnout představení je sice stres, ale krásný stres.
Člověka bolí nohy po delší túře, vy ale za představení protančíte několik bot. Co vás všechno bolí? Pochlubte se.
Jako každého sportovce nás bolí nohy, je to náš výrobní nástroj, bolest nemůžeme brát vážně, čtyři puchýře nás nijak nerozhodí, ani křeče. Jsme v pohodě, protože balet je láska. Rozdíl mezi baletkou a sportovcem je, že my se při bolesti usmíváme, sportovec se kření či šklebí či má křeč.
Založila jste úspěšnou taneční školu, učíte děti i dospělé. Jdou děti do baletu podle přání maminek, nebo je to jejich touha? Kdy poznáte talent?
Některé děti přivede maminka, babička, tatínek s tím, že se jim bude balet líbit. Ale většinou je to přání právě těch dospělých a je na nás, aby dítě brzo neskončilo. Ty děti, které jdou z vlastního zájmu, obvykle brzo vynikají, baletní pohyb je baví. Talent se pozná hned, po pár pohybech. Děti, které tanec baví, vlastně nikdy nemají dost, připadá jim, že lektor po nich nic nechce, že je všechno moc jednoduché. Talentované děti mají pohyb „zadarmo“. V baletu je to jako v životě – v první řadě většinou stojí nejšikovnější, ty trošku méně šikovní jsou v další řadě, protože se rádi vezou. Nechtějí snášet nátlak a odpovědnost, jako první řada. Všechno se vyladí během pár lekcí. Ale takto to funguje například na konzervatořích. U nás nikoho nediskriminujeme. Důležité je vymyslet repertoár, aby každý měl roli, která mu vyhovuje. Balet je jako život – všichni žijeme to, na co stačíme.
A co dospělí?
Ty učím nejraději, chtějí pro sebe něco udělat, pro své tělo, splnit si dávný sen z dětství. Dospělí mohou tančit i vysocí či boubelatí. Hodiny navštěvují i muži. V baletu totiž procvičujete všechny svaly, a to je pro tělo dobré. Provádíte sofistikovaný pohyb na úrovni, žádné jednoduché hopsání či monotónní práci s posilovacími stroji. Na hodinách pro dospělé je skvělá pohoda i legrace. Učíme tak, jak chceme, aby učili nás! Po hodině baletu bývá člověk vyřízený více než z fitka, ale noblesněji. Je samozřejmé, že pohybová kultura se po lekcích výrazně zlepší a díky baletu lidé i krásně tančí společenské tance. Chodily k nám tanečnice, které tančily Stardance. Mnozí smrtelníci si u nás upraví sebevědomí.
Jak dědíme po svých předcích vlohy a talent?
Dědí se jednoznačně. Maximálně, moje tří a půl letá dcera krásně zpívá, umí všechny Svěrákovy a Uhlířovy písničky. Asi to zdědila ze všech stran. Dědí se samozřejmě i pohybový talent.
Opera a balet patří ke klasickým uměleckým formám, více lidí rozumí baletu, proč?
Balet je srozumitelný, gesty, postoji, příběh je polopatický, divák se v něm dobře orientuje, zejména v klasickém baletu. Těžší je orientovat se v abstraktním tanci. Ale i klasický balet dnes bývá převeden do současné stylizace, což není občas na škodu. Myslím, že na baletu diváka přitahuje krása, jak pohybu, tak baletek.
Jak dlouho se dá baletit?
Jak kdo, je to individuální. Maja Plisecká byla na pódiu ještě v devadesáti. Obvykle se dá tančit tak do čtyřicítky, kdy tanečník ještě vypadá dobře.
Co si vy sama pro radost zabaletíte?
Klasické variace. Spíš ale ráda předvádím figury pro studenty, pro ty se můžu vždycky roztrhat.
Určitě mě nenapadlo zeptat se na něco důležitého, co byste ráda sdělila..
Děkuji za tuhle příležitost. Je mi líto, že jsem málo děkovala rodičům a všem, kteří mě podporovali, pomáhali mi a starali se o mě. Všechno, co jsem dokázala, je týmová práce a mají na to vliv všichni okolo mě. Uvědomila jsem si všechno až teď, když mám dceru. Je správné za podporu poděkovat a ocenit ji. U nás na to moc zvyklí nejsme. Proto chci říci: děkujte, chvalte a oceňujte.
Adéla Pollertová, baletka, bývalá sólistka Hamburského baletu a Národního divadla. Drobná postava jí zajistila hlavní roli v baletu Louskáček. Báječně zatančila roli Heleny ve Snu noci svatojánské, a Olympie v Dámě s Kaméliemi. Tančila sólo v Páté symfonii Gustava Mahlera, v BartokBilder, Tamaru Karsavinovou a Matildu Kšesinskou. Patřila jí role Šípkové Růženky, Zlatovláska byla stvořena jen pro ni. Vrcholem byla role Julie v příběhu Romea a Julii, za kterou získala cenu Thálie. Vystudovala HAMU, v Praze v Černé labuti vybudovala Baletní Akademii Adély Pollertové. Má tři a půl letou dceru Antonii.
