Vědec a vysokoškolský učitel, milovník dobrého vína, nadšený rybář a milující a milovaný dědeček čtyř vnuků, profesor Pavel Hobza, doctor honoris causa, „distinguished“ professor v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky, zakladatel vědního oboru nekovalentní interakce, se v současné době věnuje zejména aplikacím nekovalentních interakcí na biodisciplíny a nanovědy. Za celoživotní dílo v tomto oboru mu byla v roce 2017 udělena prestižní Schrődingerova medaile, kterou uděluje Světová asociace teoretických a výpočetních chemiků (WATOC) jednou za rok jednomu badateli. Je nejcitovanějším českým vědcem a od roku 2014 se pravidelně umístuje mezi 1 % nejcitovanějších světových vědců ve vědním oboru chemie, který uveřejnuje Thomson Reuters/Clarivate Analytics. Stal se známým díky objevu ne- pravé vodíkové vazby, který v roce 2011 vedl organizaci IUPAC k nové definici vodíkové vazby.
Tatínek byl lékárník s doktorátem z chemie, vedoucí největší moravské lékárny a vynikající odborník, a tak věda byla pro Pavla Hobzu od dětství součástí života a velkým tématem jejich rozhovorů. Už v deváté třídě gymnázia měl Pavel Hobza jasno v tom, že se chce věnovat výzkumu. Zajímal se o atomy, atomová jádra, rozbíjení a slučování atomu a později také o atomy tvořící molekuly a měl to štěstí, že mu při pozdějším studiu jeho školitel Rudolf Zahradník na Akademii věd vybral jako téma dizertace nekovalentní interakce, kterým se věnuje dodnes a přinesly mu i největší úspěch v podobě objevu nového typu nepravé vodíkové vazby. Byla jsem zvědavá a zároveň trochu nesvá ze setkání s excelentním vědcem. Veškeré obavy se rozpustily téměř okamžitě díky milému přivítání a energii člověka, který je spokojený se svým životem a miluje práci, kterou dělá. Usazená do pohodlné pohovky v kanceláři pana profesora čekám, až Karin Zadrick dokončí první sérii fotografií. Její pozornost upoutal zvláštní barevný model na stole…
Co je to za objekt, má něco společného s vaším výzkumem ?
To mi postavil můj desetiletý vnuk Pavel. Povídáme si spolu o vědě a moc ho to baví. Ten model mi postavil při poslední návštěvě, když jsem se mu nemohl věnovat. Předtím jsme se bavili o nejúčinnějších lécích, jejichž struktury si můžete prohlédnout tady na plakátu. Posledních deset let totiž pracuji se svou skupinou na navrhování nových léků na počítači. Je to rychlejší a hlavně podstatně levnější.
Jste autorem nápadu, který dal život hře Elegance molekuly. Nedávno ji uvedlo Dejvické divadlo…
Ano, napadlo mě to před třemi lety při udělování cen nadačním fondem Neuron, ve kterém se v posledních letech hodne angažuji. Je to způsob, jak si připomenout velkou vědeckou osobnost a popularizovat úspěch české vědy. Antonín Holý, se kterým jsem měl tu čest sedávat při poradách v ústavu, svými objevy antivirálních léků zachránil život milionům lidí a málo se o tom ví. Osmdesát procent lidí po celém světě, kteří jsou HIV pozitivní, se dnes léčí jeho léky. Petr Zelenka jako autor a režisér hry uměl vybalancovat téma tak, že tam chemie není ani málo, ani moc, a hra má velký úspěch. Po premiéře jsme měli oslavu a na terase našeho ústavu jsme pili šampaňské. Byl to krásný večer a já jsem byl rád, že jsem aspoň malým dílem přispěl k propagaci české vědy a také největšího českého vědce minulého století.
Jak se cítí člověk, když přijde na něco opravdu výjimečného ?
Že jste našel něco významného, většinou zjistíte až později, a tak se nějaké okamžité nadšení spíš nekoná.
Jakou roli ve vědě hraje štěstí ?
Určite velkou. Bez štěstí se velké objevy nekonají. Musíte v pravou chvíli poznat, co je důležité, a tomu se pak plně věnovat. To je případ i našeho objevu neprave vodíkove vazby, pracovali jsme totiž na něčem úplně jiném a jako vedlejší produkt se vynořilo něco, co se na první pohled jevilo tehdy nevýznamné. Mohli jsme to, tak jako mnozí před námi, přejít. Já jsem si ale uvědomil, že to může být velmi důležité. Měl jsem štestí, že se to vyplnilo.
Co znamená inspirace pro vědce?
Umělci, kterým závidím, většinou potřebuji inspiraci. Ve vědě to tak úplně
není, spíš bych řekl, že pro velké objevy je třeba nápad nebo vnuknutí a
určitě hodně štěstí. Ale asi vše dohromady, protože určitě platí, že
štěstí přeje připraveným.
Člověk, který vás nejvíce ovlivnil?
Měl jsem štěstí, že jsem potkal několik mimořádných vědců, kteří byli
současně i nádhernými lidskými bytostmi (ne vždy je skvělý vědec i skvělý člověk
). V první řadě můj školitel, Rudolf Zahradník, a pak můj školitel na první zahraniční stáži v Montrealu Camille Sandorfy. Od obou jsem se
naučil nejenom hodně o vědě, ale také o životě, slušnosti, morálce,
toleranci a občanských postojích.
Koho si vážíte?
Vážím si své ženy, i po tolika letech společného života mě má ráda. A vážím si všech slušných lidí, kteří vědí, že lhát se nemá, že tolerance bližního je samozřejmost, a také že se má pomáhat – všem, kteří tu pomoc potřebují. Křesťanské desatero je opravdu stále platné. Za normalizace byl charakter národa hodně pokřivený, lhát a krást bylo normalní. Je mi smutno, že situace se opakuje, dnes je lhaní zcela běžné, naši čelní představitelé by měli být příkladem. Bohužel je to právě naopak. To mně hodně vadí.
Může vědec věřit v boha nebo nějaký univerzální zákon?
Určitě ano, nevěřím, že nádherný a tak složitý život a svět kolem nás je
jen dílem náhody. Ostatně kdyby tomu tak bylo, tak musí v nekonečném
vesmíru existovat opět nekonečně podobných světů, jako je náš. A pokud se
nemýlím, stále jsme ho nenašli, já vím, že hledáme jen krátce. A přiznám
se, že bych byl rád, kdyby se ten druhý svět podobný tomu našemu nikdy nenašel…
Co je pro vás ve vědě opravdu největším tajemstvím?
Velký třesk, první okamžiky po velkém třesku, ale spíš poslední okamžiky před tím.
Článek vznikl za podpory Martina Ducháčka.
Text Kateřina Černá Foto Karin Zadrick
