Fleischhauer: Experimentální obří projekt vymývání mozků v Berlíně – z voličů udělali zombie

Parlamentní volby v Německu letos provázely až kuriózní přešlapy. Komentátor německého týdeníku Focus Jan Fleischhauer se proto ve svém pravidelném sloupku vysmál německé politické reprezentaci pro její údajnou neschopnost zorganizovat řádné volby a zamýšlí se nad přetrvávající nekritickou voličskou přízní, jíž se rudo-rudo-zelená koalice v Berlíně nadále těší. Předmětný komentář přináší N&N magazín s laskavým svolením autora českým čtenářům.

14. 10. 2021 | Tomáš Lébr

Německé volby. Foto: Pixabay

Jak je možné, že lidé vkládají peníze a moc do rukou politiků, kteří jsou tak zavaleni úkoly, že pak nezvládají řešení ani těch nejjednodušších z nich? Odpověď poskytuje kniha o experimentování s vymýváním mozků a přenášení tohoto fenoménu do politiky.

Před čtrnácti lety předložila kritička globalizace Naomi Kleinová knihu s názvem Šoková doktrína. Vycházela z experimentů jistého kanadského psychiatra, který své pacienty trýznil psychofarmaky a elektrošoky, a postavila na tom teorii zabývající se moderním kapitalismem.

Tak jako onen psychiatr ničil osobnosti svých obětí, aby ze střepů těchto osobností vytvořil novou identitu, přeprogramovává neoliberalismus lidi pomocí nejrůznějších katastrof, aby tak na sebe naložili jho, usnadňující jejich vykořisťováni.

Kniha byla přijata různě. Ti, komu se líbila, byli nadšeni. Její kritici předhazovali autorce, že překroutila fakta a historické souvislosti. Také já jsem tehdy dílo pokládal za nesmysl.

Uplynulé dva týdny mi ukázaly, že jsem se mýlil. Domnívám se, že Naomi Kleinová měla pravdu. Šoková doktrína žije. Ten, kdo pochybuje o tom, že je možné ji přenést z laboratoře do politiky, nyní musí pohlédnout k Berlínu, aby si potvrdil, co tato aktivistka omylem přisoudila neoliberalismu.

V Berlíně jsme svědky napínavého psychologického experimentu

V hlavním městě se nyní stáváme svědky vzrušujícího psychologického experimentu.  Jeho schéma je následující: Jak dokáži připravit nějakou populaci o zdravý úsudek tak, že se přestane zcela orientovat a vždy znovu a znovu volí neštěstí, které již zná?

To, že v Berlíně úřady spektakulárním způsobem selhávají při řešení těch nejjednodušších úloh, není zcela nové. Šéfredaktor berlínského deníku Tagesspiegel Lorenz Maroldt, předložil loni čtenářům společně se sloupkařem Haraldem Martensteinem knihu, v níž se na třech stech stránkách zabývá nejrůznějšími aspekty všedního dne v metropoli. Mrtví, kteří nejsou pohřbíváni, protože se nedostává úmrtních listů. Novorozenci, kteří oficiálně neexistují, protože je nikdo nezanese do matriky: běžné berlínské šílenosti.

Berlín coby Venezuela Německa

Kdo by si ale pomyslil, že uprostřed Evropy, v jedné z nejbohatších a nejlépe rozvinutých zemí světa, nebude možné uspořádat svobodné a férové volby? Já sám jsem si dělal nejrůznějším způsobem legraci z nefunkčnosti Berlína. Jeden sloupek nesl název „Berlín, Venezuela Německa“. Nikdy by mi nepřišlo na mysl, že je to možné brát doslova.

Od volební neděle uplynuly sotva dva týdny a na světlo vycházejí stále nové, bizarní podrobnosti. Na některých místech činila volební účast 150 procent. Jinde se smělo volit, jen když člověk souhlasil s tím, že se zřekne možnosti hlasovat ve volbách do berlínského Senátu, které se konaly paralelně s volbami do Spolkového sněmu. V Berlíně-Wilmersdorfu byly výsledky pro změnu jen tak odhadnuty.

Tagesspiegel přinesl příběh voliče, který se třikrát marně pokoušel odevzdat ve volbách svůj hlas. Poprvé mu vysvětlili, že došly volební lístky a že má přijít později. Když přišel podruhé, před volební místností se mezitím vytvořila taková fronta, že raději zase odešel. Muži je devadesát a nemá už příliš jisté nohy, dlouhé stání mu činí potíže. Při třetím pokusu mu sdělili, že už přišel pozdě. Byly dvě minuty po šesté hodině večerní. Co se týče konce pracovní doby ve veřejném sektoru, jsou v Berlíně velmi striktní. V těchto věcech tu nemají žádné pochopení pro legraci.

Na druhé straně mohli volit i nezletilí. Sedmnáctiletý Nemer vyprávěl redaktorovi deníku „Die Welt“, že se svou matkou napochodoval do volební místnosti, protože zaslechl na TikToku, že je povoleno volit od šestnácti. Uvnitř mu vydali příslušné volební lístky, všechny, a to nejenom pro volby do zastupitelského orgánu jeho čtvrti, kde skutečně mohou volit šestnáctiletí, nýbrž také pro volby do berlínského Senátu a Spolkového sněmu. Jeden člen volební komise mu pak vysvětlil, do které urny má který volební lístek vhodit.

Šílené! Za do nebe volající nekompetentnost berlínskou rudo-rudo-zelenou koalici Berlíňané ještě odměnili

Člověk by měl vlastně očekávat, že občané pošlou při první příležitosti svou vládu, jež je dovádí k šílenství, k čertu. Nejbláznivější na celé věci je to, že Berlíňané nepotrestali rudo-rudo-zelenou koalici pro její do nebo volající nekompetentnost, nýbrž ji naopak potvrdili v úřadu, když získala ještě o dvě procenta více, nežli v minulých volbách. Jak to bylo možné? Mohu jen říci: Přečtěte si Naomi Kleinovou. To, co ona nazývá přírodními nebo finančními katastrofami, jež vlády využívají k tomu, aby lidi ponížily, má v Berlíně podobu mučení úřady.

Člověk je tak uondán, že se cítí být šťasten, když proces přihlášení osobního vozu netrvá dvanáct, nýbrž pouze osm měsíců, a tak se přestává ptát, proč by měl věřit lidem, kteří ani neumějí zorganizovat volby, že dokáží vyřešit problémy, s nimiž se potýká celé lidstvo, jako je například klimatická změna nebo koronavirová krize.

O autorovi

Čtenáři ho milují, nebo nenávidí, jen málokomu je Jan Fleischhauer lhostejný. Stačí se podívat na komentáře k jeho sloupkům, abyste si udělali obrázek o tom, jak moc jeho články lidi zasahují. V magazínu SPIEGEL strávil 30 let a na začátku srpna 2019 přešel jako publicista do časopisu FOCUS.

Sám Fleischhauer vidí svůj úkol v tom, že dává hlas světonázoru, který je podle něj v německých médiích nedostatečně zastoupen. V případě pochybností se staví proti „stádnímu“ uvažování a zavedeným myšlenkovým vzorcům.

Kontakty:
e-mail: j.fleischhauer@focus-magazin.de
Twitter: @janfleischhauer

Sloupek od Jana Fleischhauera vychází každou sobotu v magazínu FOCUS.