Jak napravit svět plstí a tukem: 100 let od narození kontroverzního umělce Josepha Beuyse

Šaman, který balil piano do plsti, na židle vrstvil hromady tuku, mluvil s mrtvým zajícem a zasadil 7 000 dubů. Jeho život ovlivnila válka, v níž málem nepřežil havárii svého letounu. Tu později proměnil v příběh, který inspiroval jeho podivuhodné performance. V reakci na válku se stal pacifistou, aktivistou a také učitelem, podle nějž je každý z nás umělcem. Takový byl Joseph Beuys, kontroverzní německý umělec, který významně ovlivnil nadcházející generace performativních umělců a od jehož narození uplyne 12. května přesně sto let.

10. 5. 2021

Joseph Beuys, 1968, foto: Angelika Platen, © bpk.

V roce 1974 přiletěl na newyorské letiště Johna F. Kennedyho Němec oblečený v rybářské vestě s plstěným kloboukem na hlavě. Při imigrační kontrole byl vystaven obvyklým otázkám: „Jaká je vaše profese?“ „Sochař,“ odpověděl muž. „A jaký sochař?“ „Společenský sochař.“ To byla jen jedna z mnoha rolí, kterou sám sobě Joseph Beuys připisoval. Když potom prošel kontrolou, čekali na něj dva muži, kteří ho kompletně zabalili do plsti, položili ho na nosítka a přenesli do sanitky. Za zvuku sirén ho jako balíček převezli do René Block Gallery na Manhattanu, kde ho čekalo třídenní soužití s kojotem.

V prostoru přeměněném na ohradu, což naznačovaly předměty jako balík slámy, plstěná deka nebo pastýřská hůl, vedl Beuys spolu se zvířetem rituální život, který mohli diváci sledovat zpoza pletivového plotu. Zhruba taková je základní konstrukce performance s názvem I Like America and America Likes Me, která je jedním z jeho nejzáhadnějších a nejznámějších uměleckých počinů. V té době za sebou měl tehdy třiapadesátiletý Beuys už několik kontroverzních instalací, více než deset let učení na Umělecké Akademii v Düsseldorfu a také sérii vážných depresí.

Joseph Beuys – I Like America and America Likes Me. Zdroj: Cultura Colectiva.

Chci změnit společenský řád

Sochař, učitel, politický aktivista, průkopnický environmentalista, samozvaný šaman, šarlatán a prokázaný lhář. Všechny tyto nálepky byste na Beuyse mohli beztrestně použít a vždy by se našel někdo, kdo by s vámi souhlasil. Bez diskuse ale zůstává, že právě díky své výstřednosti a přístupu k umění a společnosti je dnes Beuys jedním z nejvýznamnějších poválečných umělců, tedy těch, kteří ve svém díle bojují se světem, jenž následoval po druhé světové válce.

Narodil se 12. května 1921 v Krafeldu v Severním Porýní-Vestfálsku. V mládí chtěl být lékařem, protože ho fascinoval proces uzdravení a transformace z nemocného na zdravé. Později, když se místo medicíny rozhodl pro kariéru umělce, se i nadále určité formě léčení a proměňování věnoval. V interview v roce 1979 sám řekl: „Ano, nejspíš mám misi… změnit společenský řád.“ A to se mu zejména na poli umění rozhodně podařilo.

Pohádka o Tatarech

Jeho umělecká kariéra začala až po druhé světové válce. V roce 1936 jako patnáctiletý vstoupil do Hitlerjugend, později se dobrovolně přihlásil do armády a byl přidělen k Luftwaffe. Nehoda, která pravděpodobně udala směr celému jeho uměleckému počínání, se stala 16. března 1944, kdy byl jeho letoun sestřelen nad Krymem. Podle vlastního vyprávění Beuyse po nehodě zachránili Krymští Tataři, kteří jeho polámané tělo zabalili do zvířecího tuku a plsti a pomohli mu se zotavit.

Záznamy ale uvádějí, že v té době žádní Tataři v tamní vesnici nežili a že Beuys byl zachráněn německým pátracím komandem a zotavil se ve vojenské nemocnici.

To nemění nic na tom, že od 60. let 20. století byl právě tuk a plst Beuysovým základním materiálem a jeho pověsti to propůjčovalo určitou záhadnost a mystičnost. Kromě toho se Beuys mnohdy sám stylizoval do role pastevce nebo šamana a z plstěného klobouku si udělal poznávací znamení.

Joseph Beuys – Plstěný oblek (1970) a instalace Fat Chair (1964-85). Zdroj: Tate, London.

Jak vysvětlíme obrazy mrtvému zajíci

Po traumatizující válce se Beuys rozhodl studovat v Düsseldorfu umění, které úspěšně dokončil v roce 1953. V počátcích se věnoval tradičním technikám, vynikající jsou například jeho kresby, které námětem a provedením mnohdy připomínají nástěnné malby v jeskyni Lascaux. Byly to ale spíše performance a happeningy, kterými Beuys posouval hranice toho, co lze považovat za umění.

V instalaci Fat Chair spojil v roce 1964 tuk a dřevo jako materiály každodenního života. Židle s hromadou tuku byla umístěna do muzejní vitríny s řízenou teplotou, kde prošla pomalým procesem rozpadu, který skončil roku 1985. Tehdy se už tuk úplně rozložil a prakticky vypařil. Celý tento proces měl na diváky fungovat jako sebereflexe a uvědomění si pomíjivosti lidského života.

O pár let později si potřel hlavu medem a ten posypal plátkovým zlatem. Na jednu botu si přidělal železnou desku, na druhou plstěnou podložku a s mrtvým zajícem v náručí si sedl na židli. Tak vypadala performance Jak vysvětlíme obrazy mrtvému zajíci. I tento výjev mohli diváci sledovat z dálky a s odstupem. Následovalo uvěznění zvuku piana v plstěném obalu s přišitým červeným křížem nazvané Homogenní infiltrace pro piano. Potom další válkou inspirovaná instalace, kdy jsou za autobusem VW (symbolizujícího protiválečnou demonstraci) vyrovnané sáně, všechny vybavené tím, co Beuys považoval za nutné k přežití. I v tomto díle se bezesporu odrazila jeho historka o Tatarech.

Joseph Beuys – The Pack. Foto: Tony Kyriacou / REX.

Demokracie je vtipná

Jeho hlavními tématy se stala válka, fašismus, národnost, trauma a náprava. Jeho cílem bylo napravit společnost a ukázat, že můžeme žít lépe. To se snažil prokázat jako profesor, jehož dráha skončila v roce 1972, protože Beuys nesouhlasil s vyřazováním studentů u přijímacího řízení a své hodiny chtěl zpřístupnit všem. Podle něj byl totiž každý umělcem a každý měl právo na vzdělání. Poslední kapkou pro akademickou obec bylo, když Beuys se svými studenty obsadil kanceláře univerzity a dožadoval se přijetí všech uchazečů ke studiu. Ze školy byl vyveden policií, čemuž se celou dobu smál, jak dokládá dobová fotografie s názvem Demokracie je vtipná. Beuysovy přednášky však rozhodně neskončily, věnoval se jim aktivně i po svém odchodu z univerzity a mnohem více je směřoval na politické a společenské dění.

Joseph Beuys se studenty, zimní semestr 1967/68, Foto: Ute Klophaus, © bpk.

Souběžně s tím pokračovala i jeho umělecká dráha. Beuys odmítal vnímat umění a politiku jako rozdílné světy. Přednáška před tabulí podle něj mohla být uměleckým dílem, hromada tuku na židli zase měla moc vštěpovat divákům demokracii. Takový je význam jím raženého konceptu „společenské sochařství“.

V 80. letech se Beuysova aktivita posunula ekologickým směrem. Beuys byl dokonce jedním z pěti set původních zakladatelů německé strany Zelených a jedním z jeho posledních projektů bylo dílo s názvem 7 000 dubů, ambiciózní akce, při níž bylo v německém Kasselu opravdu zasazeno sedm tisíc těchto stromů. I přes válečná traumata a deprese si Beuys do konce života zachoval víru, že revoluce tkví v nás samotných. V tom se lišil od řady kolegů a přátel z uměleckého světa, kteří byli v reakci na válku mnohem ironičtější. Život velkolepého performera ukončilo 23. ledna 1986 selhání srdce.

Kdyby Beuys žil v roce 2021

Ke stému výročí jeho narození byli pozvání umělci z celého světa, aby v duchu Beuysovy tvorby vytvořili díla, která se zabývají klimatickou krizí a udržitelnými cíli OSN. Bylo vybráno 18 umělců z Antverp, Marseille, New Yorku, Londýna, Polska a Německa, jejichž práce jsou letos v rámci cyklu výstav prezentovány ve 13 německých městech. V Berlíně je výstava k vidění do 4. června v prostorách Group Global 3000.

Tento článek si můžete přečíst i v němčině.