Jakub Hrůša: Dirigent německého orchestru nemůže přejít žádný technický nedostatek. Němci by to vzali jako podfuk

V německých orchestrech nelze přejít žádný technický nedostatek pouhým vyjádřením víry ve zlepšení. Takový domnělý projev velkorysosti Němci vnímají jako podfuk na podstatě toho, proč se všichni sešli. Problém je potřeba vyřešit, zorientoval se v německé povaze už před lety Jakub Hrůša, dnes šéfdirigent Bamberských symfoniků v bavorském Bamberku a hlavní hostující dirigent České filhamonie a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě. Jeho cíl je vždy stejný: vést a inspirovat orchestr k technicky dokonalému výkonu s určitou emoční nadstavbou. Přitom je třeba hledat rovnováhu. Jakmile ji dirigent najde, dochází k vzácné interakci, na níž se napojuje i publikum, popisuje. Bamberští symfonikové pod vedením Jakuba Hrůši zahrají 21. září v Praze na festivalu Dvořákova Praha.

2. 9. 2021

Co určuje úspěch dirigenta?

Talent pojímat hudbu velkých rozměrů, dávat jí tvar a zároveň schopnost orientovat se v tom, jak je daná skladba vystavěná zevnitř. Neméně důležitá je i schopnost přesvědčit lidi, které máte na povel, aby šli s vámi za myšlenkou, pro kterou tam všichni jste.     

Velké jméno ani zájem publika tedy vysokou uměleckou kvalitu ještě nezaručují. Má ale vůbec laik šanci poznat sehrané těleso?

Ano. Hudebně talentovaný laik s celoživotní posluchačskou zkušeností má podobnou míru odbornosti, jako ti, co hrají, jen z jiného úhlu pohledu. Nicméně i laik, který je poprvé na koncertě, vnímá energii výkonu a rozpozná výkon unylý, nezúčastněný či znuděný, od výkonu jiskřivého.

Přesto obecenstvo kolikrát nekriticky ocení potleskem vstoje i průměrný výkon.

Občas mě irituje, když vím, že koncert je průměrný a lidé na konci stojí a tleskají nadšením, protože si předtím přečetli, že jde o významného umělce. Někteří ovšem vstávají ze zdvořilosti, aby tím, že by zůstali sedět, nedali ostentativně najevo, že se jim to hrubě nelíbilo. Sám mám tu zkušenost. Jestliže mám rezervy vůči tomu, co se na koncertě odehrálo, ale všichni kolem mě si stoupají, tak cítím, že zůstat sedět by bylo gesto veliké nelibosti a – pokud jsem nebyl až tak nespokojený – stoupnu si taky.

Nejmenovaný člen jednoho pražského orchestru se netají tím, že v situaci, kdy před sborem stane dirigent, jehož výkon výrazně zaostává za jeho zvučným jménem, neřídí se jím a do 5 minut hraje podle 1. houslisty. Stalo se vám někdy, že by vás orchestr nepřijal?

Nestalo se mi nikdy, že by mě nepřijal ostentativně, kdy by bojkotoval mou snahu. Stalo se mi – jako každému dirigentovi – že mě orchestr sice následoval, ale v jemnostech a celkovém nasazení nebyl se mnou na stejné platformě. To se mi stávalo spíše v začátcích a příznačně zejména tehdy, když jsem si počínal hodně sebevědomě.

To, že orchestr hraje podle prvního houslisty, může být i jeho ctnost. Existuje spousta dirigentů, kteří jsou velkými uměleckými a charismatickými osobnostmi, ale jejich silnou stránkou není ukazování. Příhodná symbióza může v takovém případě mít tu podobu, že orchestr po technické stránce hraje podle prvního houslisty, a v ohledu záměru, charakteru a nasazení následuje dirigenta.  

Existuje cosi jako noční můra dirigentů? Jaká je případně ta vaše?

Asi nejhroznější představou pro dirigenta je ta, že tam stojí a orchestr ho zcela ignoruje. To se mi kdysi zdálo a bylo to velice nepříjemné. Specifickou trému pociťuji ve chvíli, kdy po dlouhodobém účinkování s orchestry mimořádné kvality přijdu k orchestru, který má v technickém či jiném ohledu přeci jen rezervy, a přitom provádíme hudbu, na které mi velice záleží. Ten pocit je o to naléhavější, jedná-li se o českou hudbu, kterou prezentuji v zahraničí, kde ještě nezazněla.

Vám je ovšem známý i ten ideální stav absolutního propojení s orchestrem. Jaký vám přináší pocit?

Ten nesmírně krásný pocit jsem zažil vícekrát, s některými orchestry trvale. Vychází z jistoty, že se na sebe s orchestrem můžeme na koncertě spolehnout. Musím vědět, že i když budu dirigovat jen uvolněně a v náznacích, orchestru to bude stačit k tomu, aby hrál pohromadě. Ba co víc, je připraven mě následovat i v momentě, kdy vedle všech technických pokynů naznačím i nějaký umělecký záměr. Je důležité najít rovnováhu, kdy tvoříte s emočním nábojem a přitom respektujete řemeslo. Potom nastávají ty nejkrásnější chvíle. A pokud se na tento druh vzácné interakce napojí i publikum, nechybí ke spokojenosti už takřka nic.  

Jste hlavním hostujícím dirigentem Tokijského metropolitního symfonického orchestru.  Jak se vám pracuje s Japonci?

Japonsko mám nesmírně rád. Dokonce ani ta nejčastěji kritizovaná zdvořilostní strnulost, kterou lidé nemohou vystát s tím, že se Japonci chovají tak, jak je předepsáno a nikoli tak, jak cítí, mi v zásadě nevadí. Toto pro ně zcela přirozené jednání – neuvědomují si, že jde o něco naučeného – totiž umožňuje ve velké pohodě docilovat senzačních uměleckých výsledků. Přál bych si, aby někteří lidé měli alespoň naučenou zdvořilost a pohostinnost, jaká je vlastní právě Japoncům.

Že by ona pověstná disciplinovanost neomezovala tvůrčí svobodu?

Jsou tak kreativní, že nad tím zůstávám stát. Pramení to nejspíše z toho, že Japonci se už od dětství v oblasti klasiky vzdělávají, často v západní Evropě nebo Americe, takže je jim stejně přirozená jako nám. Zároveň je až neuvěřitelné, jak technicky vyspělé orchestry tam jsou. Neřeším žádný technický problém a jen se věnuji interpretaci.

Co je příznačné pro japonské obecenstvo?

Fenomén autogramiád i mimo masovou produkci. Je úžasné, když někdo přijde s partiturou Novosvětské symfonie s pěti prvními stranami popsanými desítkami autogramů a člověk k nim přidá ten svůj. Někteří z těchto lidí jsou až fanatickými znalci, jak o tom svědčí debaty na Twitteru plné expertních poznámek k podrobnostem typu, jakým způsobem hrál třetí trombonista nebo jakého rázu byl bicí nástroj případně, že tempo bylo větší, než bývá zvykem.

Významných světových orchestrů, s nimiž vystupujete, je ale víc. Jak se projevuje národní povaha u každého z nich?

To se liší i podle instituce. Je snadné vypozorovat, že Italové jsou bouřliví, plápolaví a hluční. Pak ale přijedete na jiné místo v Itálii, které je vysoce disciplinované a národní povahu člověk cítí spíše jen o přestávkách či v projevu publika. Japonský orchestr v případě, že se něco nedaří, zapíná na dvě stě procent, aby se okamžitě konsolidoval. To v Čechách orchestr pod dojmem nezdařeného začátku kolikrát i rezignuje na výsledek celého vystoupení. Jako by si říkal „to je špatný, příště to bude možná dobrý, ale dneska to musíme nějak vydržet.“ V Americe je důležitý respekt k egu a individualitě. Diktovat někomu z pozice moci, co má dělat, nepřipadá v úvahu. Ve Francii zas není radno dotýkat se kreativní individuality. Říci francouzskému hobojistovi, že by měl v zájmu sjednocení projevu zahrát nějakou frázi stejně jako předtím klarinetista, je ošemetné. Těžiště svého úkolu vidí právě v možnosti projevit se jako individuum. V Německých orchestrech nelze přejít žádný technický nedostatek pouhým vyjádřením víry ve zlepšení. Takový domnělý projev velkorysosti Němci vnímají jako podfuk na podstatě toho, proč se všichni sešli. Problém je potřeba vyřešit. V Rusku jsem se pokoušel jednat zdvořile a taktně a zjistil jsem, že když to dělám, orchestr se chová, jako by neměl žádného vůdce. Byl to pro něj spíš výraz slabosti. Teprve v okamžiku, kdy jsem přitvrdil, zvýšil hlas a začal se chovat trochu stylem macho, orchestr uznal, že tam je někdo, kdo mu velí a začal se snažit. Způsobem zdvořilým a jemným jsem v Rusku fakticky ničeho nedosáhl.     


Jakub Hrůša (*1981 v Brně)

Po vystudování gymnázia v Brně absolvoval roku 2004 Akademii múzických umění v Praze. Od podzimu 2016 je šéfdirigentem Bamberských symfoniků v bavorském Bamberku. Působí jako hlavní hostující dirigent České filharmonie a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě, s nímž s velkým úspěchem vystoupil při oficiálních oslavách 75. výročí vzniku Italské republiky. Během jednoho měsíce loňského roku řídil Newyorské, Berlínské i Vídeňské filharmoniky, k nimž se nyní pravidelně vrací, jsou mu otevřeny operní domy po celém světě včetně newyorské MET, londýnské Covent Garden a Vídeňské či Pařížské opery, pravidelně hostuje na festivalech v Glyndebournu, Salcburku a mnoha dalších. V letech 2010–2018 byl hlavním hostujícím dirigentem Tokijského metropolitního symfonického orchestru. Podle internetového hudebního portálu Bachtrack se v roce 2017 stal jedním z nejvytíženějších dirigentů světa se 63 koncertními vystoupeními, 18 operními představeními a 81 vystoupeními napříč žánry. K nejvytíženějším světovým dirigentům jej předmětný portál přiřadil i ve dvou následujících letech.

Jakub Hrůša vystupoval s mnoha významnými světovými orchestry, jako například s The Cleveland Orchestra, Los Angeles Philharmonic, London Philharmonic Orchestra, Ruským národním orchestrem či s Českou filharmonií a mnoha dalšími.

Jakub Hrůša natočil několik nahrávek, z nichž všechny se setkaly s kladnou kritickou odezvou, přičemž výjimečnou pozici má živý snímek Smetanovy Mé vlasti s PKF z Pražského jara 2010. Více informací na www.jakubhrusa.com