Martin Jonáš: Zastaví „semafor“ německé hospodářství? Plány chystané německé vlády se začínají rýsovat

Vznikající vládní koalice v Německu má jeden zásadní a smělý cíl: po letech relativně blahobytného poklidu rázně reformovat největší hospodářství Evropy. Varování, že povolební Německo čeká levicový šok, se nenaplňují. Jedna otázka ale zůstává otevřená: kde na „reformu století“ vzít peníze.

20. 10. 2021 | Martin Jonáš

Dosavadní jednání možných koaličních partnerů příští německé vlády k žádným pesimistickým scénářům pro německou ekonomiku nezavdávají, Grafika: Pavel Fingr

Zdá se, že všechno běží hladce. Dokonce daleko snáz, než se čekalo. 

Ještě v týdnu před volbami do Spolkového sněmu prohlašoval šéf liberálů Christian Lindner, že nemá dost fantazie, aby si představil, jakou nabídku by mu mohli sociální demokraté udělat, aby ho nalákali ke společnému vládnímu angažmá.

Od té doby jeho fantazie zjevně zesílila. Když v pátek 15. 10. předstoupili zástupci Sociálních demokratů, Zelených a FDP před kamery, vyměňovali si úsměvy, slova respektu a chvály. V posluchačích mohla vyklíčit otázka: proč si strany, které si teď tak dobře rozumějí, ještě před několika málo týdny vyměňovaly tvrdé argumentační direkty v předvolebním boji? 

Tzv. „semafor“, jak se jejich vznikající koalici přezdívá kvůli kombinaci červené, žluté a zelené, výsostných barev těchto stran, by mohl vzniknout ještě před Vánocemi 2021. Alespoň to předpokládá Olaf Scholz, tedy muž, kterého by právě takový deal dostal do pozice německého kancléře. Po pátečním představení vyjednávacích pozic trojlístku stran se jeho tvrzení nezdá být nijak přehnaně troufalé. V následujících týdnech se už bude vyjednávat o poměrně konkrétních bodech vládního programu, včetně těch, které se týkají německé ekonomiky.

A právě když straničtí delegáti představovali tyto body, mimořádně pečlivě nastražovala uši Evropa i svět. Když vrcholil volební souboj, vrcholily také obavy, že největší hospodářství kontinentu po dlouhé éře stability ostře změní kurz směrem doleva, do světa vysokých daní, tvrdých státních regulací a nesmiřitelného boje za klima, provázeného stejně nesmiřitelnými zásahy do tržního prostředí. 

Nyní už se začíná rýsovat odpověď na otázku, která by dvojnásob měla zajímat na hospodářský výkon Německa mimořádně úzce napojenou Českou republiku: jak změní německou ekonomiku příští vláda?

FDP jako záchranná brzda 

Na obvyklém silničním semaforu znamená červená barva výzvu k zastavení. Ve vládní koalici stejného jména bude stejnou roli hrát žlutá barva FDP. 

Už teď se ukazuje, že Christianu Lindnerovi se podařilo hned několik husarských kousků. Nejenže postavil liberály po volební katastrofě v roce 2013 zpět na nohy a do Spolkového sněmu. Zdá se také, že pro procentuálně nejslabší stranu chystané koalice vyjedná velmi silnou pozici.

Přestává také platit rozšířená představa, že vláda pod vedením CDU by byla k podnikatelům přívětivější než semafor pod vedením sociálních demokratů. Na první pohled je to zcela logický úsudek: CDU po desetiletí hájí v politice zájmy německých firem. Logika koaličních rozhovorů ale nabízí jiný pohled na věc. Ve vládě ve složení CDU/CSU, Zelení a FDP by to byla strana Zelených, koho by si zbylí partneři museli naklonit velkorysými kompromisy. Vedení původně ekologické a k levici tíhnoucí formace dalo mnohokrát najevo, že CDU/CSU nevnímá jako přirozeného partnera, a že chce křesťanské demokraty vidět v opozici. Tento odpor by obě pravicové strany musely zlomit a v neposlední řadě by si posunem vládní agendy doleva a směrem ke klimatickému radikalismu musely naklonit členskou základnu Zelených, výrazně méně pragmatickou než vůdčí duo Habeck-Baerbocková.

V případě semaforu ale Zelení dostanou lídra koalice, kterého si přálo vedení strany i zmiňované, levicové členstvo strany. V pozici obskakované nevěsty, které musejí partneři nabídnout štědré věno v podobě kompromisních ústupků, je v případě rudo-zeleno-žlutého svazku FDP. Strana, která naopak ústy svých šéfů tvrdila, že socialistický kancléř by pro ni představoval hořké sousto. Sousto, za které si nechá zaplatit. 

Co to znamená v praxi?

Ilustrační snímek, Foto: Shutterstock

Žádné nové daně

„Read my lips – no new taxes“. Toto prohlášení z kampaně roku 1988 pomohlo Georgi Bushovi vyhrát americké prezidentské volby. 

FDP šla do letošní německé volební kampaně pod praporem, na kterém by mohla stát stejná slova. A zdá se, že do značné míry uspěje. Návrh pro koaliční jednání neobsahuje podstatný bod z programu socialistů i Zelených: zavedení nové majetkové daně. A přes vedení liberálů neprošlo ani zvýšení daňové zátěže pro nejlépe vydělávající vrstvu obyvatel. 

V této souvislosti stojí za pozornost hodnocení Clemense Fuesta, šéfa IFO, nejznámějšího německého institutu, který na rozdíl od FDP nemusí čelit podezření, že by byl ve vleku německých firem a koncernů: „Případné zvýšení daní by přišlo v mimořádně nevýhodný moment“. Mohlo by podle něj nejen narušit zotavování hospodářství po úderu koronakrize, ale ohrozit také velký úkol, který před Německem leží: mohutně investovat do klimatických opatření a do digitalizace. „Co je důležité: tyto investice musí z větší části pocházet ze soukromých zdrojů“, dodává v rozhovoru pro Pioneer Media Clemens Fuest.

Velký skok vpřed

Fuest přitom jmenuje dva body, o které se bude každopádně opírat budoucí koaliční program a které mají proměnit Německo. Novou vládu, ať už v jakémkoliv složení, nečeká nic menšího než první rázný krok ve směru k novému typu ekonomiky, opřené o bezemisní zdroje a digitální technologie.

V tomto ohledu je pozoruhodné, že je to právě strana Zelených, komu se zatím do jednání nepodařilo vnést zásadní průlom. Hned několik centrálních bodů jejího programu se v pozicích pro budoucí jednání vůbec nevyskytuje. Patří mezi ně problém nabitý zvláštní symbolikou: zavedení rychlostního limitu na německých dálnicích. Zdá se, že i po Vánocích roku 2021 zůstane pověstný „Autobahn“ oázou neomezené rychlosti. Slib, že země urychlí svůj vstup do bezuhlíkové éry, sice stojí v podkladech jednání velmi vysoko, je ale formulován poměrně neurčitě. Podobně je tomu se záměrem škrtnout z německého energetického mixu uhelné elektrárny dříve než v původně plánovaném roce 2038. Tento cíl sdílí všechny strany možné koalice, není ale zřejmé, jak tvrdě ho budou aktuálně prosazovat, tím spíš, že to možná nebude vůbec třeba. O dřívější odstavení německých uhelných zdrojů se pravděpodobně postará vývoj na evropském trhu s emisními povolenkami, který elektřinu z uhlí neúměrně prodraží.

Všechny strany se také bez problémů shodnou na nutnosti urychlit výstavbu obnovitelných zdrojů. To ale neznamená nutně shodu ohledně způsobu, jak tohoto cíle dosáhnout. FDP prosazuje místo státních nařízení typu „solární panely povinně na střeše každé novostavby“ odblokování byrokratické zátěže při vzniku nových slunečních a větrných elektráren.  Už to by znamenalo významný a obtížný krok, jak vysvítá z vývoje minulých let. V roce 2019 v jisté době klesl počet nově instalovaných větrných elektráren až k nule nikoliv kvůli jejich nákladnosti, ale právě kvůli složitosti povolovacího procesu a odporu místních obyvatel, kterým vadí větrníky za vlastním dvorkem.

Kdo zaplatí? 

Už jsme zmiňovali slavný slib George Bushe, že pokud bude zvolen prezidentem, zařídí, aby nebyly zvýšeny daně. Pointa příběhu tkví v tom, že Bush zvolen sice byl, ale hospodářská realita ho přinutila slib porušit a daně zvýšit. 

Podobně nakonec možná i FDP bude muset kapitulovat před naplněním některých ze slibů, které dala ve volebním programu. Vedle odmítání nových daní to bylo i prohlášení věrnosti principu tzv. „Černé nuly“, tedy zásadě vyrovnaných státních financí.

Zároveň ale vedení strany v čele s Christianem Lindnerem ospravedlňuje vstup do koalice se dvěma středově levicovými stranami tím, že vznikající kabinet má šanci provést zásadní reformu, modernizaci země, která se podaří jednou za několik generací. Zda se tato vize naplní, není jisté, zřejmé ale je, že i pouhý pokus bude stát veliké peníze. 

Nemusí jít nutně o nesmyslné rozhazování. I přední ekonomické instituty konstatují, že v Německu, které dlouhá léta strádalo nedostatkem dlouhodobých investic, je navýšení veřejných výdajů na místě. Svaz odborů vyčíslil jejich potřebnou výši na půl bilionu eur do roku 2030. 

Otázkou je, jestli je možné a moudré uhájit za těchto okolností vyrovnaný rozpočet. Jak píše ve svém úvodníku autorský tým magazínu Der Spiegel, Německo by mělo svůj skok do digitální a klimaticky neutrální budoucnosti financovat tak, jak by to udělala každá rozumná firma, které jsou finanční instituce ochotné půjčovat peníze s nulovým úrokem: pomocí jejich, a ne vlastního, tedy daňového kapitálu.