Martina Barta: Berlín mi pomohl provést životní restart

Z Prahy odešla v 18 letech studovat na Jazzový institut do Berlína, s kufrem, velkým kloboukem a trochou peněz v kapse. Nyní vystupuje s různými hudebními projekty mj. jako sólistka Big Bandu der Deutschen Oper Berlin na mezinárodních hudebních festivalech (Kurt Weill Fest, Choriner Musiksommer, Jazztage Dresden). Pravidelně také vystupovala v duu s uznávaným americkým vibrafonistou Davidem Friedmanem. "Jsem ráda, že jsem zůstala. Berlín je pro mě naprosto inspirativní město," hodnotí po letech své rozhodnutí.

15. 10. 2021 | Danuše Siering

Martina Barta. Foto: Vojtěch Hönig

Tento rozhovor byl publikován v knize Zeď mezi námi z produkce N&N Magazine, která popisuje příběhy Čechů v Německu a Němců v Česku. Lze ji zakoupit.

Do Berlína jsem poprvé přijela na jaře 2011, když jsem se hlásila na uměleckou univerzitu Jazz Institut Berlin. V té době už jsem byla třetím rokem na Pražské konzervatoři, kde jsem studovala populární zpěv u profesorky Nadi Wepperové a zároveň jsem vystupovala v divadle Kalich v muzikálu Robin Hood. Avšak pořád jsem toužila studovat jazzovou hudbu a zpěv na hudební akademii. V České republice byla jediná možnost na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka – ale tam mě nepřijali. Když nad tím teď uvažuji, myslím, že to bylo moje velké štěstí.

Na podzim 2010 jsem byla na koncertu v mém oblíbeném pražském jazzovém klubu Jazz Dock a tam mi český jazzový bubeník Tomáš Hobzek doporučil jazzový institut v Berlíně. To jsem brala jako dobrý nápad. Řekla jsem si, Berlín není až tak daleko, německy jsem mluvit uměla, tak proč to nezkusit. A přihlášku jsem si podala.

Poprvé na stanici ZOO

Dodnes si pamatuji, jak jsem vystoupila na berlínském Hauptbahnhofu a všude okolo ten velký svět. Bydlela jsem v hotelu v blízkosti Bahnhof ZOO, samozřejmě kvůli knížce My děti ze stanice ZOO. Na celý výlet a přijímací řízení jsem se pořádně oblékla, měla jsem kostýmek a klobouk à la Judy Garland, a když jsem šla po Kurfürstendammu, lidé se mě ptali: vy asi nejste z Německa, že ne? Toto jsou moje první vzpomínky na Berlín. A zároveň, že jsem měla šílený strach z přijímaček. No a dva tři týdny na to mi zavolal vedoucí studijního oddělení a pogratuloval mi, že jsem byla přijata do bakalářského studia.

Začala jsem se na Berlín připravovat, ale to jsem netušila, že největší problém bude sehnat byt. Nakonec mě přes Facebook kontaktoval Marcus, jeden z mých budoucích spolužáků anabídl mi bydlet v jeho sdíleném bytě, než si najdu vlastní. Několik měsíců jsem spala u něj na pohovce a v kontaktu jsme dodnes; máme spolu hudební projekt Scotch&Soda. Téměř každý víkend jsem tehdy jezdila do Prahy, kde jsem ještě stále vystupovala v divadle Kalich a jako sólistka s Big Bandem Felixe Slováčka. To bylo štěstí, protože díky tomu jsem si mohla studium a pobyt v zahraničí financovat.

Martina Barta. Foto: Vojtěch Hönig

Byla jsem dojatá, jak mi lidé pomáhali

V Berlíně jsem nikoho neznala a neměla jsem tady ze začátku žádné stálé angažmá. Přesto jsem se bez rozmýšlení rozhodla pro tohle dobrodružství; když přišla šance, zabalila jsem kufr a jela. Bylo mi dvaadvacet a chtěla jsem si vybudovat něco vlastního, pro mě to byl nový začátek. V té době jsem měla problémy a Berlín byl pro mě svým způsobem takový životní restart. Byla jsem mimo domov a všechno měla na starosti sama. Kolikrát jsem byla dojatá z toho, že mi pomohli lidé, od kterých jsem to vůbec nečekala. Vzpomínám si jak dnes, jak jsem sedávala ve své oblíbené kavárně na rohu Fasanenstraße naproti Theater des Westens a téměř každý den proseděla hodiny u počítače, kdy jsem psala do různých hudebních agentur a kulturních institucí, zda nechtějí koncert. A angažmá pomalu začínala přicházet. Jednoho dne mě dokonce pozval pan Georg Strecker do Varieté Wintergarten, kde jsem poprvé uviděla show, která vPraze ještě vůbec nebyla. A dnes mám od něj nabídku ve Wintergarten vystupovat!

A tak si říkám, že si nemusím stěžovat, i když se moje kariéra raketově nevyvíjí. Krok za krokem se mi plní moje malé sny, a přitom zažívám okamžiky, na které nikdy nezapomenu.

Například když jsem stála u kasy v potravinách a platila jsem kartou týdenní nákup a ejhle… karta nefungovala. S penězi jsem byla ze začátku dost knap, tak už jsem začínala natahovat. V tom se za mnou ozval mladý klučina, také student a těch třicet eur za mne zaplatil se slovy: já už jsem to také zažil, vím dobře, co to je být bez peněz. Zážitky byly někdy i opačné. Hledala jsem si různé brigády, pravidelně jsem chodila na různé pohovory, ale když uslyšeli můj akcent, řekli: aha, ty jsi Ruska, ty jsi z Ost Europa, u nás můžeš akorát umývat hrníčky. Ten akcent mám doposud, ale teď už jim nevadí a já si s tím už hlavu nelámu. Anebo když si vzpomenu, kde já už jsem všude vystupovala, jen abych si vydělala peníze na živobytí a studium. Například jsem zpívala se svou jazzovou kapelou v pivní hospodě Alt-Berliner Biersalon na Kurfürstendammu, kam se většinou chodí lidé dívat na fotbal… no to byly teda zážitky. Asi si každý dovede představit, jak náročné publikum to bylo. Ale já jsem tu práci prostě potřebovala!

Na Festival Blue Summer Night s berlínskými rockovými legendami (zleva Werther Lohse (Lift) a Henning Protzmann (Karat, Panta Rhei). Foto: archiv autorky

V Berlíně jsem se přestala zabývat sama sebou

Také jsem několikrát dělala komparz u filmu. Z jednoho natáčení mám úsměvnou historku. Přišla jsem večer na natáčení, zase vystrojená s kloboukem, a oni mě vedou do karavanu, začínají mě líčit, upravovat vlasy… chvíli jsem mlčela, ale pak jsem jim ukázala pozvánkový e-mail na komparz a oni se všichni začali řehtat, protože si mě spletli s hlavní představitelkou.

Ráda vzpomínám na vánoční koncerty s Henningem Protzmannem (zakládající člen rockové skupiny Karat). Dojalo mě, že za mnou lidé po koncertě přišli a už věděli: ach, Martina ist aus Prag, Včelka Mája, Goldene Stimme aus Prag Karel Gott! Krásný byl moment, kdy jsem se seznámila se Sedalem Sardanem z A-Trane, to je majitel nejznámějšího a nejstaršího jazzového klubu v Berlíně, a když jsem si tam mohla poprvé zazpívat, splnil se mi zase další sen. Ted už tam zpívám pravidelně.

Berlín mi také pomohl porazit moji nemoc. Já myslím, že kdybych tenkrát neodešla, pořád bych se plácala ve svých problémech a depresích. Tady nastal jiný čas. Byla jsem nucena starat se sama o sebe, ne o nemoc. Neměla jsem tady žádnou finanční pomoc, žádné stipendium, a lidé v mém okolí věděli, jaké mám problémy. Přesto se mi podařilo vybudovat něco vlastního a konečně mi někdo řekl: jo, děláš to dobře. Ani ten nejlepší doktor nemůže pomoci, pokud člověk nechce sám něco změnit. Když se mi začínalo dařit, přestala jsem se zabývat sama sebou a nechtěla řešit pořád jen nemoc… jednoduše proto, že na ni nebyl čas.

Ted už jsem tady devět let a jsem moc ráda, že jsem zůstala. Berlín je nesmírně živoucí město, kde každý den můžeš prožít něco totálně zajímavého, dobrodružného. Berlín je město mnoha možností, pro mě naprosto inspirativní, plné zajímavých lidí. Tady mám svobodný život, tady jsem začala normálně žít. Stalo by se mi to v Praze?

Danuše Siering a Martina Barta u „růžového tanku“ v Berlíně. Foto: archiv autorky