Míla Fürstová: Kytice mě v covidové době propojila s rodným Českem

Malířka a grafička Míla Fürstová patří k nejúspěšnějším českým umělkyním v zahraničí. V Česku se možná paradoxně stala známou poté, co v roce 2014 navrhla přebal k albu Ghost Stories od světoznámé hudební skupiny Coldplay.

Je ale třeba i autorkou přebalu nahrávky Double Album od Miro Žbirky. Produkovala titulku nejprodávanějšího knižního cyklu New York Times nazvanou Mortal Instruments od Cassandry Clare. Nyní přichází na trh další dílo této výjimečné umělkyně. Ilustrovala nové vydání knihy Karla Jaromíra Erbena Kytice. Na dálku mezi Berlínem a Londýnem jsme si povídaly nejen o této české klasice.

Začnu otázkou, která má ale dneska možná trochu jinou váhu. Jak se ti daří?

Tady v Anglii jsme zvyklí odpovídat „děkuji, daří se mi dobře“. Když jsem sem před více než 20 lety přišla, říkala jsem si, že je to dost zvláštní, že se všem tady daří dobře a že lidé nejsou vlastně dostatečně otevření. Dnes to ale vidím jinak. Myslím, že i když člověk prochází složitější situací, je důležité si uvědomit, že paralelně často zůstává mnoho věcí tak, jak má. Na tvou otázku tedy odpovím, „děkuji, daří se mi dobře“, a to přesto, že covid poznamenal tento rok mnohé. Mně ale zůstává vše, co je pro mě důležité, a za to jsem každý den vděčná.

Erbenova Kytice patří k pokladům české literatury. Co tě první napadlo, když jsi dostala nabídku vytvořit k této knize ilustraci? A jak to s tím oslovením vlastně bylo?

Samotné oslovení k této spolupráce přišlo z úplně nečekaného směru. V Londýně mě oslovil pan Michael Tate, ředitel uznávaného britského nakladatelství Jantar. Nadchlo mě, že za mnou přišel s prosbou, abychom výtvarně oslavili jeden z klenotů české literatury, právě Angličan. Okamžitě mi také blesklo hlavou, jak komplexní a těžké musí být přeložit tohle dílo do jiných jazyků. Ale také zároveň to, jak je to krásné a důležité, že jiné národy budou moci nahlédnout do hloubky českých archetypů.

O mém vlastním díle se zde v Británii píše jako o výtvarném vyjádření, ve kterém rezonují mé české kořeny. Uvědomila jsem si, že když budu Kytici ilustrovat, mám šanci být mostem, který může pomoci komunikovat Erbenovo jedinečné dílo ve světě. A to je pro mě velká pocta, ale zároveň to byla obrovská výzva. 

Můžeš popsat ten proces od čtení básní přes vlastní představivost, první pokusy až ke konečnému výsledku? Je během toho procesu více pochybností, nebo radosti?

Já vnímám Erbenovy básně jako nesmírně atmosférické, takže už se mi při jejich čtení v hlavě rodily silné vizuální představy. Problém byl samozřejmě v tom, jak je uspořádat, aby dávaly smysl a vtáhly do sebe i čtenáře.

Když jsem tu zakázku přijímala, měla jsem největší strach ze znázornění hororu. Moje umění je často plné tajemna, ale hororu se straním. Z tohoto jsem byla opravdu nervózní, pak jsem se ale rozhodla řešit tuhle nejistotu tak, že se prostě na tu cestu vydám a uvidím, kam mě povede. Myslím, že právě důvěra v to, že mě vede „něco výše“, se mi vyplatila. Výsledkem jsou práce, které opravdu nejsou ilustrací hororu, ale spíš jsem nastínila situaci a nadčasové příběhy, které Erben popisuje prostřednictvím symbolů a vrstvením narativ.

V kolika jazycích kniha vychází a kde všude je ji možné dostat koupit?

Kniha měla původně vyjít v angličtině, ale když se o tomto mém britském projektu dozvěděl ředitel nakladatelství Euromedia Antonín Kočí, navrhl mi, že by Kytici vydali s mými ilustracemi i v češtině. To nakladatelství má nesmírně vysoké nároky na produkci svých knih, jde o organizaci, která zřetelně knihy miluje a chce jimi obohacovat lidský život, a proto má dnešní Kytice nádherné zpracování, které se jí dostalo zásluhou celého týmu, a špičkovou grafickou úpravou od Marie Štumpfové.

Tahle verze Kytice tedy existuje v angličtině a v češtině, ale od svého britského nakladatelství vím, že se anglická verze prodává mezinárodně, například i ve Španělsku či ve Francii.

Každá doba má své plusy a minusy. Ty mínusy vyplavou na povrch rychle, ty plusy se často ukáží až po delší době. Jaký vliv v tom pozitivním i negativním slova smyslu má na tebe dnešní covidová doba? Myslíš, že ji vnímáš jinak, než kdybys žila v Česku?

Covidová doba je velká zkouška pro nás všechny, myslím ale, že ti, co zůstali úplně sami bez osobního kontaktu s rodinou a svými blízkými, jsou na tom úplně nejhůř. Pokud jsme to už dříve nevěděli, tak nás covid určitě učí, že lidská blízkost je zdroj obrovské síly, která nám pomáhá překonávat i ty největší překážky.

To, že jsem „uzamčená“ v Anglii pro mě znamená, že mi samozřejmě schází kontakt s mojí českou rodinou, ale snažím se být aspoň na dálku v neustálém spojení. Také volba ilustrovat Kytici pro mě byla spojena s tím, že poté, co Česko v březnu zavřelo své hranice, jsem chtěla být součástí něčeho hluboce českého, ačkoliv jsem byla fyzicky odříznutá od své rodné země.

Jaké jsou tvé pracovní plány a kde vlastně strávíš letošní Vánoce?

O Vánocích jsem měla být s rodinou u mých rodičů v Hradci Králové. Covid nám ty plány ale překazil, a tak zůstáváme doma v anglickém Cheltenhamu a doufáme, že se budeme moci vydat i na nějaké kratší výlety po Anglii.

Co se týče mé práce, britské nakladatelství Jantar mě už několik měsíců velmi žádá o to, abych ilustrovala anglickou verzi Babičky od Boženy Němcové. Pro mě je to téma velmi hluboké a srdcově je mi blízké. Proto bych tu knihu opravdu jednou ilustrovat chtěla. Ráda bych si ale dala aspoň nějaký čas na vlastní práci, abych měla nová díla pro výstavu, kterou mi chce v roce 2021 uspořádat moje domovská galerie v Londýně.

Míla Fürstová

Česká malířka a grafička dlouhodobě žije ve Velké Británii. Narodila se v roce 1975 v Pelhřimově. Vystudovala umění na Univerzitě Karlově, University of Gloucestershire a na Royal College of Art v Londýně. Za poslední desetiletí předvedla 20 samostatných výstav v mnoha zemích včetně Británie, USA, Francie a samozřejmě i České republiky. Během té doby získala 14 prestižních ocenění. Stala se nejmladší akademičkou na Royal West of England Academy v Bristolu. Její práce se stala součástí významných soukromých i veřejných sbírek včetně sbírky královny Alžběty II. a muzea V&A v Londýně.

Foto: Quintin Lake

Tento článek si můžete přečíst i v němčině.

15. 12. 2020