Mira Košťálková: Dvojí život Periferie Cafe

Musím se přiznat, že miluji život se všemi bláznivými zvraty, které přináší a jsou mi blízcí lidé, kteří dokážou najít řešení i ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Mira Košťálková mezi ně jednoznačně patří.

15. 4. 2020 | Kateřina Černá

Mira dokázala během pár dní transformovat svou branickou kavárnu ve farmářský obchůdek a místo hořekování nad momentální situací dál dělá radost věrným zákazníkům, podporuje tímto i své dodavatele, a dokonce stihla rozjet e-shop s jejich produkty. Díky obdivuhodné rychlosti, skvělému nápadu a velké vlně pozitivní energie dokázala svůj byznys zachránit a nejen to, rozvinout potenciál do budoucna. Osobně se moc se těším až se z obchůdku stane opět moje oblíbená kavárna, kam chodím pracovat i odpočívat, s dětmi mlsat bezlepkové dortíky, číst si časopisy, půjčovat knihy a sdílet drobné radosti.

Jak vás napadl koncept, díky kterému je teď Periferie stále živým místem a funguje?  

Zavření kaváren a dalších gastro provozů bylo velmi radikální a my, právě v ten den D, měli v kavárně tolik dobrých věcí! Proč je tedy nenabídnout našim zákazníkům? Byla to první myšlenka, která mě napadla po vyhlášení nouzového stavu a s ním spojených uzavření většiny obchodů a provozů. Dlouho před tím jsem přemýšlela, jak by si naši zákazníci mohli i odnášet domů to, co v kavárně ochutnají. A najednou to bylo tady! V panice a pesimismu dané situace se najednou vynořila ta hluboko zastrčená, a do této doby neaktivní, myšlenka. Obchody s potravinami přeci mohly fungovat dál a my měli v kavárně tolik dobrého jídla a pití. Tak pojďme vytvořit dočasný farmářský obchůdek! Navíc jsem si uvědomila, že tím de facto pomůžeme i našim dodavatelům – komu by teď dodávali, když je téměř vše zavřené, trhy nefungují? A ono to zafungovalo. Naši zákazníci si přišli pro farmářská vajíčka, mléko i vína od našeho vinaře. A tak jsme se rozhodli nabídku rozšířit – náš farmář má totiž nejen skvělé mléko, ale také jogurty, tvaroh sýry a máslo. Dnes už prodáváme v našem „farmářském obchůdku“ čerstvé bylinky, pivo, cibuli, brambory, ručně vyráběné sušenky nebo třeba jablíčka z ovocnářství z českého Středohoří. A dokonce jsme stihli vybudovat i e-shop.

Co bylo pro vás v tomto období nejtěžší?  

Všechno a nic. Je zvláštní, že jsem cítila takový zvláštní klid. Všechno se zastavilo, zklidnilo. A já si uvědomila, že jsem vlastně neměla co ztratit – buď zavřu anebo zkusím něco jiného. Nejtěžší asi bylo zvyknout si na úplně jiný režim a každodenní náplň, ale s tím jsme bojovali všichni. Navíc můj život není jen kavárna, ale také rodina, tak jsem si musela zvyknout na dva úplně jiné režimy. I když nejtěžší bylo asi překonat představu, že naše kavárna zkrachuje. Že už nikdy neotevřeme a že můj „sen, který žiji“ najednou skončí. Kavárna je moje třetí dítě, tak ji přeci nenechám umřít! A přežila. Díky našim nejlepším zákazníkům. A také díky několika mým kolegům, kteří mají kavárnu rádi stejně jako já. Tímto jim i děkuji, bez nich – kolegů i zákazníků – bych to nezvládla.

Jak se změnil Váš osobní život? 

Od základů. Ten jiný denní režim, nové podněty, povinnosti. „Blázinec“ kam se podíváš. Bylo těžké to ukočírovat, ale nastavili jsme si režim, posílili samostatnost našich dětí a já věděla, že bude potřeba něco obětovat. Někdo vnímal období nouzového stavu jako zastavení, u nás doma se život rozjel na nové a jiné obrátky. Museli jsme přemýšlet totálně „out of the box“ a z toho zmatku nám překvapivě vypadly i nepoznané a moc příjemné věci. Například jsme propojili naše rodiče s našimi dětmi – online. Jsou na sebe hodně vázaní a babičkám a dědům by bylo bez vnoučat smutno, a tak jsme vymysleli, že bude probíhat výuka online. V praxi to probíhalo tak, že se děti připojili přes Skype s babičkou a dědou a učily se od násobilky až po prvouku. Velká pomoc pro nás – pracující rodiče – a velká radost pro naše děti. Začali jsme i hodně číst a najednou byl čas i na různé resty a jiné. Samozřejmě na pozadí ohromné zodpovědnosti a práce, kterou bylo potřeba udělat pro naši kavárnu. A jediné, i když významné, co jsem obětovala, byl spánek. Toho se mi v mém „nouzovém“ životě moc nedostávalo.

Myslíte, že se po skončení karantény vše vrátí do úplně stejných kolejí?  

Už si ani nevzpomínám, co byly ty „staré koleje“. Samozřejmě to zlehčuji, ale co bylo, bylo, co bude, nikdo neví. Jsem si vědomá, že nás neminou velké ekonomické problémy, ale jinak se postupně vše vrátí do starých kolejí, i když se určitě objeví nějaké nové výhybky. Nouzový stav nás všechny zastihl nepřipravené a bez takové zkušenosti, takže jsme se s tím vyrovnávali různě. Všichni jsme na tom ale byli velmi podobně – museli jsme dodržovat plošná pravidla, trávili jsme čas jen s našimi nejbližšími a učili se vyrovnávat s novou realitou. Co by nám to ale mohlo přinést, je si naučit víc vážit věcí a že svoboda je něco velmi křehkého. Také jsem přesvědčená, že taková situace bude mít dopad na vztahy – naše vztahy prošly velkou zkouškou, ať už emoční tak názorovou. K prověření vztahů dochází právě v těchto nelehkých situacích. A ať chceme nebo nechceme, dojde i k přirozenému protřídění nepotřebných nebo nefungujících mezilidských (a nejen partnerských) vztahů. A není to špatně. Lidově řečeno se nám trochu přetřídí naše hodnoty, něco skončí a něco nového začne.

Jak to ovlivnilo vaší práci kouče. V čem teď lidem nejčastěji pomáháte?  

Zajímavé je, že se v té době na mě nikdo z mých klientů neobrátil. Tedy ano, obrátili se na mě, ale pouze s nabídkou pomoci pro kavárnu nebo s navázáním na témata, která společně řešíme dlouhodobě. Napadlo mě si tu otázku položit jinak. V čem budu pomáhat, až se vše vrátí do normálu? A jsme zase u těch vztahů a ekonomických problémů, které mohou snadno přerůst v existenční problémy. Ještě mě napadá, že v mém okolí se také často řešila témata strachu, obav, paniky a změn v mnoha oblastech našeho života. To budou asi další témata, na kterých budu se svými klienty pracovat – doufám, že už v blízkém budoucnu.

Čím vás lidé v poslední době příjemně překvapili?  

Musím říct, že mně lidé překvapují každý den – ať v dobrém, tak v horším, bez ohledu na nouzový stav. Nechci ale, aby odpověď byla zkreslená mojí sociální bublinou, ve které žiji – mám kolem sebe opravdu „dobré lidi“, nicméně jsem vnímala velkou solidaritu a ochotu pomoci. Znovu jsem se také ujistila v tom, že jsme veselý národ – tolik vtípků na nepříjemné situace umíme snad jenom my, Češi. Je mi to blízké a věřím, že dokud máme smysl pro humor, snadněji se nám překonávají problémy. Také mě mile překvapila míra soucitu a sounáležitosti, bylo evidentní, že když o něco jde, dokážeme se spojit. A víte, co mě napadlo? Že pořád dokážu překvapit i samu sebe – v tom dobrém. Nikdy bych si ani nepomyslela, co dokážu a s jakou intenzitou – matikářka, šefkuchařka, osobní i skupinová trenérka, profesionální uklízečka, pradlena, kreativec, nákupčí, pekařka, obchodnice, kavárnice, change a krizový manažer… Tak co, kdo z nás se v tom poznal? Ať žijí překvapení!

Více informací o kavárně jadete zde.