Po pěti letech od úspěšné Domácí péče mají diváci možnost vidět váš nový film Havel o kterém se hodně mluví. Jaká je pro vás ideální doba pro přípravu filmu a kdo je pro vás tím nejbližším partnerem v procesu tvorby?
Dva až tři roky milovaného psaní, pak půl roku hektických příprav v totálním chaosu mi přijde jako nesmyslný nepoměr, ale zatím to tak vždy proběhlo a dopadlo dobře. Při psaní je nejblíž spoluscénárista (s tím to vymyslíme), v přípravách vedoucí produkce (s tím to zařídíme), při natáčení kameraman (s tím to natočíme) a v postprodukci střihač (s tím to znovu vymyslíme). Já se hlavně starám, aby všichni měli klid na práci a dělali to víceméně podle mé neviditelné představy, jen ještě mnohem líp.
Slávek Horák během natáčení.
Proč jste se rozhodl vyprávět příběh inspirovaný disidentskými roky Václava Havla?
Pro mě je to největší český příběh. Nesmělý outsider, intelektuál, se postaví obrovské přesile zkorumpované státní moci a přes všechna váhání, pochyby a utrpení nakonec zvítězí. Archetypální příběh, přitom je to realita, a navíc proložená humorem a romantikou. Na jednu stranu velice typický český příběh – drobný člověk bojuje za spravedlnost slovem a perem, ne silou. Na druhou stranu velice atypický český postoj – nikdy nesklouzne do výmluv, poraženeckých srandiček a pivní pasivity.
Havel z toho boje za svobodu vyšel jako vítěz. Určitě jste přemýšlel o tom, co všechno hrálo roli…
Přemýšlel, protože z toho se postupně vynořilo hlavní téma celého filmu. Pro mě je to Havlova pokora před vlastním svědomím, jeho poznání, že nikdo by mu nemohl ublížit víc než on samotný, pokud by nedělal to, čemu věří. A tohle byla jeho vnitřní věc, kterou mu nemohl nikdo vzít, jeho jistota a pevný bod a díky tomu myslím vydržel všechno to pronásledování, což z něj po zásluze udělalo inspirativní postavu.
Co bylo nejsložitější při studiu dobových materiálů a do jaké míry váš příběh odráží realitu?
Najít drobné lidské momenty, které by zobrazovaly ty krásné velké myšlenky. Tak se dá nejlépe vyprávět filmový příběh, přes situace, do kterých se dokážeme vcítit. Proto jsme často museli reálné situace upravit tak, aby plnily tuto vyprávěcí funkci. Ale vždy jsme samozřejmě ctili ducha a vyznění každé takové situace, její význam.
Slávek Horák během natáčení.
Jaká je návštěvnost filmu?
Teď je to přes 150.000 diváků, ale film se pořád hraje v kinech a každá týden přibývají další.
A reakce diváků?
Od diváků většinou jen ty nejlepší, ale je pravda že ke mně osobně se ty špatné asi tolik nedostanou. Ale diváci, kteří se mnou mluví, ať už na besedách po filmu nebo mi píšou, tak většinou děkují, že ten film vznikl a říkají, že si ho užili.
Čtete kritiky? Pokud ano, co vás zaujalo/rozčílilo/potěšilo v souvislosti s filmem?
Četl jsem je, potěšily mě ty příznivé samozřejmě, například od Terezy Spáčilové nebo od legendy české filmové kritiky Jana Rejžka, který mi napsal že se mu film moc líbil. U těch hloupějších kritik mi vadí, že dokážou odradit lidi od návštěvy kina – a přitom když nakonec přece jen jdou, jsou spokojení, často nadšení a ptají se mě s údivem „Proboha proč o tom filmu někdo tak špatně psal?”
Názor člověka. na kterém vám záleží…
To jsou hlavně moji nejbližší a ti většinou na filmu pracovali, tak k němu mají osobní vztah. Ale taky mě nejvíc potěší pochvala od filmařů, kterých si vážím, třeba od Zdeňka Svěráka nebo od režisérů Jana Hřebejka a Ivana Zachariáše, od střihače Filipa Maláska… prostě od profesionálů, kteří skutečně rozumí filmu.
Která fáze práce filmu je pro vás nejnáročnější?
Přípravy jsou radost smíchaná s nervozitou, náročné je pro mě až natáčení, protože se vstává v pět ráno. Bohužel jsem nezdědil tu ranní houževnatost mých rodičů, kteří vstávali celý život do práce před pátou, takže mě ty dva měsíce s budíkem ve tmě děsí. Tahle jednoduchá averze mě ale taky nutí důkladně si promyslet, který nápad stojí za to hnát až k tomuhle tragickému rannímu rozuzlení.
Sháněly se vám lépe peníze na Domácí péči nebo na Havla?
Na oba filmy se sháněly peníze překvapivě dobře. V obou případech šlo o scénáře, které na Fondu kinematografie i v České televizi vyhodnotily jako nadprůměrné a obě instituce moje filmy štědře podpořily. Domácí péče měla tak malý rozpočet, že to víceméně stačilo. Havel měl větší rozpočet, ale také větší zvuk, a tak chybějící druhou půlku rozpočtu dali rychle dohromady osvícení koproducenti z řad nejlepších českých byznysmanů – Václav Dejčmar, Prokop Svoboda, Martin Burda, Milan Kratina, Jan Barta a Ondřej Tomek se se mnou sešli u jedné večeře a shodli se, že takový film chtějí vidět v kinech, že je takový film potřeba. A po večeři jsme mohli jít točit, plně zafinancovaní.
Připadá mi těžké obsazovat herce do rolí tak výrazných osobností jako byl Havel nebo jeho žena Olga. Měl jste předem jasno, nebo to byl delší proces?
Během psaní jsem o obsazení nepřemýšlel, což se ukázalo jako dobré rozhodnutí, protože když začal casting, uvědomil jsem si, jak šílený úkol je obsadit herce do role Václava Havla. Taková ikonická tvář, postava, řeč, povaha! Casting byl velmi dlouhý a důkladný, ale skončil v momentě, kdy se objevil Viktor Dvořák. Měl úplně všechno, fyzickou podobu, soulad se základními povahovými rysy (aspoň s těmi, které jsem si já u Havla představoval) – a je to navíc skvělý herec. Dokonce je narozený dva dny od Havla, ve stejném znamení, a i když se snažím brát astrologii rozumně, v tomto případě jsem se nechal okouzlit i tímhle malým detailem. Měl jsem s Viktorem obrovské štěstí, s ním jsme mohli budovat postavu Havla naplno, bez prosby o diváckou shovívavost, bez sklouzávání do imitace nebo karikatury. To je Viktorův velký přínos mému filmu, vdechnul autentický život hlavní postavě, což je naprostý základ, a přitom se to děje spíš výjimečně.
A co ostatní postavy?
Ostatní postavy jsem naopak obsadil relativně lehce – Aňa Geislerová byla moje první instinktivní volba a nikdy jsem na Olgu ani nikoho jiného nezkoušel, jsem tak rád že do toho šla naplno, i její větší filmové zkušenosti oproti Viktorovým perfektně zapadají do vykreslení originální dynamiky vztahu dvou hlavních postav. A Martin Hofmann jako Lanďák je vyloženě lahůdka, radost jen se na něj koukat, natožpak když promluví a zemitě Havla utře. A ještě jsem měl obrovskou radost z Báry Seidlové, která vytvořila komplexní živou bytost v podobě Havlovy milenky, což pro mě byla nejzáhadnější postava celého scénáře. A taky ze skvělého Standy Majera a legendárního Jiřího Bartošky, prostě casting nakonec vyšel nejlíp, jak mohl, přitom je to ta nejcitlivější část filmu.
V době sametové revoluce jsem byla v podobném věku jako vy a poté co jsme celé dětství koukali ve škole na fotografii Gustava Husáka přišel o dost zábavnější chlapík ve svetru, co rozdával dětem nanuky. Jak vzpomínáte vy na toto období a jaký na vás Havel udělal první dojem?
Ha! Já byl na gymnáziu doma na jižní Moravě a vůbec jsem nevěděl, co se děje a o co jde! Ale měl jsem obrovskou radost, že projevit vlastní názor se přestalo trestat jako drzost důtkou, i když proti těm zplesnivělým autoritám jsem se bouřil moc rád a s chutí. Havel mi byl okamžitě sympatický, konečně člověk místo těch voskových figurín, zábavný, živý člověk po tom zatuchlém dědkovi Husákovi. Byl to velký rock’n’roll v době, kdy jsem zrovna začal objevovat co to rock’n’roll je – a hlavně o čem to je. Život může být milionkrát zábavnější, než nám komanči říkali? Něco už jsem tušil z hollywoodských filmů a propašovaných časopisů Playboy, ale tohle bylo ještě mnohem lepší!
Působíte jako člověk, který si život umí užít. Je to vaše momentální fáze, nebo prostě jdete štěstí přímo naproti?
Já jsem vždycky silně prociťoval, že žijeme jen jednou, a navíc ani nevíme, jak dlouho, tak mi přišlo přirozené užívat si život každý den a vybrat si práci, která bude největším zážitkem a dobrodružstvím, protože jsem měl vždycky práci na prvním místě.
Píšete si scénáře, režírujete… která fáze je pro vás přirozenější?
Miluju psaní, to je největší svoboda. Žádné omezení, kromě mojí vlastní fantazie – a tu rozvíjet a překonávat její hranice je největší slast. Ve svém vlastním tempu, sám nebo s nejbližším kamarádem. Ale po dvou třech letech samoty je pak ten obrovský humbuk kolem režie příjemným osvěžením a naštěstí netrvá moc dlouho, tak dva měsíce toho nejvíc fyzického natáčení. A pak zpátky do klidu střižny, což je proces podobný psaní, ale víc si odpočinu, protože už se tvoří z polotovaru a dost to vede báječný střihač Laďa. Já se u toho krásně zregeneruju po natáčení.
Kdy jste se rozhodl, že se stanete filmařem? Měl jste hned jasno v tom, co u filmu chcete dělat?
Já chtěl být celou pubertu profesionálním tenistou, mým největším vzorem byl Andre Agassi! Ale když se po gymnáziu ukázalo, že tohle nevyjde, hledal jsem nějaký náhradní program a být filmovým režisérem mi přišlo jako druhá nejzábavnější věc po kariéře profesionálního tenisty. Teprve v 18 jsem teda začal objevovat, že kromě Lendla a Wilandera existují taky Forman a Fellini…
A co vás tedy na filmu začalo bavit?
Neměl jsem žádné zkušenosti ani žádnou rodinnou tradici, ale měl jsem obrovskou chuť něco pořádného se svým – náhle i díky Havlovi svobodným – životem udělat. A navíc jsem vždycky instinktivně cítil, že filmy jako Hoří, má panenko mi mluví z duše, že autoři jako Kundera a Páral říkají přesně to, co cítím a ještě líp, hlouběji a zábavněji, a začalo mě hrozně bavit zkoumání toho, jak se to dělá.
Kdo vás nejvíc ovlivnil?
To je taková spousta vlivů, že žádný není převažující. Ale pamatuju si první skutečně silný filmový moment, který mě ovlivnil. Bylo mi tak deset a byl jsem na Spielbergově filmu E.T. Mimozemšťan. Kdo je Spielberg jsem netušil, ale když E.T. ve vrcholné scéně na chvíli zdánlivě umře, úplně mě to smetlo. To byla nejsilnější emoce, jakou jsem kdy mimo reálný život zažil, a teprve o dvacet let později, když jsem se ponořil do studia principů fungování archetypálních příběhů jsem zjistil, že tahle scéna je často citovaná jako dokonalý příklad mistrovského zvládnutí „storytellingu“, umění vyprávět příběh.
Jaký typ režiséra jste? Necháváte hercům prostor, nebo máte všechno do detailů promyšlené?
Já nechávám prostor všem, hercům, kameramanovi, celému štábu, a jen usměrňuju vše do jednoho proudu, aby vše hrálo pro myšlenky a emoce, které chci ve filmu mít. Každý geniální nápad je vítán, stejně bude nakonec připsán mně (smích). Nemám dopředu nakreslený jediný obrázek, přijdu na plac a snažím se vytvořit život před kamerou a můj fantastický moravský kameraman Honzin se to snaží co nejlíp zachytit.
Kdo vás při natáčení Havla nejvíce překvapil?
Můj spoluscénárista Ruda Suchánek nápadem každé ráno přepsat dialogy, čímž jsme nejvíc překvapili všechny herce. Ale byl to skvělý nápad, reagující na každodenní vývoj postav přímo před kamerou, na korigování napsaného do živého, a herci to pochopili a šli s námi. Většinou, někdy jsme si to teda museli trochu vysvětlit.
Co je pro vás u filmu nejdůležitější?
Aby ožil. Aby to nebyl jen sled hezkých záběrů a herců odříkávajících text. Aby divák zapomněl na obrázky a herce a sledoval život, dramatický, inspirující, povznášející.
Slávek Horák během natáčení.
Potřebujete mít s hercem, jehož obsadíte, přátelský vztah? Jaký typ herců máte rád?
Pro mě je zásadní, aby herci pro velké role skutečně byli těmi postavami, aby měli podobné povahy. Aby to mohli najít v sobě a nemuseli to hrát podle nějakých vzorů. A v tom jsem měl zatím obrovské štěstí, že se mi takové herce podařilo najít. U Domácí péče Alena Mihulová a Bolek Polívka, teď u Havla Viktor Dvořák a Aňa Geislerová. A to, že je mám všechny moc rád i mimo natáčení, je asi dané tím, že když točím o lidech, které mám rád, tak si oblíbím taky herce, kteří jsou v nitru podobného charakteru.
Jak se cítíte poslední natáčecí den?
Zvláštní směs úlevy, že jsme to zvládli, a nostalgie, že už to najednou končí. Ale převažuje radost, že je natočeno, že jsme to všichni ve zdraví přežili a něco vytvořili.
Co vám osobně přinesla izolace v podobě korona opatření?
Naštěstí už jsme měli dotočeno, zásah doprostřed natáčení by byl těžký. Takhle jsem seděl doma jako vždy, koukal na sestřih – i ten už jsme měli hotový – a vymýšlel, jak celý film ještě vylepšit.
Je možné se v Čechách živit filmem jako režisér?
Záleží na tom, jak člověk žije. Když utrácí za klobouky ze zlata a hruškovou šťávu tak asi ne, ale když je mu nejlíp s knížkou a chutí psát a točit, tak celkem jo.
Co vás baví, jak relaxujete?
Tenis! Ta pubertální vášeň mě nikdy neopustila! Dokázal bych mluvit o forhendu stejně nadšeně jako o castingu!
Co máte rozečteného vedle postele?
Henry Miller: From Your Capricorn Friend, jeho korespondence s vydavatelem plná chytrých a vtipných postřehů o tom nejzajímavějším povolání na světě, o psaní. A taky KKRD Boys, dočteno asi desetkrát, pro mě Henryjové Millerové současné Moravy, radost vidět, že kromě naší filmařsko-fotbalové party ÚFA (Újezdská Fotbalová Asociace) má ještě někdo další potřebu psát o tom, jaký život doopravdy je pro postkomunistické mladé muže středního věku, když se baví mezi sebou, nekorigováni snahou oslnit nějaké top štýlo.
Co vás momentálně zaměstnává?
Volba českého reprezentanta na Oscary, což je pro nás obrovská věc, protože chceme, aby Havel byl úspěšný taky ve světě. Držte nám prosím palce!
Co vám udělalo v poslední době radost?
Pozitivní přijetí filmu v zahraničí, ať už jsou to přijetí na festivaly nebo reakce ve Variety, kde máme dobrou kritiku a viceprezident Variety Steven Gaydos mi napsal mail jak moc se mu ten film líbí a jak je důležitý pro současnou dobu a zároveň nadčasový.
Co vás v poslední době překvapilo?
Krásný slovenský film Služebníci režiséra Ivana Ostrochovského, který jsem měl možnost vidět na Febiofestu – to je skutečné zjevení.
O jakých tématech přemýšlíte v souvislosti s budoucími projekty/filmy?
Zatím se soustředím na Havla a jeho cestu do světa, na další filmy ještě není čas, to tak nejdřív za půl roku…
Na co se chystáte do kina?
Už se nejvíc těším na novou Bondovku, snad ji znovu neposunou a půjde do kin tak jak má!
Slávku, na co se těšíte?
Na každý den. Obzvlášť když nemám kocovinu, povinnosti a na antuku svítí slunce. Na konec všech omezení, až se bude dát zase lítat po světě. Na uvedení Havla do kin, na reakce všech. Na svoje blízké, na jejich radosti a starosti. Těším se pořád, z minulosti, současnosti i budoucnosti. Těším se, že žiju a můžu se těšit.
