Berlin-Marzahn.
Betondorp je panelová čtvrť v Amsterodamu, čítající na 900 bytů, které byly při výstavbě ve 20. letech minulého století určeny zejména pro státní zaměstnance. Stavby pocházející z návrhů kolektivu předních architektů té doby kombinovaly materiály, a tak byty byly ještě z části zděné běžnou cihlou. Holandsko lze každopádně považovat za „vynálezce“ a průkopníka staveb z panelů.
Betondrop, Amsterodam, 1952.
První sídliště v Berlíně
První významné a historicky zaznamenané panelové sídliště v Německu nazvané Splanemann Siedlung vyrostlo v berlínské čtvrti Lichtenberg v lokalitě Friedrichsfelde.
Osm řad budov s 27 dvoupodlažními a třípodlažními domy čítajícími 138 bytů navrhl architekt Wilhelm Primke. Nápad na využití na tu dobu nekonvenčního stavebního materiálu však pochází od urbanisty a městského teoretika Martina Wagnera.
Baťovy paneláky
K nám se panely dostaly až o nějakých deset let později. Kolébkou československé historie panelové výstavby je město Zlín, které v první polovině minulého století platilo za enklávu moderního života a progresivismu. V roce 1940 byly v rámci experimentálně pojatého stavebnictví firmy Baťa vybudovány první dva vícepodlažní bytové domy a později začaly přibývat další pokusné stavby. Na vývoji litých betonových tvárnic s obsahem strusky či plynu pokračovala firma znovu až po válce.
V roce 1953 vyšel z původní zlínské stavitelské projekční kanceláře, která se přestěhovala do Pražského ústavu stavitelství, prototyp domu, který dostal označení G40, toto označení znamenalo Gottwaldov – 40 bytů. Zde už začíná ona linie socialistického stavitelství, které moderní, nepříliš nákladné a hlavně rychlé metody výstavby ihned přijalo za své. Čtyřpodlažní domy G40 tak během několika let vyrostly na mnoha místech republiky. Z estetického pohledu je toto nejstarší období výstavby panelových domů pokládáno ještě pořád za „zlatou éru“.
Prototyp stavební konstrukce Gottwaldow 40.
Normalizační sídliště
Největší rozmach panelových domů a sídlišť zasáhl Československo v éře sedmdesátých a osmdesátých let. Panelový dům byl propagován jako „ideální místo pro bydlení socialistického člověka“ v celém východním bloku. Podobná sídliště jako u nás tedy najdeme i ve větších městech bývalého východního Německa.
Zde také nejspíš leží kořen pejorativního pohledu představující paneláky jako unifikované králíkárny a sídliště jako bezútěšná ghetta k nežití. Za králíkárny ostatně panelové domy označil v roce 1989 i Václav Havel. Na vině byly spíš než samotné paneláky hospodaření a bytová politika v socialistickém bloku, které byly na velmi nízké úrovni. Lidé se často z bouraných činžovních domů narychlo stěhovali do rozestavěných objektů stojících na rozbahněném podloží a sutinách, kde v té době ještě nebylo jakékoli zázemí.
Rozestavěná část pražského Jižního města – letecká fotografie.
Panelové Česko
Pravdou je, že při současné bytové situaci například v Praze panelákem téměř nikdo nepohrdne. Domy jsou z větší části zrevitalizované a i na velkých sídlištích mysleli původní architekti na zeleň a místa k odpočinku. Německo k tomuto stylu bydlení ovšem zaujalo spíš negativní postoj. I v samotném Berlíně byla řada panelových domů zbourána.
V Česku naopak v panelových sídlištích stále bydlí přes 20 procent lidí, tedy více než dva miliony obyvatel. V Německu je to „pouze“ přes milion lidí, což ale představuje jen něco málo přes jedno procento obyvatel žijících v panelácích. Největším sídlištěm v Berlíně a podle všeho také v Evropě je Berlin-Marzahn, kde žije přes 120 tisíc lidí. V Praze jde o Jižní Město, kde paneláky obývá 90 tisíc lidí.
