Rozhovor s Pavlem Polou, převorem kostela Panny Marie Vítězné, byl pro mne osobním zážitkem. Nejenže poodhalil tajemství pokladu, který se skrývá v srdci Prahy, ale nechal nahlédnout do duše mladého člověka, který se dobrovolně rozhodl stát se pomocníkem Božím. Pražák, Vltavou mytý, studoval medicínu, když se po třech letech rozhodl pro studium teologie a vstoupil do kláštera ve Slaném. Zásadní krok, který ovlivnil celý jeho další život.
Autorka Danuše Siering s převorem kostela Panny Marie Vítězné Pavlem Polou Foto: archiv
Došlo k nějakému zlomovému okamžiku, který vás přivedl na myšlenku dát se na duchovní cestu?
Já jsem byl vždy věřící, ale myšlenka vstoupit do kláštera ve mně narůstala postupně. S kamarády jsme jednou jeli na víkend do kláštera ve Slaném na brigádu opravovat zeď. Začal jsem tam potom jezdit častěji. Když jsem spolužákům své rozhodnutí ohlásil, řekli: teď nebudeš léčit tělo, ale duši.
Co všechno mohou způsobit tři dny v životě člověka! Převorem jste se stal před třemi lety. Přiznám se, toto slovo jsem před tím neznala. Co vše má na starosti převor?
Je to představený kláštera. Zodpovídá za chod a provoz domu, za klima v komunitě, aby bratři spolu dobře vycházeli a komunikovali. Máme zde patnáct zaměstnanců, práce tu není málo.
Jezulátko znají lidé v dalekém světě. Co byste řekl o Jezulátku člověku, který o něm nic neví?
Upřímně řečeno, já myslím, že pro Čechy je to komplikovanější, díky naší náboženské historii. Není takovou samozřejmostí jako v zemích, kde vidíte náboženské symboly všude. Možná je to pro nás i divné… kamarádi mi říkají, ty jsi tam, kde oblékají tu panenku. Přiznám se, že i já sám jsem hledal cestu, jak celou situaci uchopit, jak se k ní postavit. Ale říkal jsem si, že na tom přece musí být něco více než jen atrakce převlékat šatičky, když sem již po staletí přichází spousta poutníků a nejsou to jen obyčejní turisté, kteří jdou za každou senzací. Přišel jsem na to, že Jezulátko je velmi silný symbol. Pro mne je jádro zázraku zpráva, že Bůh je bezbranné dítě zobrazené v křehké sošce, které namísto žezla jako symbolu moci svou ručkou žehná. Co já fakt nemusím, je náboženský kýč. Ale tato soška je velmi krásně zpracována, je to umělecké dílo. Papež František říká, že Jezulátko dává Boží něhu, a já věřím, že návštěvníci – i já – ji zde zažíváme. Možná také při pohledu na Jezulátko se lidé přestanou bát… nejen Boha, ale i situace, ve které právě jsou. To může být mechanismus těch zázraků. Když se člověk něčeho trvale bojí, tak ho to nejen děsí, ale může i onemocnět. Ve chvíli, kdy se přestane bát, následuje uzdravení.
Samotná soška Jezulátka přežila pět set let bojů, válek a útrap, a přesto je v relativně dobrém stavu. Karmelitáni museli z Čech odejít už v roce 1784, vyhnal je císař Josef II.
Největším nepřítelem Jezulátka byl komunistický režim, který všechny řády zrušil a rozpustil jako nezákonné. Teprve v roce 1993 se karmelitáni vrátili do kláštera. Kult Jezulátka v západní Evropě a v zámoří však přežil i tuto dobu a právě odtud zněly první hlasy pro obnovení poutního místa. Ze zámořských oblastí začaly proudit finanční a materiální prostředky, například v podobě insignií či ručně šitých šatů, do kterých se mělo „nové Pražské Jezulátko“ obléknout.
Jak je možné, že Jezulátko je v dalekém zahraničí známější než tady?
Do kláštera karmelitánů se soška dostala v roce 1628, kdy ji se slovy „Mějte ji v uctivosti, a dobře se vám povede“ věnovala ovdovělá Polyxena z Lobkovic. Jezulátko se stalo velmi rychle oblíbené, pomáhalo lidem v nejtěžších chvílích jejich života. Když čeští misionáři později odcházeli na mise do zahraničí, brávali ho jako obrázek nebo kopii s sebou. Tím se dostalo i do dalekých zemí. Dnes registrujeme, že nejvíce návštěvníků kvůli Jezulátku přijíždí z Jižní Ameriky.
Je v rituálu převlékání šatiček něco více než jen výběr barev oblečení podle církevních svátků?
Nedávno jsme zavedli, že přes Vánoce je Jezulátko vystavené bez šatů, pouze ve voskové košilce. Soška ve své prostotě působí velmi křehce. Šatičky jsou výrazem úcty i vděčnosti, lidé z celého světa i Česka nám často šaty posílají. Jedny šaty, zelené s krajkou, vyšívala i Marie Terezie.
Kde jsou šatičky uložené?
Jezulátko má šatník, kde je přes tři sta obleků, avšak používá se asi desetina. O to se starají dvě sestry, které vědí, jakou mají vybrat barvu, ale výběr samotný už záleží na nich.
Kde vidíte budoucnost Jezulátka v dnešním globálním kontextu?
Víra, že se někdo Jezulátka dotkne a splní se mu přání, je naivní představa o Bohu. Já spíš věřím, že tady můžu zažít silný okamžik, co ve mě něco zlomí nebo prolomí, a tím může v životě nastat změna. Byť tady někdo stráví třeba jen hodinu, může zažít něco, co dá věci do pohybu.
Svou magisterskou práci jste napsal o Svobodě v Listech Apoštola Pavla. Jak vidíte naši dnešní svobodu?
Lidé touží po svobodě, ale zároveň si ji velmi snadno nechají vzít. Svobodě se musíme učit, musíme o ni pečovat. Zároveň se jí ale někteří lidé bojí, protože je to i zodpovědnost. Svoboda je důležitá, abych mohl milovat, bez svobody není lásky. Když je něco nesvobodné, z donucení, tak to nemůže být láska. Svoboda je, že můžu uskutečnit svůj život.
Foto: archiv
