Příběh fotografie, díl V. – Historie fotografického aktu

Také fotografie se od samého zrodu věnovala nahému ženskému tělu. Snímky byly vytvářeny nejen na jednorázovou objednávku, ale také do zásoby. První daguerrotypie aktů přišly z Paříže roku 1840 a byly nabízeny jako akademie nebo studie akademické a snímky měly sloužit jako pomůcky pro malíře.

24. 9. 2020

Roku 1870 vznikaly ateliery s výhradně dámskou obsluhou, ve kterých se nechávaly fotografovat ženy z předních rodin v rouše Evině. A nezůstalo to jen při fotografování pro nejužší kruh rodiny. Platilo skoro za společenskou povinnost, aby si dívky takové snímky vyměnily za podobné fotografie svých přítelkyň a ukryly je do zvláštního alba…. Množství více nebo méně zdařilých snímků aktů bylo uveřejněno v publikacích uvedených jako pomůcky pro výtvarné umělce, jako národopisné nebo lékařské knihy.

V té době vyšel například pozoruhodný dvoudílný soubor snímků Charlese Schenka s New Yorku, vydaný v berlínském nakladatelství Spielmerově v roce 1898 pod názvem Malířské studio aktů jednotlivých částí těl a celých figur. Některé podobné knihy dnes budí již úsměv. Názory na vkusnost či nevkusnost fotografického aktu se vždy lišila podle mentality recenzentů. Například A.A.E. Disdéri konstatuje, že fotograf, který chce umělecky zobrazit nahotu, musel by mít model vynikající jak plastickou, tak mravní krásou nejvyššího stupně.

O oprávněnosti a vhodnosti zobrazovat akty v jakémkoli umění, a zejména pak fotograficky, vznikla živá polemika při soudním řízení proti časopisu Die Schonheit v roce 1906 v Berlíně za rozšiřování nemravných tisků. Situace vyvrcholila v únoru 1914, kdy bylo poukazováno na to, že nahé postavy jsou veřejně vystaveny na obrazech v galeriích i venku na pomnících. Soud ale trval na tom, že prodej reprodukcí působí zhoubně zejména na dospívající mládež a nařídil zabavení všech skladů.

První světová válka přinesla změnu ve smýšlení a poválečná léta pak názor na zobrazování nahého těla, i když ne jednoznačně, usměrnila.

V české fotografii se fotografii aktu věnovali fotografové Miloslav Stibor (1927–2011) a Jan Saudek (*1935). Akt však byl v tehdejším Československu ještě v polovině 50. let považován za bezobsažný a formalistický, nevhodný k propagandě totalitního komunistického zřízení. Proto také ženské tělo na dlouho zmizelo z domácích fotografických přehlídek a výstav. Fotografické akty nebylo možno publikovat. Ženu smyslnou nahradila žena emancipovaná, pracující, často zobrazená jako dělnice či rolnice. Reflexe těla, výmluvný portrét, akt a vůbec využití lidské figury v symbolických výjevech, všechna tato témata se v domácí fotografické produkci začala pozvolna prosazovat v polovině 60. let 20. století.

Miloslav Stibor, který zasvětil ženskému aktu celý svůj život, dosáhl v této oblasti virtuozity. Formální zpracování aktu posunul v rámci možností černobílé fotografie až na hranici ostrého kontrastu černé a bílé.

Jak známo, 60. léta přinesla do západní společnosti totální revoluci! Uvolnění v politice, kultuře, ale i ve všeobecném smýšlení. Kromě hnutí hippies, vzestupné obliby drog mezi mládeží a volné lásky, nastolilo květinové období mnoho změn i v nazírání na umění a módu. Jestliže se v dřívějších dekádách nakládalo s lidskou nahotou velice opatrně, šedesátá léta naučila lidi milovat svá těla ve všech jeho podobách.

K největším představitelům té doby patří Taras Kuščynskyj (1932–1983). Dokázal mistrně propojit ženskou krásu a erotiku s psychologickým portrétem ženy. V dobách komunistické totality byly jeho akty, které působily jako součást volné přírody, zjevením. Byly symbolem lidské svobody. Navzdory oficiální nechuti se tak jeho díla začala postupně objevovat jak v časopiseckých ilustracích, tak na plakátech, kalendářích a přebalech gramofonových desek. Kuščynskyj vystavoval kromě Československa také v Nizozemí, Rakousku a Japonsku.

V naší galerii vám představujeme různé zastupitele fotografů této doby. 

Další díly seriálu Příběh fotografie najdete zde.