Principál pantomimy Radim Vizváry: V neverbálním projevu se cítím silnější

Světově uznávaný mim, choreograf, režisér a pedagog, jehož snem je obnovení tradice české pantomimy. Není to lehký úkol, ale Radim Vizváry věří, že naděje je tam, kde je víra. A právě to teď společně s Losers Cirque Company dokazuje proměnou Branického divadla v jedinečnou scénu nového cirkusu a pantomimy.

Jaká byla vaše cesta k pantomimě?

K pantomimě jsem se dostal přes loutkové divadlo. Už na střední škole jsem inklinoval k ochotnickému divadlu, tehdy jsem se staral o loutky v Divadelním spolku ochotníků Tyl v Poličce. Rok před maturitou jsem potom dostal možnost podívat se do profesionálního divadla, kdy jsem měl měsíční rezidenci v divadle Minor v Praze a po maturitě jsem se tam stal kulisákem. Byl jsem mladý nezkušený kluk, který přišel do velkého města, a navíc do profesionálního divadla. Ten svět mě samozřejmě okouzlil. V Minoru jsem potom dostal angažmá a byl jsem tam nakonec čtyři roky. Tohle období pro mě osobně byla taková vysoká škola, protože jsem se komplexně seznámil s provozem profesionálního divadla, od kulis jsem se dostal i do dílen, kde jsem se učil šít kostýmy, kašírovat masky, vyrábět loutky a samozřejmě jsem se setkával s různými režiséry, kteří mi často říkali, že se přirozeně hýbu a že bych měl zkusit nějakou pohybovou školu. To za mě potom udělala moje kolegyně z Minoru, která poslala moji přihlášku na Katedru nonverbálního a komediálního divadla, kam mě následně přijali. V prvním semestru se mým hlavním pedagogem stal Boris Hybner, a právě setkání s ním pro mě bylo zásadní, protože jeho osobnost a charisma mě okouzlily.

A co pro vás pantomima jako umělecký obor znamená?

Já jsem na jevišti vždy nerad mluvil, vlastně obecně nerad mluvím… Ve verbálním projevu nejsem tak sebevědomý jako v tom neverbálním. Myslím, že už dnes mohu říci, že v neverbálním projevu se cítím silnější a skrze gesta, pohyb a emoce dokážu vyjádřit více a lépe vystihnout svoji myšlenku. To je pro mě pantomima. V nejjednodušším gestu dokážu vystihnout vnitřní emoci nebo myšlení lépe než slovy. Mimoto je to komplexní interdisciplinární divadlo, které spojuje nejrůznější žánry.

Takovým spojením je i vaše spolupráce s Losers Cirque Company. Společně jste pak vyhráli výběrové řízení na nájemce Branického divadla. Jak to spojení vzniklo?

Losers Cirque Company je novocirkusový soubor, se kterým jsem se propojil v době, kdy jsem chtěl vyzkoušet kombinaci právě nového cirkusu a pantomimy, a musím říct, že jsme si lidsky skvěle sedli. To je vždycky základ pro jakoukoli tvorbu. Synergie a lidské spojení pro mě znamená mnohem více než se nutit do propojení s nějakým žánrem bez lidského porozumění a sympatií. A protože na základě této tvorby vznikla i úspěšná představení, přizvali mě Losers Cirque Company k hlubší spolupráci. Stejně jako oni jsem vždy toužil mít své divadlo, takže jsme jen propojili naše sny a v Braníku vytváříme scénu nového cirkusu a pantomimy. Bohužel nám aktuálně nepřeje situace, protože kultura je teď velmi omezená, ale alespoň máme čas na rekonstrukci.

Přicházíte také s novým názvem. Divadlo BRAVO! Tuším v tom kus toho Braníku…

Když si napíšete Branické divadlo, tak v těchto slovech najdete písmenka, která dávají dohromady BRAVO. Navíc v Braníku vždycky znělo „Bravo!“ a my bychom chtěli, aby se tam vrátilo.

Už jste říkal, že v představeních spojujete nový cirkus a pantomimu. Děláte to tak vždy, nebo jsou některá představení jen pantomimická a některá jen novocirkusová?

V současnosti je repertoár tvořen představeními Losers Cirque Company z doby, kdy jsme spolu netvořili, a také mými převážně sólovými představeními. Zároveň samozřejmě uvedeme představení, která dala podnět k naší dlouhodobější spolupráci, což je třeba představení Heroes, kde převládá akrobacie, ale hlavní roli v něm mám já, takže tam přináším ten pantomimický charakter. Je ale třeba říci, že se navzájem učíme, a to mě na tom baví. Já učím akrobaty pantomimu a oni mě zase akrobacii. To samozřejmě děláme záměrně, protože když už tyto styly propojujeme, nechceme, aby byly na jevišti vedle sebe, ale aby došlo k fúzi i v interpretaci. Aktuálně máme nové rodinné představení pro děti Mimjové, kde převládá pantomima.

Čím je pantomimické představení pro děti specifické?

Vším. Jednak jsme chtěli dětem přiblížit tuto formu a jednak jsme chtěli použít nějaký netradiční žánr nebo poetiku, takže jsme vyzkoušeli poetiku akčních animovaných filmů, jako je Kung Fu Panda, ninjové a podobně. Výsledkem je příběh plný dobrodružství, napětí, ale i vizuální podívané.

Čím je BRAVO! podle vás výjimečné?

Právě tím spojením nového cirkusu a pantomimy. Z historie víme, že nový cirkus a pantomima vedle sebe vždycky fungovaly a v Čechách momentálně není divadlo, které by mělo stálou scénu pro vytváření ryze novocirkusovo-pantomimických představení.

Jakou má pantomima v Česku tradici?

Už od 50. let máme silnou pantomimickou tradici. Ladislav Fialka, Boris Hybner, Bolek Polívka, to jsou významní umělci, kteří ve světě reprezentovali českou kulturu a pantomimu. V našem oboru byl velmi uznávaný například soubor Ladislava Fialky Pantomima Na zábradlí. Pantomima má tedy podobně jako třeba loutkové divadlo v Čechách velkou tradici. Po těchto velkých jménech ale nastala propast a naše generace se teď snaží původní věhlas a slávu české pantomimy zase vrátit a tento žánr opět zpopularizovat. Takže navazujeme na tradici, ale samozřejmě se ji snažíme i modernizovat, aby byla pantomima aktuální a aby byla přijatelná pro současné diváky. Aby pantomimě porozuměli a hlavně, aby si ji užili.

A jakou roli hraje pantomima v současné společnosti? Umí dobře reagovat na aktuální situaci?

Tím, že hlavním výrazovým prostředkem je gesto, pohyb a nonverbální prostředek, tak dokáže vystihnout a vyjádřit vnitřní život jedince ve společnosti. Dokáže divákovi vytvořit prostor nebo postavu, se kterou se může sám identifikovat a může si interpretovat osobní životní příběh na základě zkušenosti. Takže pantomima divákovi umožňuje prožít příběh na základě vlastní fantazie, což si myslím, že je potřeba. V dnešním konzumním smogu je předem určeno, jak má co vypadat a co je považováno za krásné. Lidé se tomu potom přizpůsobují a málokdo se zamýšlí nad tím, co je vlastně jeho originální, jeho vlastní krása. A právě ten zásah beze slova do myšlení jedince v něm může probudit uvědomění si vlastní krásy.

Je v dnešní době možné u nás pantomimu studovat? A mají o ni studenti zájem?

Ano, studuje se na HAMU, což je hudební a taneční fakulta, kde Katedra nonverbálního divadla umožňuje bakalářské, magisterské, dokonce i doktorské studium. Já jsem na této katedře studoval devět let a nyní jsem se tam vrátil a od října učím. Teď je vše sice online, ale i tak bych rád studentům předával své vlastní zkušenosti.

Potom samozřejmě existují různé festivaly nebo federace, kdy je určitě důležité zmínit FEM – Federationof European Mime. Jejím vedoucím je Zdeněk Kühn, kterého jsem poznal v Německu a který je zároveň spoluzakladatelem školy Die Etage, kde se také studuje pantomima. Zdeněk dělá opravdu úžasnou práci, protože dává náš menšinový žánr a s tím spojené osobnosti dohromady v celoevropském kontextu a vytváří takovou evropskou rodinu mimů, což může pomoci přežití pantomimy a její tradice.

Když vidíte vaše stávající studenty, máte pocit, že pantomima směřuje správným směrem? Dává vám to naději, že se tradice obnovuje?

To je trochu záludná otázka, protože teď nemůžu učit prakticky a nemůžu tu současnou situaci úplně reflektovat. Je to přece jen praktický předmět, kde je vyžadován osobní pedagogický kontakt. Naděje je ale tam, kde je víra a láska. Já věřím, že všude, kde působím, vždycky najdu někoho, kdo má o ten žánr opravdu zájem. A když člověk něco dělá z lásky, tak má dobré výsledky. Takže pro mě je vždy nejdůležitější ve studentech probudit lásku pro ten obor a u koho to zafunguje, toho se potom ujmu a předám mu své zkušenosti, know-how, techniku a samozřejmě i to, co musí správný mim umět – dělat neviditelné viditelným.

Tento a další články najdete v novém vydání magazínu N&N. Rozhovor v němčině si můžete přečíst tady.

27. 12. 2020