Scenárista a režisér Štěpán Altrichter. Foto: FB profil Štěpána Altrichtera
Jste rozený Brňan, ale v dětství jste díky práci vašeho otce prožil hodně let v Německu, kde jste posléze i vystudoval vysokou školu, a nyní žijete střídavě v Berlíně a v Praze. Jaké bylo vaše dětství v Německu, jak probíhal ten přechod z jednoho prostředí do druhého? Bylo to v raných 90. letech, pár let po revoluci… Jak jste tehdy tu změnu a prostředí vnímal?
Tenkrát to byl větší rozdíl než dnes. Před tím jsem nikdy venku nebyl. Hodně jsem se těšil, babička tehdy chytala (rakouskou televizi) ORF a já jsem si představoval, že to na Západě bude vypadat jako v seriálu Knight Rider, který tam běžel. V Praze jsem chodil na Arcibiskupské gymnázium a hrozně jsem se tam pyšnil, že jedeme do Německa. Ale když jsme tam dojeli, byl to šok. Přestěhovali jsme se do Kostnice u Bodamského jezera, což je sice hezké gotické město, ale ve srovnání s Prahou to byla díra… Hodně konzervativní prostředí, málo cizinců… A pak se stalo nedorozumění, že jsem ve škole nastoupil do ryze holčičí třídy. Mně bylo tehdy dvanáct a neuměl jsem vůbec německy, byl jsem z toho vyděšený… Stěžoval jsem si tátovi, ale ten říkal, že mu jednoho dne budu vděčný. Trauma, které jsem z toho měl, jsem si pak léčil na psychoterapii asi dvacet let. Mimochodem o tom píšu taky jeden scénář, který se jmenuje Dívčí třída a bude to samozřejmě taková veselohra – takový veselý muzikál s hudbou z té doby – Eurodance a pěkně ujetým dějem.
Jak dlouho jste v té dívčí třídě zůstal?
Čtyři roky a z toho jsem tři roky s nikým nemluvil. Pak jsem začal mluvit a rovnou mě z té školy vyhodili.
Každopádně jste zaplaťpánbůh přežil a po škole jste začal studovat filozofii a psychologii na univerzitě…
Tam jsem šel hlavně proto, aby mě nevzali v Čechách na vojnu, která byla tehdy ještě povinná. Ale vždycky mě to zajímalo, protože jsem rád studoval lidské povahy. A taky jsem už cítil, že chci dělat film a věděl jsem, že v Německu je lepší se na filmovou školu hlásit, až když je vám třeba pětadvacet. Takže jsem trochu pracoval u filmu a trochu studoval, a hlavně jsem chtěl mít něco, k čemu bych se mohl případně vrátit, kdyby studium filmu nevyšlo.
Film jste nakonec vystudoval v Německu, ale dostal jste se i na českou FAMU. Proč jste si vybral školu v Německu?
Já jsem se tehdy hlásil na obě školy a na obě mě vzali, musel jsem si tedy vybrat mezi Postupimí a Prahou. Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu na německou školu, hlavně proto, že jsem tam měl holku. Jinak si školy byly hodně podobné, fungovaly podle stejného původně moskevského modelu. I když na FAMU je možná přeci poněkud volnější duch. Ale měl jsem to štěstí, že jsem mohl zůstat na FAMU takovým stínovým studentem po celou dobu studia a se spolužáky jsem byl v kontaktu a taky svoje školní filmy, bakalářský i absolventský, jsem točil se štábem, který byl napůl německý a napůl český.
Rozdílné světy
Jak se liší německý a český filmařský svět, z vašeho pohledu?
Vzhledem k tomu, že Prahu a Berlín dělí tři sta padesát kilometrů a obě země jsou v Evropské unii, doufal jsem po skončení školy, že bude všechno hodně propojené a snadné. Ale není to tak. Německo je daleko víc v kontaktu s francouzským nebo i s polským filmovým trhem, než třeba s českým. Český a německý filmový průmysl jsou dva naprosto rozdílné světy. Lidi se navzájem skoro neznají, neví, co se v těch zemích navzájem děje v oblasti filmu. Je to pak i hendikep v mých česko-německých filmových látkách. Pokud se někdo snaží o propojení, jako to dělá třeba Jaroslav Rudiš ve světě literatury, je to velmi unikátní. Jára za to nedávno dostal nejvyšší německé ocenění. Je zvláštní, že ekonomické propojení existuje, ale kulturní velmi málo.
V čem se tedy liší filmování v Německu a v Česku?
Co se týče filmového průmyslu, je v obou zemích hodně jiný. Německé země představují díky své rozloze velký trh, český je marginální… Už to je zásadní. V Česku je film vnímaný více jako umění, zatímco v Německu hlavně ekonomicky, což podle mě není úplně dobře. Český filmový fond je historicky více spletený s ministerstvem kultury, německé filmové fondy spadají až na jednu výjimku ale pod ministerstva průmyslu a obchodu. V Čechách se také hodně chodí na domácí filmy, Němci na německé filmy moc nechodí. Ani si nemyslí, že jsou německé filmy dobré. Když Němci podporují filmový průmysl, je to z ekonomických důvodů – aby zajistili pracovní místa, což znamená, že 80 % peněz jde do velkých amerických produkcí natáčených v Německu a německých komerčních velkoprojektů. Jen minimum jde do menších produkcí, u kterých je pak důležitá hlavně jejich společenskopolitická role, více než sama umělecká kvalita. Je problém prosadit tam něco nového v uměleckém slova smyslu. V Čechách je to podle mě výrazně lepší. Český Fond kinematografie je velmi vstřícný novým nápadům, nebojí se dát důvěru tvůrcům, kteří chtějí zkoušet a experimentovat, alespoň tak moje zkušenost. To byl i případ mého debutového filmu Schmitke. Tehdy nám na Fondu kinematografie řekli „To je tak divné, že chceme vidět, jestli to bude fungovat“, kdežto v Německu by řekli „To je tak divné, že nemůžeme riskovat, že by to nefungovalo.“ To je přesně ten rozdíl.
A jak je to při samotném natáčení?
To je také dost jiné. Němci jsou perfektně organizovaní, mají všechno naplánované a zafinancované, tím pádem natáčení probíhají klidně, nic se nemusí shánět na poslední chvíli. Ale zase se nedá improvizovat nebo pozměňovat vizi v průběhu natáčení. V Čechách je to trochu naopak – projekty často nejsou dostatečné finančně zajištěné a tento rozdíl v mentalitě se promítá i do scénářů, kterým u nás možná někdy chybí trochu struktura, uzavřenost, nepracuje se na nich tolik dramaturgicky, i když se to lepší – a v Německu jim zase trochu chybí myšlenka a volnost… Pro mě by byl ideální svět, kdyby se dělaly filmy s českým obsahem, s českou volností a kreativitou, ale s německou organizací. Ale to je asi utopie.
Když se dostaneme od filmování k lidským povahám, jak byste porovnal českou a německou povahu? A existuje vůbec něco takového?
Češi mají podle mě často blíž k Východním Němcům než oni k Západním Němcům. Co se týče humoru, ale i různých extremistických nálad. Taky je pravda, že Němci jsou hodně na pravidla a na přípravu, a Češi jsou uvolněnější. V Německu si člověk občas rve vlasy, když někdo dodržuje trochu abstraktní pravidla, která v daný moment nedávají v rámci lidskosti žádný smysl. A zase v Čechách by si člověk občas trochu víc dodržování pravidel přál, třeba v politice. Němci jsou bohužel někdy zabedněnci, a s tím hodně bojují nejen Češi, ale i další národnosti, jako například Italové, kterých je tu taky hodně… Pro Němce je sice hrozně důležitá spravedlnost a solidarita mezi lidmi. Ale na druhou stranu berou spravedlnost často nad lidskost v situacích, kdy jde o formalitu, například označení lístku na špatné straně.
Film Národní třída natočil Štěpán Altrichter podle stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše
V Německu ale zase dobře funguje péče o občany, sociální systém, že?
Ano, jsou tady vysoké sociální dávky, ale taky obrovská byrokracie. Nedávno jsem byl na úřadě, kde úředník skoro plakal, když říkal, že mu kolikrát to přijde až nelidské, jaké oficiální dopisy musí některým lidem posílat, ale nemůže nic jiného dělat. To, co nám v Čechách trochu chybí, tedy solidarita s chudšími a větší sociální soucítění, v Německu nabralo až opačný efekt – lidi ta byrokracie spojená s podporou utlačuje, místo aby jim pomohla. V Čechách je rozhodně jednodušší něco udělat, třeba založit firmu nebo stát se ve třiceti letech starostou… V Německu je všechno složité a těžkopádné.
Jak se vám žije střídavě v Berlíně a v Praze? Jak byste život v těchto dvou metropolích srovnal? Co vám chybí v Berlíně, co vám chybí v Praze? V čem by se mohla tato města navzájem inspirovat?
Praha je čisťounká, klidná, má spoustu krásných parků a je to nejkrásnější město, které znám. Berlín je hlučný, není to tu zas tak moc hezké, všude je tisíc bezdomovců a narkomanů, ale žije to tady a je tu veškerá subkultura světa. Berlín je ideální, když se chce člověk vyřádit… Před takovými patnácti lety to bylo jinak, v Čechách vládl turbo-kapitalismus, tady bylo vše pozvolné. Teď v Berlíně pomalu umírá doba, kdy existovaly alternativní prostory, levný podnájem a podobně. Hodně se tu zdražilo, rozjel se byznys a lidi začali být bohatší. Praha dle mého názoru naopak po krizi v roce 2008 jako by pochopila, že nemusí mít všude McDonalda nebo Gucci, začaly se objevovat trhy, nové „berlínské“ kavárny, dobré kluby… Každopádně Berlín a Praha jsou moje nejoblíbenější města.
Temný, nekorektní a ujetý
Jak to vypadá s vaším třetím česko-německým filmovým projektem Runner, který by měl být podle mých informací z vašich předchozích rozhovorů temný, psychedelický a experimentální…? Četla jsem také o zajímavém obsazení – Michalina Olszanská, známá z filmu Já, Olga Hepnarová, a hvězda současného německého filmu Franz Rogowski…?
Aktuálně čekáme na fondy z německé strany, dokončujeme scénář. Tenhle projekt je jako většina mých projektů těžko financovatelný, protože v Německu mají rádi jednoduché politické filmy. Runner nemá jasné vyznění, není to klasiky vyprávěný příběh.
A dá se říct, o čem je?
Je to film o outsiderovi, kterého hraje Franz Rogowski… Je to divný chlapík, který málo mluví, nemá sociální zázemí a sbírá lahve v berlínském techno klubu – tam se těmhle lidem říká runner. Zaplete se do události, která se tu skutečně stala – někdo umlátil policistu v civilu tyčí. A postupně je na něj vyvíjen tlak, který se stupňuje, až sám neví, co se vlastně stalo, a všechno se stupňuje do takového psychedelického běhu…
V zásadě je to film o předsudcích, které máme vůči lidem, co jsou jakoby jiní, divní… Měl by to být hodně temný film, nekorektní, ve stylu Gaspara Noého… Snažím se ve vyprávění prorazit hranici mezi filmem, počítačovou hrou a audiovizuální instalací… Od začátku na tom taky pracuju s muzikanty, kteří dělají elektronickou hudbu – u nás třeba Floex.
V přípravách je také projekt Vzteklá krása…
To je český projekt a v lecčems úplně opačný. Scénář napsala mladá nadaná scenáristka Eliška Kováříková a spolu s ní na tom teď pracujeme. Je to krásná práce – a ten scénář je krásný. Je to něco, co jsem v Českém filmu ještě neviděl. Vychází při tom ryze z českého prostředí, oživuje staré tradice, víru i pověry způsobem, který je fascinující sledovat.. Je to takový letní zázračný příběh o pěti ženách z jedné rodiny – dvou sestrách, mamince, babičce a prababičce, který se odehrává během pěti dnů na malém jihočeském městě během tradiční mariánské pouti – a o jednom zázračném obrazu Panny Marie, který pomáhá ženám v nedobré situaci… A pomůže i těmto ženám. Je to lehký, humorný příběh, který se dá číst i jako biografie jedné ženy v pěti různých fázích zároveň. Je to trochu ujeté, ale opačným způsobem než Runner. Scénář má opravdu sílu do sebe čtenáře vtáhnout. Bude to česko-německo-francouzská koprodukce a musím říct, že máme na všech stranách skvělé producenty a i už podporu fondu. Čekáme na vyjádření televize a aktuálně hledáme hlavně soukromé subjekty, které by film chtěly podpořit, jelikož jen z veřejnoprávních zdrojů ani film se skromným rozpočtem nezafinancujete. Modlíme se, aby se nám to povedlo a mohli jsme v létě začít točit.
