Štrasburk – město, odkud se z Německa jezdí tramvají Foto: Alstom Transport Design & Styling
Místní francouzské hotely na to bez mrknutí oka reagují brutálním zvýšením cen. Najít nějaké přijatelné ubytování „nehostelového typu“ bývá nad lidské síly. Proto mnozí jako já zamíří za Rýn, do Německa. Do Kehlu. Ceny tu jsou mírnější.
A hlavně, jezdí odsud až od radnice ve čtvrthodinových intervalech moderní tramvaj, kterou se dostanete za pár minut do centra Štrasburku. Jízdenka vám platí v obou městech obou zemí, protože je tu takzvaný „eurodistrict“.
Tramvaj bývá dost plná a to oběma směry. Z francouzského Štrasburku se jezdí do Kehlu za levnějšími nákupy, levnějším benzínem a také za prací. Třeba paní, která mi v zájezdním hostinci Hofreiter připravovala snídaně, byla evidentně z francouzského břehu Rýna a německy skoro neuměla.
Do Francie se naopak z německého Kehlu jezdí do škol, za kulturou a také do restaurací, nebo na slavné vánoční trhy. A samozřejmě také za turistickými památkami, protože kouzlo bydlet v levnějším Kehlu a jezdit tramvají do mnohem krásnějšího a zajímavějšího historického Štrasburku, objevili už i turisté. Němečtí i ti vzdálenější.
Byli to přitom Francouzi, kteří Kehl málem vymazali z mapy. Po druhé světové válce dobyté město zcela vyklidili, udělali si tam sídlo své rýnské flotily. Francouzské anexi Kehlu a tím i jeho sprovození ze světa zabránily Washingtonské dohody z roku 1949. Až po nich se do Kehlu začali vracet opět lidi a postupně se počet obyvatel zvětšil na dnešních 35 tisíc.
Rada Evropy i europarlament
Francouzsko-německé poválečné usmíření, které po desítkách let integračních kroků vyústilo v dnešní Evropskou unii, udělalo ze Štrasburku „hlavní město Evropy“. Aspoň to Štrasburk tvrdí. Třeba nápisy na tramvajích.
Čtvrt milionová metropole mezi Francii a Německo dnes rozděleného Alsaska měnila během posledních dvou století pány častěji, než by bylo zdrávo.
Město, které bylo do roku 1870 francouzské, pak do roku 1918 německé, pak zase do roku 1940 francouzské, pak do října 1944 německé a od té doby po dnešek znovu francouzské, si o nějaké “evropanství” vyloženě říkalo.
V roce 1949 tu byla založena Rada Evropy, ale ta nemá dnes s Evropskou unií nic společného. Když se v padesátých začali scházet poslanci postupně vytvářeného Evropského parlamentu, dostali ke svému sněmování jeden ze sálů Rady Evropy.
No a tím bylo tak nějak rozhodnuto, že místo Lucemburku, kde je také hodně evropských institucí, bude sídlit Evropský parlament právě ve Štrasburku. Dnes má ale europarlament větší a více využívané sídlo v Bruselu a do Štrasburku zajíždějí europoslanci jen z povinnosti a to desetkrát ročně. Pokud by se Štrasburk jako sídlo evropského parlamentu zrušil, ušetřilo by se víc než sto milionů euro ročně. To jsou ale jen teoretické úvahy, protože Francie o ničem takovém nechce ani slyšet a Německo se nikdy neodváží něco takového požadovat.
Ve Štrasburku nesídlí z evropských institucí jen Evropský parlament. Je tu již zmíněná Rada Evropy, důležitá nejen tím, že je to dnes orgán zabývající se dodržováním lidských a občanských práv. Ale také tím, že jeho členy je skoro padesát zemí, včetně Ruska, Kazachstánu, Turecka a mnoha dalších, které nejsou a možná nikdy ani nebudou členy EU. Je tu také Evropský soud pro lidská práva, k němuž se třeba Alexej Navalnyj úspěšně odvolal proti rozsudku ruských soudů, sídlo Evropské nadace pro vědu, vysílá odsud i německo-francouzská televize ARTE a je tu také velení Eurocorps, jakéhosi zárodku společné armády EU. A také asi deseti dalších evropských institucí. Je tu proto i spousta konzulátů, včetně amerického, ruského, britského nebo švýcarského.
Vítejte ve Štrasburku – hlavním městě Evropy, hlásají nápisy na tramvajích Foto: Claude Truong-Ngoc
Štrasburk jako střet kultur i místo asimilace
Popravdě řečeno, to všechno ale ještě ze Štrasburku evropskou metropoli nedělá. Je to spíš ona zvláštní kombinace německo-francouzské kultury, od architektury hrázděných domů, jídla (zelí s uzeným a pivem), pití (pivo i víno) až po dvojjazyčnost. Tady ale předvádí Francie docela odpudivou asimilační politiku, díky níž německá alsaština (označovaná Paříží za dialekt francouzštiny) poměrně rychle mizí, stejně jako celá původní kultura německého alsaského Štrasburku. Město je navíc dnes díky do Štrasburku cílené přistěhovalecké politice Francie (usilující o zmenšení podílu německých Alsasanů) hodně multikulturní – jsou tu Židé i Arabové, obojí původem z Alžíru, lidé z francouzských kolonií z Afriky i noví přistěhovalci z východu EU či Ruska.
Možná ale nad tím vším mávnete rukou a znovu se zeptáte, proč by toto nepochybně malebné město, které ano, je i mezi památkami UNESCO, mělo se čtvrt milionem obyvatel být hlavním městem Evropy. Ale na druhé straně si vezměte – co je na výběr?
Pitoreskní Lucemburk, který je ještě o polovinu menší? Nebo ničím nevynikající 176 tisícový belgický Brusel, hlavní město země, jež se už padesát let neustále rozpadá? To přece jen asi ten Štrasburk, který je aspoň krásné francouzsko-německé město na břehu Rýna. Město, odkud se navíc z Německa jezdí tramvají.
Autor je redaktorem Deníku
