Otevřel nám dveře svého bytu v bílé košili, s motýlkem pod krkem, za jeho zády se v policích rýsovaly pečlivě vyrovnané hřbety knih. Z balkónu plného drobných ohnivě červených kvítků voněl letní vzduch, u stolu pak oblíbená viržinka. V prostoru plném umění by snad ani nemohl chybět klavír…
Hrajete často?
Někdy ano, ale už mi to nejde tak jako kdysi. Jsem po operaci ruky a v poslední době jsem ani necvičil. Za komunistů jsme u nás dokonce pořádali pro přátele bytové koncerty. Scházeli se tady lidé, kterým jsme důvěřovali a s nimiž jsme mohli mluvit o všem.
S energií mladého člověka usedá ke klavíru a v jeho projevu je slyšet láska k hudbě i k životu, něha a vzpomínky.
Co posloucháte, když vás přepadne smutek?
V takových chvílích si pouštím kvintet s dvěma violami od Franze Schuberta. Napsal jej týden před smrtí, ale jsou tam i radostné momenty. Je tam kromě melancholie i optimismus a naděje. A pak skladba, která mi připomíná život s mou ženou. Složil ji Juan Crisóstomo de Arriaga, španělský hudební skladatel počátku 19.století, který zemřel v pouhých dvaceti letech. Mnoho z jeho díla navíc nebylo zachováno. Moje žena si často pouštěla jeho Tři kvartety.
Hudba vás nesvazuje, ničím nesvírá. Ať už skladatel komponoval své dílo s jakýmkoli záměrem, tak vy si do něj můžete projektovat své pocity, vzpomínky a emoce. Hudba je pro mne právě z toho důvodu tím nejvyšším stupněm umění. Pokud bych měl seřadit své největší lásky podle důležitosti, tak by to byla na prvním místě Jitka, má žena, pak medicína a hudba.
Co se vám vybaví, když se řekne ticho?
Jeden z velkých fenoménů. Ticho dokáže říct víc než mnoho slov. Mám rád ticho ve společnosti dobrého přítele. Měl jsem rád ticho vedle mé ženy. Často jsme seděli vedle sebe, poslouchali hudbu a drželi se za ruce, občas si ve stejný moment ruku stiskli. Po těchto chvílích ticha se nám stávalo, že jsme oba ve stejný moment řekli totéž.
Musí vám velice chybět…
Mívám pocit jako by seděla vedle mne. I teď cítím, že se na mne dívá a poslouchá co odpovídám.
Rád bych napsal knihu našeho života. Jen pro nás, ne pro lidi. Možná mi to pomůže vyrovnat se s tím, že jsem ženu díky mé náročné práci šidil a nebyl s ní tolik co by si zasloužila. Byli jsme jako dvojčata, všude jsme chodili spolu. Nehnuli jsme se jeden od druhého a v jistých kruzích nás nazývali nejznámějším pražským párem.
Strávili jsme spolu 56 let z toho 52 jako manželé. Měl jsem s ní pocit absolutní jistoty, spolehnutí se a nebyly v tom žádné pochybnosti.
Nemůžu spustit oči z té dámy na protějším obraze. Ramena zakrytá oranžovou štólou, vlasy svázané do nápadného drdolu a velmi klidný, něžný výraz tváře. Znáte historii toho portrétu?
To je právě má žena. V roce 1972 ji portrétoval František Ronovský. Ten obraz je velice zdařilý a já Ronovského pokládám za jednoho z největších malířů druhé poloviny dvacátého století.
Všimněte si ještě toho obrazu vlevo jmenuje se růže pro Jitku. Andrle jej věnoval mé ženě měsíc před tím než zemřela. To slavila 75 narozeniny. Já jsem pak k pětaosmdesátinám dostal ten modrý obraz co visí pod ním a ten Andrle pojmenoval Jitka a Nekonečno.
Po čem dnes toužíte?
Umřít ve svém pokoji, mezi svými obrazy za zvuků hudby, kterou mám rád…
Zrovna obraz od Andrleho jsem si koupila na splátky jako první věc do svého bytu…
Je to můj dobrý důvěrný přítel a dodnes si voláme každý den a vedeme dlouhé rozhovory, hlavně o muzice.
Co byste o sobě řekl někomu, kdo vás vůbec nezná? Kdo jste?
Naprosto normální a hodný člověk. Celý život jsem se staral o nemocné děti a snažil se zlepšit podmínky pro tu péči.
Co jim pomáhalo k uzdravení?
Největší sílu má nejen slovo, ale i dotyk. Kromě toho, že jsem děti léčil, tak jsem si s nimi povídal, brával je do náručí, když ke mně natahovaly ručičky. Nikdy se nebály mého bílého pláště.
Viděl jste umírat mnoho dětí. Plakal jste někdy v práci?
Ne, v práci ne. To jsem musel vydržet. Často jsem se za ně modlil a také za jejich rodiče, aby unesli tu tíhu. Plakal jsem, ale nad hrobem své předčasně zemřelé sestry, svého profesora, svých blízkých.
Zmínil jste, že někteří rodiče neunesli umírání svého dítěte a spáchali sebevraždu…
Ano, zajímavé je, že to byli jen muži. Ženy jsou daleko silnější a z mého pohledu dokonalejší bytosti. Teprve po smrti své ženy jsem si uvědomil v plném rozsahu co všechno pro mne dělala, abych se mohl věnovat naplno své práci.
Nedávno vám umřela dcera. Myslíte, že by to byla stejná bolest, pokud by umřela v dětském věku?
Pro mne jako otce je to totéž jen s tím rozdílem, že jí bylo dáno prožít život a něco za sebou zanechat. U malých dětí je to smutnější tím, že neměli příležitost nic vytvořit, prožít. Beru to, ale tak, že každý má nějaký osud a v tom mi pomáhá i víra.
Jak jde dohromady víra
s medicínou?
Mým velkým tématem je mravnost a spiritualita v medicíně. Rozumem si můžete odpovědět na mnoho otázek, ale například vysvětlit racionálně vznik života na Zemi…to je ta věčná otázka. Co bylo dříve jestli vejce nebo slepice.
A víra vám na všechny otázky dává odpověď?
Na všechny ne. Některé zůstávají nezodpovězeny.
Věřit v boha je jedna věc, ale patřit k nějaké církvi je určitá zodpovědnost a nutnost souhlasit s celým systémem…
Já jsem člověk řádu a potřebuji jej k životu. Je to pro mne přirozené i v otázce víry. V nemocnici jsem vždy byl už v šest hodin ráno a mám rád své rituály. Každý večer si sednu do svého oblíbeného křesla, naleju si stopku něčeho dobrého, zapálím vizřinko a poslouchám hudbu. Přemýšlím o celém dni až dojdu k určitému smíření, srovnání. Dostávám se tak úplně do jiné dimenze a kdybych v tu chvíli umřel, tak s čistým stolem.
Rubrika „Hrdinové naší doby“ vzniká za podpory Martina Ducháčka.
Josef Koutecký
Lékař, pedagog, spisovatel a velký milovník umění. Profesor Josef Koutecký, zakladatel dětské onkologie v Československu je ověnčen více než padesáti významnými oceněními a patří k elitě národa. Jeho zásluhou se snížila úmrtnost dětských pacientů s nádorovými onemocněními. Dříve jich nepřežilo 97 procent, dnes se jich 83 uzdraví. Vždy si našel čas na dotek a milé slovo pro své malé pacienty. Kromě odborných publikací je také autorem půvabných knih pro děti.
Text Kateřina Černá a Karin Zadrick Foto Karin Zadrick
