„Měla bych přání k narozeninám,“ uslyšela jsem v telefonu hlas své nejmladší sestry. Zvolala jsem „Ano!“ ještě dřív, než jsem si uvědomila hloubku svého souhlasu. Začala jsem si její slova nahlas opakovat: „Přála bych si, abychom se my tři ségry vydaly spolu na Svatojakubskou cestu.“ Kam? Kde to přesně je? Proč právě tam? Tak daleko?
V návalu práce jsem její přání uložila do přihrádky mezi další, ještě vzdálené nesplněné přísliby. Jen jsem k němu přidala červený vykřičník – nejvyšší priorita. Datum jsme si domluvily rychle. Sestry vše zařídily, já jsem se vším souhlasila a těsně před odjezdem sbalila ruksak podle seznamu, který mi poslaly. Doma jsme nechaly tři manžely, šest dětí, kopu práce a 13. května jsme seděly v letadle do jihofrancouzského Biarritzu. Neměla jsem žádná očekávání, pouze jeden cíl: splnit přání své sestry.
V letadle jsem od ní dostala útlou brožurku s názvem Svatojakubská cesta čili Camino de Santiago. Vyprávěla příběh přes tisíc let starého poutního města Santiago de Compostela, které leží poblíž břehů Atlantického oceánu v severozápadním cípu Španělska a jímž za dlouhá staletí prošly už miliony poutníků z celého světa. Legenda říká, že počátkem 9. století byly na tamním Hvězdném poli (Campus – pole, Stella – hvězda) objeveny ostatky apoštola Jakuba (San Tiago), který byl popraven na příkaz a vlastní rukou krále Heroda Agrippy I. pár let po ukřižování Krista.
Jak se tělo z Palestiny dostalo do západního Španělska, je pro mě stejnou záhadou jako otázka, jak po tolika stoletích poznali, že se jednalo právě o tělo svatého Jakuba. Ale legendy přežívají právě proto, že na jejich otázky neexistují odpovědi. Pravdou však je, že ve velmi krátké době se na místě uložení jeho ostatků začalo se stavbou katedrály, jejíž majestátnost uchvacuje i po staletích. A hned vedle stojí také útulek pro poutníky – impozantní hotel Parador de Santiago, dnes údajně nejstarší hotel na světě. Město Santiago de Compostela se stalo vedle Říma a Jeruzaléma třetím největším poutním místem křesťanského světa.
Do kroku
Časy se mění, ale Camino zůstává. Dnes existuje celkem pět cest, z nichž nejznámější je ta francouzská, zvaná Camino Frances. Tu jsme zvolily i my. Začíná v pyrenejském městě Saint-Jean-de-Pied-de-Port a na téměř 800 kilometrů dlouhé trase poutníky provází baskickou zemí, malebnou vinařskou oblastí La Rioja, někdejším kastilským královstvím s tamní drsnou přírodou a končí v mlhách a deštích Galicie. Ale nebojte se, nikde se neztratíte. Vaším průvodcem bude žlutá šipka a znak mušle sv. Jakuba – původ jména mušle se skutečně vztahuje k tomuto apoštolovi. Znak mušličky slouží jako ukazatel směru po celý čas Cesty – na domech, na chodnících, na rozcestnících i na pouličních poklopech.
Polovina ze zhruba tří set tisíc poutníků dnes pochází ze Španělska, dalších zhruba deset procent z Německa (před pěti lety se na pouť vydala i kancléřka Angela Merkelová) a zbytek tvoří účastníci ze všech koutů světa včetně Česka. Muži představují více než 65 procent poutníků, z náboženských důvodů jde asi 40 procent lidí a tři čtvrtiny si pravidelně vybírají právě Camino Francés; možné a oblíbené je také cestování na kole nebo na koni.
Svatojakubskou cestu může absolvovat každý fyzicky průměrně zdatný člověk, který je ochoten věnovat sám sobě několik dnů, týdnů či dokonce dva měsíce života – tak dlouho trvá celá Cesta. Ne, to není lehké. Nesmí ho odradit průměrně 20 až 25 kilometrů chůze denně ani ubytovny se společným sociálním zařízením. Naštěstí však lze po cestě narazit i na levné penziony a hostely. Jídlo je jednoduché, ale velmi chutné, víno výborné. Příroda neuvěřitelně rozmanitá, voňavá a Španělé příjemní a ochotní. Počasí nabízí širokou paletu podnebí: déšť, kroupy, zimu, tropická vedra i příjemné klima. Bolí puchýře na chodidlech, nohy, záda a hlavně svaly, které ani nevíte, že máte. Všechno se však dá zvládnout.
Sama jsem měla jen jeden problém. Přestože jsem z nás tří sester měla ten nejlehčí ruksak (včetně spacáku a polštářků pouhých 8,5 kg) a kvalitní k tomu (už přežil i Himálaj), měla jsem od něj ramena odřená až na krev. A tak jsem každý večer vybalila celý jeho obsah na postel a probírala, třídila, přemýšlela, přehazovala, vyhazovala a odlehčovala. Každý večer stejná procedura.
Co mě tak zatěžuje? Vždyť cesta samotná náročná není, dá se zvládnout dobře, protože člověk vlastně nic neřeší: ráno musí vstát, vydat se na cestu, pouvažovat, kde se nají a kde přespí, jinak nic. Celé dny neděláte nic jiného, než jen jdete a jdete. A to je právě to. Máte najednou dostatek času všímat si okolí, přírody i způsobu života zdejších žijí. Když se mysl takhle zklidní, přijde na řadu také vlastní život: rodina, přátelé, práce… já. Vydat se na poutní cestu znamená, být chvíli sám se sebou, být obklopen tichem, ve kterém se naučíme naslouchat sami sobě. V běžném ruchu života se nám takového výjimečného zážitku nedostává. V autě si pouštíme rádio, doma televizi a dokonce existují lidé, kteří i při běhání v lese poslouchají hudbu ve sluchátkách. Bojí se být sami se sebou. V tichu. V tom největším luxusu dnešní doby, kterému se tady oddáváte až do konce cesty.
Město Santiago de Compostala musí okouzlit každého, přesto zde hodně poutníků zažívá spíš smutek než nadšení. Uvědomí si, že dosáhli svého cíle. Těžko pochopit? Vůbec ne. Každý splněný cíl s sebou přináší i pocit prázdnoty. Naštěstí i v cíli je stále co dělat.
Vrcholným zážitkem pro mě byla návštěva poutnické mše v katedrále, která se koná každý den ve 12 hodin. Kdo dorazí před desátou hodinou a předloží svůj plně orazítkovaný Pas poutníka čili Credencial, dokazující, že prošel celou Cestu, uslyší své jméno v dlouhém čtení před zahájením ceremonie. Poslouchám jména z celého světa… a najednou slyším: „Dos chicos de Brno, de la Republica Checa“. Usměju se a v duchu krajankám ze srdce gratuluji k dokončení jejich pouti. Kromě neopakovatelné atmosféry závěru cesty katedrála ohromí i svou velikostí. Má trojlodní interiér s mnoha kaplemi, z nichž La Corticela pochází z roku 900. Obdivuji největší kostelní kadidelnici na světě – zdejší botafumeiro je stříbrná nádoba vysoká 1,5 metru a vážící téměř 50 kilogramů. V kryptě se každý pokloní ostatkům sv. Jakuba uloženým ve stříbrném sarkofágu.
Během mše lze vystoupit na galerii za oltář a obdivovat katedrálu z tohoto nezvykle vysokého místa. Pode mnou stojí snad deset farářů a množství ministrantů, já si však fascinovaně prohlížím stovky poutníků, kteří klečí či sedí v lavicích. V pohorkách, s ruksaky, v ruce svírají čepku, kšiltovku nebo klobouk. Co se asi odehrává v jejich hlavách? Když na konci mše stejná jeptiška, která na začátku četla jména poutníků, začne čistým sopránem španělsky zpívat „Blíž k Tobě, Bože můj, jen k Tobě blíž, by trápil mně po zem, ten zemský kříž…“, slzám se neubráním.
Odlehčit ruksak
Moje vzpomínka na pouť doma neslábne, spíš naopak. Cesta je ve mně tak živá, jako bych ji šla včera. Možná je to tím, že se od té doby snažím dělat pořádek ve svém životním „ruksaku“. Není náhodou moc těžký? A tak se snažím vědomě zpomalovat, vše znovu vykládám a třídím… jako každý večer na Cestě.
Co já tam našla už věcí. Plno zbytečností, které už vlastně nepotřebuji, ale mám je už dlouho, ze zvyku. A co kdybych vyhodila to, co už vůbec nepoužívám? Také jsem našla zahrabaných pár těžkých kamenů. Skutečně jsem si naložila sama? Nebo mi je tam někdo dal? I ty je třeba vyhodit! Nejen abych si svůj životní ruksak odlehčila, ale abych udělala volné místo pro něco nového, co určitě přijde. K tomu Svatojakubská Cesta skutečně napomůže. Buen camino!
Proč jít do Santiaga
Během dlouhé pouti jdou lidé ze všech koutů světa podle značek mušle (nahoře). Některým z nich jsem položila otázku: „Proč jste se na Cestu vydali?” A těm, kdo ji absolvovali již po několikáté: „Co vám Cesta přinesla.“
Ošetřovatel z Holandska:
„Na Cestě jsem už po několikáté, protože nechci pořád uvažovat, co bych chtěl nebo co musím udělat. Tady dělám, co dělat chci. Miluji svou manželku a děti. Proto jsem si pracovní dobu zařídil tak, že jsem doma už v 15 hodin, abych měl co nejvíce času pro rodinu. Ale na tuto Cestu se vždy těším. Tentokrát jsem si vyrobil takový nízký sedící velociped, vypadájako modré vajíčko. Ten jsem si přivezl do Santiaga a teď na něm jedu celou cestu až z Amsterdamu zpět. Těším se, až se plný energie zase vrátím domů.“
Mariusz z Polska:
„Mě zajímalo, jak se s touto Cestou vypořádá mé tělo. Je to pro mě mystérium. Někdy ujdu 20 kilometrů a večer se únavou ani nepohnu. A někdy ujdu přes třicet a večer jsem jak rybička.“
Ute z Mnichova:
„Myslím, že první Cesta mi zachránila manželství. Rozdělila jsem si, co je pro mě důležité, a co ne.“
Manuel, majitel hostelu Sony v Melidě:
„Už 20 let stávám každý večer ve svém restaurantu a povídám si s poutníky. Lidé jdou na Camino, protože mají čas přemýšlet. Velká část z nich chodí opakovaně. Ne celou cestu, třeba jdou jen 150 nebo 200kilometrů, pokaždé jinou část… Ale téměř všichni mají stejný cíl. Chtějí si srovnat své myšlenky. A mnozí z nich přijdou na to, že problémy hledat nemusíš. Ty přijdou samy…“
Manuel, mladý majitel pensionu Arco v Pedrouzo:
„Lidé jdou na Camino nejčastěji proto, že chtějí být svobodní. Dnes všichni tak moc pracují a mají kolem sebe tak velký tlak, že se těší, když můžou být aspoň na chvíli sami se sebou.“
Petra z Německa:
„Zajímalo by mě, zda tuto cestu šel Vincent van Gogh. Vždyť to z Bretaně neměl daleko. Ale asi nešel… Umělci přece nehledají klid. Oni pořád chtějí proti něčemu bojovat. Stejně by mě zajímalo, jdu si to vygooglovat.“
Janka z Prahy:
„Člověk se musí vydat na tuto cestu z vlastního přesvědčení. Ne až ho k tomu přinutí okolnosti – nemoc či neštěstí. Ale rozhodnout se musí sám. A jít.“
Hanka z Frankfurtu:
„Vím, mohly jsme jet někam do pěkného hotelu na pláži, ale to jsem nechtěla. Tam by měl každý tolik přání a jejich výběr a plnění by nám zabralo hodně času. Já jsem jen chtěla, abychom byly spolu a nemusely nic řešit, kromě toho, že ráno vstaneme a jdeme. Ten získaný čas jsem chtěla mít pro nás tři.“
Olivier ze Španělska, důchodce:
„Už ani nevím, po kolikáté jdu. Když mám čas, sbalím ruksak a vyrazím. Co se stane? Vlastně nic zvláštního, nic se nezmění. Možná právě to mi dodává pocit, že vše je tak, jak má být. Trochu se tak dotknu věčnosti.“
Hape Kerkeling, oblíbený německý komik:
„Bylo mi 37 let, když mi vyoperovali žlučník a dostal jsem tinitus. Jak mám být humorista, jak mám bavit lidi, když už v tak mladém věku jsem nemocný? Pochopil jsem, že musím ve svém životě něco změnit. Ve výloze antikvariátu jsem uviděl drobnou knížečku o Cestě… Utnul jsem všechno a šel jsem.“ (Jeho kniha „Ich bin dann mal weg“ vyšla potom v němčině ve čtyřmilionovém nákladu.)
Text a Foto Danuše Siering pro Magazín Pátek LN
