Wiederwachen a Sculpture Line: Jak se i díky koroně daří spojit pražské a berlínské umění

Tyto dvě výstavy by vlastně nemohly být rozdílnější. Open air festival Wiedererwachen v Berlíně a český mezinárodní sochařský festival Sculpture Line v Praze. Obě výstavy však spojuje jeden zásadní most – láska k umění, kterou nezastaví ani korona. Navíc se je snad pro příští rok podaří propojit i fyzicky.

Erik Andersen – Handschlag.

Německá umělkyně a performerka Semra Sevin je výjimečná žena. V době tvrdého lockdownu se jí podařilo uspořádat v Berlíně výstavu 31 umělců s názvem Wiedererwachen, tedy v překladu Znovuprobuzení.

Když to nejde uvnitř

Termín prohlídky výstavy Wiederwachen jsem si musela zabookovat dopředu, za to mne ale kurátorka osobně výstavou provedla. Semra je fotografka, známá svými koncepčními sériemi a multimediálními instalacemi, kde její fotografie hrají vždy významnou roli. Ovlivněna je humanistickým světonázorem své rodiny, prožívá svět z různých perspektiv. Snad právě ty jí umožnily uspořádat výstavu, která byla plánována již od ledna a potom třikrát přesunuta. Nakonec se rozhodla uspořádat celou akci venku, na prostranství bývalého nádraží Gleisdreieck v berlínském Kreuzbergu.

Znám samozřejmě příjemnější chvíle, než takhle k večeru za deště vystoupit z auta do tmy před nefunkční nádraží s atmosférou hororového filmu. U vchodu mne vítá ohníček jak z Bronxu a u něj dvě zachumlané postavy. Tady má být výstava? Najednou slyším své jméno a hned potom volání „To jsem já, nepoznáváš mě?“ A mně je konečně jasné, že jsem tu správně.

Semra Sevin u díla Manfreda Peckla „ferp can more“.

„Víš, že ten dům patřil Jiřímu Dokoupilovi, než ho prodal Station Company? Tady žil, tvořil, pracoval a pořádal své legendární party. V některých místnostech po něm ještě zůstaly barvy…“ představuje mi Semra rozlehlou nádražní budovu. Výstava se rozkládá před ní. Dovnitř bychom v čase lockdownu vlastně ani nemohly.

„Až když jsem se rozhodla uspořádat výstavu venku, spadl mi kámen ze srdce. To už jsem skutečně začala věřit, že se ta výstava může konat. Časové intervaly si musí každý rezervovat online, QR kódy s objekty a popisy umělců mají nahradit prohlídky s průvodcem, odstupy se musí dodržovat… Zatím ale všechno funguje prima, jen za první dva dny přišlo přes tři sta lidí,“ líčí kurátorka.

Jofroi Amaral – Uncarved Blocks.

Navzdory úřadům

Semra dala prostor 31 umělcům, z nichž polovina jsou ženy. To bylo pro ni důležité. Každopádně je přesvědčena, že Berlín vděčí za svou reputaci mezinárodně uznávaného artového hotspotu především nezávislé scéně, nikoli uměleckým institucím. Úsměv na tváři kurátorku neopustil ani po hodině vyprávění. Vlastně jen jednou. „Bylo frustrující, že jsem musela všechny náklady hradit sama, od města jsem nedostala žádnou podporu. Bylo to jako obvykle, vybraní lidé dostali z úřadů letos ještě víc peněz než normálně a ostatní ještě méně.“

Caro Suerkemper Faithlovehope.

Semra oslovila i nizozemského umělce Petera Vinka, který vytvořil venkovní světelnou instalaci. Ta je mimochodem vidět ze všech S-Bahn vozů, které okolo projíždějí. Je možná trochu paradoxní, že Peter na instalaci získal podporu od nizozemského velvyslanectví. A jak si vybrala Semra další umělce, kteří zde vystavují? „Já se snažím pracovat vždy jen s milými lidmi. A ti znají další milé lidi,“ zní jednoduchá odpověď. Úplně jednoduchá odpověď ovšem není na otázku, jak Semra Sevin vidí svoji uměleckou dráhu v následujícím období. Ale ani tady neztrácí fotografka optimismus.

Peter Vink – Gleisdreieck.

„Chci přepracovat web, přiblížit tenhle projekt pro nevidomé a svou samostatnou výstavu Moi Moi Mon Toi bych chtěla převézt do Francie. A taky chci dokončit započaté fotografické série, hledat nové příležitosti poté, co bylo zrušeno několik mých výstav,“ dodává energická Semra, když se loučíme.

Venku a ve světě

Od roku 2015 pořádá sochařský festival Sculpture Line Ondřej Škarka. Festival „sochařského umění v ulicích“ začínal čistě v Praze, později se letní instalace rozrostly po celé republice. Dnes už umělci v rámci festivalu umísťují svá díla do veřejného prostoru na místa po celé Evropě, ale i na dalších kontinentech.  

Letošní ročník proběhl už v 15 státech. Kromě Česka mimo jiné třeba právě v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Velké Británii, Polsku, Lucembursku, Belgii, Itálii, Španělsku, ale i v Číně, Brazílii, Vietnamu či Íránu. Umělci mohli letos do festivalu přihlašovat už i sochy, které ve veřejném prostoru fungují, nemuseli je tedy pro festival zvlášť instalovat. Dva němečtí umělci ale přes léto své instalace dovezli až do Prahy. Pražští návštěvníci festivalu tak mohli obdivovat dílo Johannese Pfeiffera na smíchovské náplavce a na Smetanově nábřeží Martina Steinerta, který zde vytvořil dřevěnou instalaci Wooden Cloud, tedy Dřevěný oblak.  

Přímo v Berlíně byla do letošního ročníku přihlášena socha Volkera Bartsche nazvaná Perspectives. S Ondřejem Škarkou jsme mimochodem nedávno o jeho festivalu Sculpture Line vedli na N&N rozhovor. I díky tomu se mi ho podařilo se Semrou Sevin propojit. Tak snad se v roce 2021, kdy se konečně s koronou rozloučíme, podaří více propojit i pražské a berlínské výtvarníky a jejich tak rozdílné a tak blízké projekty.

Volker Bartsch – Perspectives.

29. 12. 2020