Živá kultura v Česku a Německu: Jak probíhala debata o štědrém státu a hladových umělcích

Ve čtvrtek 25. března proběhla pod záštitou Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů ELBE DOCK online debata Živá kultura v Česku a Německu. Slovo v ní měli odborníci a umělci, kteří se zaměřili na kulturní specifika obou zemí a jejich vzájemné fungování. Uplynulý rok totiž ukázal, co se stane, když se naruby převrátí složitá ekonomika uměleckého světa. Od galerií, muzeí, divadel, kin, klubů a jiných kulturních center přicházejících o většinu svých zisků po umělce, kteří museli změnit své povolání, aby měli z čeho platit nájem. Jak si tedy česká a německá kultura s pandemií poradily? A co je čeká do budoucna?

Hostem debaty Živá kultura v Česku a Německu byla Danuše Siering, vydavatelka dvojjazyčného magazínu N&N, dále historička umění působící v Českém centru v Berlíně Simona Binko a také hudebník, textař a výtvarník komiksů Jakub König známý pod pseudonymem Kittchen. Organizaci debaty si vzala na triko koordinátorka Mezinárodního filmovému festivalu ELBE DOCK Zuzana Rubešová a moderování se ujal Filip Rambousek z Českého rozhlasu.

Udržet lidi nad vodou

Během opakujících se lockdownů se více než kdy jindy projevila vzájemná závislost veřejných a soukromých zdrojů na podporu umění a umělců, která rozpoutala řadu aktivit zaměřujících se na jediný cíl – udržet lidi, místa a kulturu jako takovou nad vodou. Tam, kde stát nebyl schopen s neutuchající krizí držet krok, vystoupili na scénu samotní umělci. Bezprecedentní rok si (nejen) pro umělecký svět vyžádal bezprecedentní vynalézavost a přesměrování jeho podstatných zdrojů.

„V době krize se stát stává krizovým manažerem a je nucen rozhodovat, komu dát či nedat peníze. Měřítkem je, kde bude podpora produktivní, kolik pracovních míst zůstane zachováno, zda a kdy je šance dostat peníze zpět,“ konstatovala v debatě Danuše Siering. A proč podle ní nestojí kultura na předních příčkách podpory? „Kultura samotná přispívá do státní kasy minimálně, stojí naopak peníze,“ doplňuje vydavatelka, která v pražském domě Černá labuť provozuje i eponymní galerii.

Štědré Německo a hladoví Češi

A jak podle hostů vypadá a jak po skončení globální krize bude vypadat kulturní svět na obou stranách česko-německé hranice vypadat? Kultura v Německu je z 80 % podporována státem a pouze 20 % financí přichází od soukromých subjektů. Stát tak nechce připustit vyšší podíl soukromých peněz, aby nedošlo ke znehodnocení kultury, která nebude řízena kvalitou, ale vkusem publika, tak jako je tomu například ve Spojených státech.

Státní podpora kulturnímu sektoru ve výši 1 miliardy eur byla v Německu udělena vloni v létě v rámci programu Neustart Kultur. V únoru roku 2021 byla podpora rozšířena o další miliardu eur určenou všem kreativním průmyslům. „V České republice se naopak ukázalo, že vláda na kulturu moc není. Prezident Zeman se nechal slyšet, že umělci tvoří nejlépe, když jsou hladoví. A možná i proto zatím žádný ucelený program pro podporu kultury neexistuje. Na druhou stranu přišla vláda s několika kompenzačními bonusy, které mnoha lidem skutečně pomohly a za které jsem osobně rád. I tak je však kulturní scéna tvrdě zasažena a otázkou zůstává, kdo přežije,“ doplňuje Jakub König.

Kultura online

V napjatých podmínkách musejí umělci, galeristé, pořadatelé akcí či kurátoři přicházet s novými způsoby, jak udržet umění v chodu. V praxi hovoříme o improvizaci, kde online platformy nevyhnutelně nahrazují možnost fyzické přítomnosti. Nejedná se však pouze o hybridizaci online a offline struktur, ale o také o změnu způsobu, jakým věci fungují.

„Pro nás v Českém centru v Berlíně znamenala pandemie v posledním roce radikální změnu v tom, jak uvažujeme o programu vzhledem k tomu, že naším úkolem je přivážet českou kulturu do Německa,“ říká za České centrum v Berlíně Simona Binko. „Před pandemií jsme velmi profitovali z blízkosti České republiky od Berlína a náš program byl z větší části postaven na živých akcích s živými hosty z České republiky. Během posledního roku jsme proto vyvinuli několik formátů, přes které se snažíme šířit českou kulturu nadále i v době pandemie, jen trochu jinými cestami. Ještě intenzivněji jsme například začali pracovat s kulturními činiteli a činitelkami, kteří žijí a tvoří v Německu nebo na česko-německém pomezí.“

Právě v Berlíně se dá podle historičky umění pozorovat velmi široká škála projektů, které vznikly v poslední době a které v digitálním světě velmi dobře obstojí. „Kulturní akce v digitálním prostoru jistě ty živé nikdy zcela nenahradí, ale myslím si, že bylo na čase si mnohé formáty otestovat a že mnoho z nich, nejen u nás, zůstane pevnou součástí programu, a bude tak i v budoucnosti možné zajít si třeba během obědové pauzy na výstavu v New Yorku nebo si poslechnout zajímavou debatu v Praze, aniž bychom opustili svůj, v mém případě berlínský pracovní stůl,“ dodává Simona Binko.

Nezávisle na úřadech

Většina kulturních odvětví, ať už se jedná o hudbu, film, divadlo či výtvarné umění, se na první pohled jeví hierarchicky uspořádaně. V roce 2020 se však do popředí dostala i myšlenka vzájemného propojení a spolupráce, která se napříč komunitami umělců a uměleckých scén hojně rozšířila. Umělecké kolektivy začaly vytvářet své vlastní sítě, nejen samy pro sebe, ale pro širší komunity, kterých jsou součástí. A proběhla i řada rozsáhlých společných prezentací, jež byly nezávislé na státních a místních institucích.

„V Berlíně tak vznikla například na podporu proslulé klubové scény privátní iniciativa UnitedWeStream, která byla spuštěna již v březnu minulého roku živým vysíláním z legendárního klubu Watergate. Od té doby platforma přilákala více než 150 milionů návštěvníků, vystoupilo na ní přes 2 000 umělců ze stovky měst z celého světa a byly vybrány dary ve výši 1,5 milionu eur, které se rozdělují na berlínské kluby, aby přežily,“ doplňuje Danuše Siering.

Ukázalo se, že to jde

Umění je nejstarší společný jmenovatel, který máme. Je stejně staré jako lidstvo. Kde není kultura, není lidství. Nešťastné okolnosti posledních měsíců s sebou ale také přinesly některá pozitiva. „Vystoupili jsme ze zajetých kolejí, nahlédli jsme na věci z nové perspektivy a vyzkoušeli nové formáty. I když se nemůžeme dočkat, až budeme naše prostory opět moci otevřít publiku v plné míře, zkušenost posledního roku ukazuje, že digitální formáty umožňují překračování místních i časových hranic s až nečekanou lehkostí,“ říká o důsledcích pandemie Simona Binko.

Souhlasí také Jakub König: „Umělci tvoří, i když mají hlad. I když se nemůžou osobně vídat. Během loňského roku vzniklo obrovské množství nové hudby, literatury, výtvarného, vizuálního umění, prostě všeho. A letos to pokračuje. Stačí se podívat kolem sebe, jak to raší, pučí, rve se ven. A z druhé strany od publika se to vrací. Jako bychom si najednou pod tlakem uvědomili, co všechno nám umění nabízí. Úlevu v těžkých časech, stejně jako obrovský prostor pro sdílenou radost. Hluboký prostor pro niternou komunikaci. I momenty tiché radosti, během kterých se dozvídáme, co jsme zač.“

Na celou debatu Živá kultura v Česku a Německu se můžete podívat v záznamu. Souběžně s debatou měli diváci možnost zhlédnout česko-německé pásmo krátkých filmů FEINKOŠT 2020, které představilo výběr osmi hraných a animovaných snímků od nastupující dokumentaristické generace oceněných na českých i mezinárodních filmových festivalech. Mimochodem, vlastně i tato debata spolu s minifestivalem ukazují, že se s „online kulturou“ dá přežít i v těžkých časech.

Tento článek si můžete přečíst i v němčině.

2. 4. 2021