Foto Love: Hartmann Books

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Foto Love: Hartmann Books

 Z hlasu Angeliky a Markuse byste asi nehádali, že mluvíte s párem, který se muže pochlubit už i vnoučaty. Coby profesionálové, kteří ve 20. letech 21. století sbírají prestižní ocenění za práci s umělecky provedenou knihou, mají překvapivě neporaženecký přístup k médiu, kterým Gutenberg změnil svět. A to i přesto, že se právě vrátili z posledního ročníku největšího světového knižního veletrhu ve Frankfurtu, který se za dobu jejich kariéry nemilosrdně smrskl.

Markus o veletrhu říká: „Knihkupci si ještě do nedávna prohlédli knihy a objednali je, což dnes není nutné, přenechává se to algoritmu. Většinu věcí lze udělat online, veletrh slouží spíš k propagaci a ta už pro umělecké publikace není přínosná. Snad ještě pro beletrii je Frankfurt důležitý. Ale už podle toho, jak se veletrh objevuje v médiích – před dvaceti nebo deseti lety by se neotiskla jen krátká poznámka… Bylo zvykem, že se o něm psalo celý týden.“

A když tuto situaci vidíte, nepřipadáte si jako hrdinové, že vy stále pokračujete?

Angelika se rozesměje: „My si spíš připadáme jako poslední mohykán. Vážně, knihy jsou nás život, ale možná budeme muset změnit své zaměření. Pozoruji, jak jiný je vztah našich dětí a hlavně jejich dětí ke knihám, čtou elektronicky, což mě nebere. A taky vidím, jak se změnily knihy samotné. Je to jiný svět.“

Zrovna jsem se vrátila z Itálie. V letadle plném Italů skoro všichni četli a četli klasické, papírové knihy. Něco podobného jsem léta neviděla ani v Anglii, ani v Česku. Jak vnímáte vy roz­díly mezi národy?

Angelika: „Jezdím každý den vlakem a s tím, že by lidi četli knihu, se setkávám jen vzácně. Většina má v ruce mobil.“

Markus: „Řekl bych, že ten rozdíl mezi severem a jihem existuje. Románské země, jako Francie, Španělsko, Itálie a Portugalsko, mají mnohem silnější vztah k tištěným knihám. Zvláště ve srovnání s anglosaskými zeměmi.“

Jste jako živoucí archiv fotografického světa. Můžete se nad ním zamyslet?

Markus: „Jako učeň si pamatuji telefax, což tehdy byl zázračně rychlý kontakt se světem. Další velkou revolucí byl fax. To už jsme v osmdesátých letech. Ale žádná z těch změn se neudála přes noc, člověk měl čas si zvyknout, přizpůsobit se. Tehdy všechno pořád souviselo s filmem, s ofsetovým tiskem. Pak film nahradil laser, digitalizace, ale všechna ta změna trvala deset dvacet let. A každá změna obnášela těžkosti, které se musely vyladit, ale krátce nato jste zapomněli, že šlo o radikální změnu. Teď jsou ovšem změny rychlejší.“

Angelika: „Technické změny pomohly při výrobě knihy. Čtyřbarevný tisk v padesátých letech byl komplikovaná a brutálně drahá záležitost. A najednou bylo díky změně technologie finančně únosné publikovat spoustu takových barevných knih. Markus věnoval celý život fotoknihám, vytvořil softwary pro výrobu fotografických knih, zažil spoustu úspěchů a vylepšení a růstu. Ale teď? Nechci být pesimistická, ale kniha je v ohrožení.“

Markus: „I distribuce knih se zásadně změnila. Jako mladý učeň jsem na veletrhu seděl u stolu. K němu přišli knihkupci, prohlédli si vystavené knihy a já si pak na papír zapsal objednávky. Byli tam knihkupci z Japonska, chtěli padesát těch, dvacet tamtěch a pak sto jiných. A na konci veletrhu jsme poslali celou paletu knih do Japonska. Teď se to tak samozřejmě už neděje. Japonci už nejméně deset let nejezdí. Býval to obrovský byznys, přijížděli všichni zahraniční či naši němečtí zákazníci, aby udělali objednávku. Teď je všechno k vidění na internetu.“

A jak se mění konkurence? 

Markus: „Coby evropský nakladatel uměleckých publikací v osmdesátých a devadesátých letech jsme byli jedni z mála šťastných, protože vydávání knih nebylo tak snadné, natož vydávání výpravných publikací. Teď je nás nejméně desetkrát tolik.“

Angelika: „A nejspíš stokrát tolik titulů. A každý umělec si muže vytvořit teď svoji vlastní knihu. Třeba jenom deset kopií – to se dnes dá udělat. A přitom se zviditelnit prostřednictvím internetu. I proto se distribuční část procesu dočista změnila.“

Když vidíte dnes podobné knihy, které ještě nedávno nemohly existovat, ale díky levné výrobě a distribuci je dnes může dělat kdekdo, nevadí vám to? Není to úpadek řemesla? 

Angelika: „Proč? Dnes se digitálně dají vyrobit i mimo­­řádné knihy. Se speciální vazbou, skvělým papírem. Anebo se dají vyrobit průměrné knihy. Záleží na designerovi, na umělecké kvalitě tvůrců. Ale někdy ty knihy s malým nákladem jsou výjimečné a od pohledu je jasné, že se nedaly pořídit ve velkém nákladu, protože jsou příliš náročné na ruční práci. Ale deset nebo sto výtisků můžete. A to je už reálný trh.“

Pro každého umělce, který má u vás vydanou knihu, je to prestiž. Jak si ty šťastlivce vybí­ráte?

Angelika: „Hlavním kritériem je, že se nám musí líbit projekt fotografa. Ale taky, protože naše aktivity jsou variabilní, přihlížíme k tomu, co jsme už dělali v minulosti. Nezadali bychom například další knihu o Berlínu, protože jsme už jednu vydali. Záleží také na načasování projektu. Vydáváme jenom nanejvýš deset dvanáct knih ročně, nemůžou vyjít všechny najednou, aby si vzájemně nekonkurovaly v propagaci. Někdy navíc vydání knihy doprovází výstava a váže se k vymezenému datu. A pak samozřejmě záleží na financování, na které je fotokniha nesmírně náročná. Coby malé nakladatelství si nemůžeme dovolit zajistit finance kompletně sami. Tyto knihy potřebují externí fondy.“

Robert Capa svou nejslavnější momentku na­aran­žoval. Setkali jste se s něčím podobným?

Angelika: „Naše projekty jsou dlouhodobé, projednávané s tvůrci, s nějakými podvody se nesetkáváme. Fake je největší problém v novinářské práci. A totéž platí i pro AI.“

Která část fotografické tvorby je nejblíž vašemu srdci?

Markus: „Jakmile dokončíte jednu knihu, začíná práce na další. A samozřejmě ta, na které zrovna pracujete, vás nejvíc pohlcuje. Musel bych si sednout k seznamu všeho, co jsme vydali. I když – určitě prvních deset knih, s kterými jsme začínali, si drží výjimečné místo. Opravdu výjimečná vlastně byla ta úplně první, malinká kniha se Cindy Sherman. S tou bylo všechno poprvé: museli jsme získat ISBN číslo, najít způsob distribuce, zástupce pro knižní obchod, kteří by svět na novou knihu upozornili. Všechno jsme museli vytvořit od nuly, včetně jména nakladatelství. Ještě ji máme, ale už jen pár výtisků. Byla to malá kniha, ale byl to začátek, po dlouhé kariéře v nakladatelství jsme měli najednou svoje. Vrátili se k nám ti tvůrci, co jsme znali, a přišli noví, neznámí. Měli jsme třicetiletou zkušenost, kontakty, znalosti, nezačínali jsme od nuly. Nebezpečí pro nás je spíš teď tendence dělat projekty se stejnými lidmi, jednou za čas potřebujeme oslovit mladé autory.“

Takže jste teď i na TikToku?

Angelika: „Ano! Náš syn nám pořad říká, že se tam musíme inspirovat; myslím, že se tomu říká booktok, videa specializovaná na knihy. Našla jsem si to, ale zatím mi to nedává žádný smysl – nevím, jak bychom se mohli zapojit. Ale pokračuji, sleduji věci ohledně knih na sociálních médiích.“

Markus: „Máme novou mladou kolegyni, snažíme se ji přesvědčit, aby to trochu otestovala. Ale na booktok se musí vymyslet vhodná kniha, nemůže jít o klasický projekt.“

Zkoušíte stále něco nového?

Angelika: „Kdybych zůstala tam, kde jsem začínala před čtyřiceti lety, připadala bych si stará a všechny bych poučovala o tom, jak dříve… bla bla bla. Ale my jsme se přestěhovali, máme nové prostory, nové projekty. Existujeme osm let, máme rodiče a vnuky, kteří nám vysvětlují, jak se moderní svět točí. Cítíme se blíž mladé generaci, schválně jsme si vybrali mladší spolupracovnici. Neřekla bych, že jsme zkušení harcovníci, kteří vědí všechno. Když budujete nakladatelství od začátku, musíte domyslet tolik nových detailů! Je to vzrušující práce. Ve velkých firmách mají vždy experta, na kterého se můžou obrátit. V našem případě musíme všechno vyřešit a rozhodnout sami – někdy proto děláme i po nocích. Od korektury textu až po účetnictví. Máme svobodu rozhodování, ale
s ní i odpovědnost. A taky zainvestované naše vlastní peníze.“

Každý je dnes „fotograf“. Jak vidíte budoucnost fotografie v kontextu sociálních médií?

Angelika: „Nám vlastně pomáhá, že lidi tolik zajímá image. Instagram je médium obrázků. Pro nás je to platforma, na které se můžeme zviditelnit. Lidi skutečně zajímá, co tam ukazujeme. Jsou tam další fotografové a naše malé nakladatelství se tam stává proslulejším. Během pěti let jsme se dostali do širšího povědomí – přesto, že nejsme firma, která si může dovolit utrácet velké peníze za propagaci. Takže firmám jako my, které pracují ve vizuálním oboru, so­­ciál­ní média pomáhají.“

Markus: „To, co jsme my začali před osmi lety, tedy budovat vlastní nakladatelství, by před dvaceti nebylo možné. Vyžadovalo by to mnohem větší investice a mnohem víc lidí. Proto je teď taky najednou v našem oboru tolik malých firem. A my pořád nejsme velká firma, ale zviditelnění, kterému se teď těšíme, není úměrné naší skromné kanceláři.“

Angelika: „Absolutně! Ve Frankfurtu nám blahopřála spousta lidí: aaa, vy jste Hartmann knihy! Známe vás, sledujeme vaše projekty online. Vždycky si myslí, že jsme monumentální instituce, což se jim nesnažím vymluvit. (smích) My jsme dva, třetí stůl má jedna kolegyně a zbytek jsou spolupracovníci na volné noze. Překladatelé, editoři, produkční, které kontaktujeme, když potřebujeme pomoct.“

Když se na konci zeptám, co je tajemství jejich manželství, rozesmějí se, že to není k zveřejnění. Připustí jen, že se dobře doplňují v rozdělování projektů. Rozhovor s nimi je vlastně nesmírně příjemný. Neskáčou si do řeči, nemluví jeden přes druhého. Jen elegantně – jeden či druhý – se na zlomek vteřiny odmlčí, aby partner mohl sdělení doplnit nebo dovysvětlit. Hartmann Books. Pozoruhodné nakladatelství jednoho po­­zo­­ruhodného páru! 

Tento článek vyšel v sedmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes