Dochovaná část železné opony na česko-německé hranici i s elektrickým plotem. Foto: Shutterstock
Ve svém výzkumu jste se věnoval Československému exilu. Odkdy Češi opouštěli svou zemi a jaké k tomu měli důvody?
V moderních českých dějinách je asi pět migračních generací (vln vystěhovalectví) počínaje obdobím Rakouska-Uherska, kdy lidé odcházeli z českých zemí z politických či náboženských důvodů. Odcházeli ale i z čistě ekonomických důvodů, kdy tu zemědělci neměli žádnou kvalitní půdu k obdělávání – většinu ji měla rozparcelovanou církev, aristokracie, bohatí měšťané nebo průmyslníci. Když se pak v českých novinách objevily inzeráty, že v Americe jsou za malý peníz k dispozici rozsáhlé pozemky, byla to motivace prodat tu veškerý majetek, dojet vlakem do Hamburku nebo do Brém a přeplout Atlantik.
Do kterých zemí kdy Češi mířili nejčastěji a proč volili danou zemi?
Češi byli už od 19. století známí jako zruční řemeslníci nebo zemědělci, takže si je ruský car zval na středomořské pobřeží nebo na Krym, aby tam zakládali zemědělské osady a tím pozvedli dané regiony.
V době bezprostředně po vzniku Československa, kdy padly byrokratické překážky pro vycestování, ale chudoba přetrvávala, byla velice populární Latinská Amerika, zejména Argentina a Brazílie. V tamních džunglích ovšem i zkušení zemědělci kvůli odlišnému klimatu, než bylo to mírné, na něž byli zvyklí z domova, ale i plodinám, často pohořeli a vraceli se do Evropy.
Po roce 1939 v důsledku nacistické okupace odcházela spousta Židů. Ti měli majetek a začínali jinak – například zakládali firmy nebo stavěli továrny. Další vlny následovaly po komunistickém převratu v roce 1948 nebo po invazi v srpnu 1968.
Cílové destinace se tedy v průběhu let měnily, vysněnou destinací nicméně vždy byly Spojené státy americké, přistěhovalecké kvóty ale už od 1. světové války prodlužovaly čekací lhůty na 3, ale i 8 let. Uprchlíci z roku 48 se pak vydávali do tehdy velmi otevřené Austrálie, Kanady, na Nový Zéland či do Jižní Afriky.
Jistá komunita amerických Čechoslováků se pravidelně schází pod lípou, kde pořádá zabíjačku – neprohlubuje se stesk a význam symbolů právě se vzdáleností od domova?
Ano, už to ale není tak hrozné jako za studené války. V okolních zemích to není tak markantní, ti lidé sem mohou za pár hodin dojet, navíc také díky internetu už mohou sledovat všude ve světě české zprávy. O chuti potomků emigrantů posilovat české vazby jinak svědčí poměrně velký zájem o dvojí občanství. Přispěly k tomu i české úřady, které v roce 2019 usnadnily vydávání pasů žadatelům ze zahraničí, kteří prokáží své české kořeny.
Kdy byly útěky nejriskantnější? Jak známo, v 50. letech byl režim komunistického Československa obecně nejbrutálnější, ale hranice nebyla až tak důsledně střežená, jak tomu bylo v jeho závěru, kdy na jednu stranu přicházelo tání, nicméně lidi na hranici střílel do posledních měsíců své existence.
Od konce 40. let, kdy z Československa odcházely desítky tisíc lidí, až do roku 1951, byly přechody poměrně časté. Pokud jste neměl smůlu a nenarazil na pohraničníka se psem, bylo možné přejít. V dalších letech se už ale objevil ostnatý drát a celní pásma, následně byla celá republika zadrátovaná a byl tam proud. Český člověk je vynalézavý, úspěšné přechody byly nicméně vzácné.
Uprchlický tábor v Ludwigsburgu u Stuttgartu Foto: archiv Martina Nekoly
Nakolik se režim mstil na příbuzných emigrantů?
Mstil se velmi brutálně. Když někdo odešel, celá jeho rodina byla perzekvovaná, děti nemohly studovat, starým rodičům úřady odebíraly penzi, lidé byli vyhazováni ze zaměstnání. Záleželo ale také na tom, jak moc byl dotyčný emigrant aktivní. Pokud například pracoval pro Svobodnou Evropu, nebo odešel rovnou do Ameriky a veřejně tam vystupoval proti komunistickému režimu, aparát na něj měl velkou „pifku“.
Navíc ti lidé tu byli odsouzeni na několik let, takže když se po Sametové revoluci vrátili, čekalo je dohadování s úřady o to, aby jim trest anulovaly a vymazaly jim záznam v rejstříku, který jim tu komplikoval život.
Smekám před lidmi, kteří měli odvahu a odešli, protože museli počítat s tím, že budou perzekvováni po desítky let a jejich rodina až po vnoučata bude poznamenaná jejich cejchem.
O touze po svobodě svědčí důvtip i velké odhodlání uprchlíků. Automechanik, který si opravil opuštěný obrněný transportér po Wehrmachtu a přejel s ním hranice i s manželkou a dvěma dětmi. Další otupil pozornost pohraničníků svými pravidelnými jízdami s fekálním vozem, až jednoho krásného dne ujel. Který případ zaujal vás?
Zrovna mi vyšla knížka o Češích na Novém Zélandu. Tam se usadil i Ladislav Světlík, což byl válečný pilot RAF, který potom doma pracoval jako civilní pilot pro Československé aerolinie. Když se nad ním po roce 48 začala stahovat mračna, domluvil se spolu se dvěma kolegy, rovněž válečnými letci, na koordinovaném synchronizovaném útěku. Unesli trojici Dakot i s cestujícími – jedna vyletěla z Prahy, jedna z Ostravy a další z Brna – a všechny tři přistály na americkém vojenském letišti v Mnichově a dostaly se tak na svobodu i s velkou částí cestujících, která rovněž zůstala.
Čeští uprchlíci po únoru 1948 v táboře Valka u Norimberka Foto: archiv Martina Nekoly
Zbývající váleční letci měli okamžitě zákaz létat a režim je posléze pod různými záminkami věznil.
Bylo Německo vyhledávaným cílem Československých emigrantů, či spíše přestupní stanicí na cestě do Anglie, Spojených států či jinam do zámoří?
Po roce 48 spíše přestupní stanicí, protože Německo bylo stále rozbité a okupované čtyřmi mocnostmi. V Německu i v Rakousku se v té době hromadily statisíce uprchlíků z východní Evropy – vysídlené německé menšiny ze Střední Evropy, z Balkánu, Poláci, Maďaři, ti všichni prchali před nastupujícími komunistickými režimy a v uprchlických táborech se nahromadil jakýsi babylon národností, z nějž se všichni chtěli dostat pryč z Evropy.
Češi se koncentrovali v Mnichově, v západním Berlíně, a kvůli přístavu i v Hamburku. Utvořili tam jakousi komunitu, scházeli se, vycházel i krajanský časopis, ale mělo to jepičí život.
Po roce 68 byla situace jiná, Německo už na tom bylo ekonomicky dobře a spousta Čechů se usídlila buď tam, anebo v Rakousku. Tou dobou se nám západní země otvíraly, neboť nás už vnímaly jako oběti sovětské agrese, před níž jsme prchali, a azylová řízení se zkrátila na pouhých několik týdnů.
Český exil v Německu má dlouhou historii. Zabýváte se i potomky pobělohorských exulantů, kteří před více než 280 lety založili na území dnešní berlínské čtvrti Neukölln osadu Český Rixdorf?
V době násilné rekatolizace v pobělohorském období odcházelo asi 40 000 lidí, a ti se usazovali v německých zemích, v Nizozemsku nebo ve Skandinávii, ale už tehdy bylo v Německu hodně Čechů. Zmínky o nich se v archivech vyskytují od 17. století. Od kolegů, kteří se zabývají raným novověkem, vím, že jde o komplikovanou oblast i kvůli jazykové bariéře, neboť prameny nejsou ani v Hochdeutsch, ani v češtině, ale naopak jde o různá nářečí.
Mě v tomto ohledu zaujalo nářečí z oblasti Chebu a Aše nazývané egerländisch. Šlo o katolíky, což bylo specifikum, protože většina těch českých Němců byli protestanti. Mluvili specifickou němčinou, ale kulturně to byli Češi. V české emigraci se dají vysledovat unikátní komunity. Pátrat po krajanech je dobrodružná, zajímavá práce.
Který z příběhů Čechoslováků v Německu vás obzvláště zaujal? Významní emigranti v Německu, lidé, kteří tam zanechali stopu jako intelektuálové či podnikatelé.
Tím, že se zajímám o exil po roce 48, tak mě zajímá činnost redakce rádia Svobodná Evropa. Nebylo to jen vysílání, ale think-tank, kde ti redaktoři psali analýzy vývoje za železnou oponou a bylo to si společenské a kulturní centrum, kde ta komunita držela při sobě. Snažili se vymyslet propagandistické a informační kampaně, jejichž prostřednictvím by komunistický režim v Československu oslabili. Jak známo, byli placeni CIA a naplňovali studenoválečný koncept oslabování protivníka z pera americké rozvědky. Byli tam známí novináři. Psali kvalitní články, studie a reportáže, které člověku i dnes něco dají, proto je také chci vydat jako sborník. Zamýšleli se tam nad možným konceptem sjednocené Evropy, až se komunistický režim zhroutí a železná opona padne. Dnes v tom žijeme, oni o tom ale přemýšleli už v 50. letech. Předpokládali, že historické nepřátelství k Němcům skončí, protože nové generace jím už nebudou zatížené, a začne přeshraniční spolupráce. Dnes takto spolupracují třeba radnice v přeshraničních mikroregionech. Baví mě na tom to, že přemýšleli na dekády dopředu a my teď sklízíme plody jejich myšlenek.
Budova mnichovské redakce Rádia Svobodná Evropa Foto: archiv Martina Nekoly
PhDr. Martin Nekola, Ph.D.
Historik a politolog, popularizátor tématu krajanů ve světě a koordinátor projektu the Czechoslovak Talks, který sbírá inspirativní životní příběhy Čechů v zahraničí. Máte-li zkušeností se životem v Německu, sepište svůj osud a zanechte zprávu na zmíněném webu.
Martin Nekola pravidelně přednáší na amerických univerzitách; letos mu vyšly knihy “Český New York” a “Po stopách Čechů na Novém Zélandu: za dlouhým bílým oblakem”.
Kniha Na cestě za svobodou Foto: archiv Martina Nekoly
