Max Hastings: „V současné době nám chybí Churchillové.“

🇬🇧 You can read this article also in English: Max Hastings: “At the moment we are short on Churchills.”

Míra respektu, který Anglie chová vůči svým výjimečným jedincům, se dá přesně změřit.
A to podle místa, které jim média po smrti poskytnou v podobě nekrologů. Panovník (a někteří členové královské  rodiny) jsou kategorie sama o sobě. Pro ostatní je půl stránky v londýnských Timesech pocta. Celá tisková strana je hodně veliká pocta. V případě bestsellerového historika a dnes (v jeho 78 letech) nejvyhledávanějšího bezpečnostního komentátora Maxe Hastingse můžeme (doufejme, že až v daleké budoucnosti) počítat se čtyřmi a možná i se šesti oslavnými stránkami. Svého s nikým jiným nesrovnatelného postavení tento ztělesněný anglický gentleman dosáhl pomocí přídavného jména „brutální“. Je mu vlastní brutální upřímnost, brutální neohroženost, brutální pracovitost a brutální nesmiřitelnost vůči padouchům.

Protože více než půl století zkoumá moderní války, stal se vyhledávaným komentátorem bojů na Ukrajině. V létě 2022 Max Hastings šokoval ostrovany jednoduchým prohlášením: „S největší pravděpodobností v dohledné době budeme muset s Rusy bojovat i my.“ 

Evropa i Británie jsou ale po dvou letech bezútěšných zpráv znuděné ukrajinskou válkou. Chceme mír a levnou elektřinu. Rozhovor, který jsme s Maxem Hastingsem vedli v říjnu 2024, tak nemohl začít jinak než paralelou k roku 1938 (ale neboj, milý čtenáři, ani Max si nemyslí, že Západ je ztracen). 

***

Více než čtvrt století se v Anglii pohybuji ve všech vrstvách její společnosti. Propadám proto občas pocitům, že ji docela slušně znám. 

Ale pak se jedno dopoledne ocitnu v Chelsea, v jedné z nejmajetnějších čtvrtí Londýna, před malebným, svítivě vybíleným venkovským stavením. Hladovějící malíři si v něm roku 1890 zřídili klub. Dodnes se jmenuje Arts Club. Zazvoním, abych se setkala s mužem, který zmodernizoval The Daily Telegrapha ve více než třiceti knihách popsal peklo a lidské utrpení novodobých válek. Muže, pro kterého měla slabost královna matka, muže jehož přítomnost (v noci a na odlehlých místech) vyžadovala princezna Diana (V knize Editor popsal, jak dovedně si ho nejcharismatičtější žena světa omotala kolem prstu; pomohlo taky, že Max tehdy otevřeně nesnášel prince Charlese.).

Anglický klub je normálně velkolepý palác na Pall Mall, samý mramor, závěsy z těžkého sametu a v podzemí (intenzivně využívaný) velkolepý vinný sklep. Jeho pompézní, vzácným dřevem obložené prostory jsou globálně proslulé prostřednictvím seriálu Netflixu o životě aristokratů v minulém a předminulém století.

Malebné místo s obrovským kulečníkem na osmi vyřezávaných dubových nohách je skoro opakem „normálního“ anglického klubu. Max Hastings stavení zachránil spolu s několika kumpány: jednoduše si ho koupili, opravili a teď jim – bez sebemenších modernizací – slouží jako šikovné místo ke schůzkám. Je coby kamenem dohodil od londýnského bytu, v němž se svou druhou ženou Penny baví přátele, když do metropole zavítá ze svého venkovského sídla.

Umění konverzace u večeře při svíčkách je pro anglickou elitu zručnost, která působí bezstarostně, hravě; ale berou ji ještě vážněji než kriket. A jako v každém jiném sportu, nejkýženější je účast v přátelském klání s žijící legendou. Patřit k elitě pořád ještě znamená být v obraze, umět elegantně nesouhlasit a nejlépe vtipně usadit spolustolovníka s opačným názorem. Navíc věta typu „Jak mi včera řekl Max Hastings“ udělá na Angličana dojem srovnatelný s tím, jako když jste u nás v osmdesátých letech z okna paneláku mohli v moři škodovek identifikovat: ten nový mercedes, ten je můj.

„Ale brexiťáci k nám domů nesmí,“ řekne mi později Hastings a vysvětlí, proč odřízli část svých přátel a známých: „Stěžují si, vyčítají nám, že Penny a já se chováme dětinsky. Ale pro mě je to otázka principu. Cítím se Evropanem, k ostatním národům chovám respekt. Tihle lidi nám ukradli budoucnost.“

Jeho nesmiřitelnost je v Anglii neobvyklá. Není to ale Hastings, kdo svou neústupností tratí. Ráno, kdy vyrážím na rozhovor, mě syn neobvykle zdvořile pozdraví. Četl nejméně šest Hastingsových knih (málokdy mají méně než osm set stránek) a poprvé je svědkem toho, že matka dělá něco, co se dá (podle osmnáctiletého výrostka) brát vážně.

***

Za barem Chelsea Arts Club se usmívá sympaťák z Jamajky; brzy se ukáže, jak je ostražitý. Jakmile se někdo dotkne mobilního telefonu, hned po něm skočí. Jedním z mála pravidel je totiž totální zákaz mobilů uvnitř klubu. Když se konečně objeví nesmírně vysoká postava v tesilovém saku, vyskočím z koženého křesla a hravě zasalutuju. Proč ne? Pozval mě k nim do Berkshire, vyměnili jsme si bezpočet e-mailů, oslovujeme se drahá Anastázie, drahý Maxi. “How do you do?” pronese bez úsměvu veliký Max Hastings.

What the fuck?! Dočista zcepením. V panice zamumlám nesrozumitelnou odpověď. Vážně? ‘How do you do?’ Všichni samozřejmě známe zdvořilostní frázi, která se dnes ale vyskytuje jen v raných detektivkách Agathy Christie. Naposledy jsem ji použila před dvaceti lety, kdy mě představili velvyslanci Velké Británie ve Washingtonu na oslavě královniných narozenin.

Ustojím rozhovor, nebo mě čeká extra kruh dantovského pekla? Hastings nemrhá ani vteřinou, bleskově mašíruje do venkovní zahrady. Ještě koncem října kvete. Přesto, že jsme oba vášniví zahradníci, o okolní kráse nepadne ani slovo. Musíš udržet jeho pozornost, radili mi. Sotva naše zadky dosedly na tvrdé zahradní lavice, pálím: “Has Europe really gone back to 1938?“

“There are very real parallels with 1938, I’m afraid. In the 1930s, at least Winston Churchill was constantly making speeches and delivering warnings. Today, there is no political leader of comparable stature in Western Europe who is delivering these sorts of warnings. Even my good friend and English statesman Michael Heseltine – and we share common views about Europe, about all these things – said to me, if I was still in government, I wouldn’t be spending more money on defence. He said, “If Russians are incapable of achieving absolute victory over Ukraine, then what are the chances of them threatening NATO?“ I am terribly depressed that a statesman whom I admire should hold those views. To see the courage of Ukrainians in the face of aggression, in contrast with the relative lack of support they’ve received from the West…”

***

Historik, který víc než půl století dokumentuje mo-derní války, se obává, že Putin správně vsadil na to, že Západ nikdy nevydrží bojovat dlouho. V začátku konfliktu jsou voliči soucitní, ochotní utáhnout si opasky, ale válka je pak rychle přestane bavit.

“Trump is right to say that Europeans were free-loading on the US for many, many years on defence and security. Irrespective of who gets into the White House, we need to be able to arm ourselves and to be capable to defend ourselves against aggression. Some people say today that it was naive to ever hope for Russians to join the European club. I think it was absolutely right to try to reach out to Russia after the end of the Cold War and try to establish what one might call a ‘normal’ relationship. But we are adversaries now.”

Velmi zajímavý je pak Maxův postřeh, že na Ukrajině nejde o „Putinovu válku“…

“One stupid thing that was said after the invasion of Ukraine was: “this is Putin’s war, not Russia’s war.“ I was always aware – because I have done research for my books in Russia – of how much dislike and resentment of the West there is in Russia. Not just in the Kremlin, but also among Russian people. And so I always thought it was essential that at big anniversaries, we were represented at the highest level, to show our appreciation for what Russia had done.”

V Británii dlouho nikomu nevadilo, když peníze postsovětských oligarchů změnily hlavní město v Londongrad. Přitom ale Britové skoro vymazali zásluhy Rusů ve druhé světové válce. Ve filmu, v literatuře, v žurnalistice – byli to hlavně Angláni a Amíci, kdo zachránil svět před fašismem. Max Hastings je jeden z mála, kdo oběti a zásluhy ruských vojáků spravedlivě zmapoval. Zároveň ale dodává, že sami Rusové vidí svou historii druhé světové války značně zkresleně. Popírají, že před válkou si Stalin s Hitlerem náramně rozuměl…

“Almost no Russians know or recognise that before June 1941, Russia was Hitler’s ally – providing fuel for Luftwaffe aircraft to bomb London.”

Pak hovoříme o „velké chybě“, kterou Západ udělal po válce, kdy se nesnažil o větší spolupráci s Východem… 

“But there is no doubt that Washington’s triumphalism after the end of the Cold War was a disaster. Americans especially, but we all should reach out to Russians more, try harder. To help Russians. Maybe democratic institutions just didn’t or couldn’t exist to make it possible, but we should make an attempt. But now we are where we are and there is no doubt that we are in an adversarial relationship with Russia. This is a long-term issue, there is colossal Russian resentment of our success and their failure. I often use the figure of speech that Russia can’t make an electrical toaster that anyone would wish to buy. And Russians have only three things to export: oil, gas, and extreme violence. And this is what we are dealing with. There is – not an immediate possibility – but a strategic possibility over a period of years that Russians may try to regain Baltic states, for example. And we must be very aware of what is called multi-domain risk: the Russians not launching a direct attack with tanks across the border, but working through all the usual multiple means of disinformation to undermine governments of Baltic states, potentially leading to armed aggression. And these are very real risks.”

Max Hastings je člověk, který v imperiální Margaret Thatcherové, v době, kdy jí všichni podlézavě přitakávali, vyvolával pocity vzteku a bezmocnosti. Od konzervativního Daily Telegraphu, který „divoký“ válečný reportér Hastings v letech 1986 až 1995 coby šéfredaktor proměnil v nejvýznamnější list s největším nákladem v Británii, premiérka očekávala, že ji bude velebit a podporovat. Hastings ale Maggie nemilosrdně kritizoval (vzdor tomu, že majitel novin Conrad Black političku bezmezně obdivoval). Max konsternoval celou Anglii, když dokonce vyrazil z novin její dceru Carol.

Hastings, když mu to připadá spravedlivé, se nezdráhá – a boří normy, nekalkuluje, na nikoho se neohlíží. Trošku opak toho, co dnes dělá Evropa – hlavně nějak vyjít se všemi, aby ekonomika jela dál…

V Evropě jsme zlenivěli, jsme změkčilí. Co s tím?

“The only risks that people in Western Europe care about today are threats to their economy, to their livelihood and of course – immigration.”

Právě na emigraci dává příklad. Politici jakoby stále řeší imigraci, protože voliče to pochopitelně trápí. Jenže jedním ze zdrojů imigrace je řádění ruských žoldáků v Africe a tomu je třeba čelit. Hastings pokývne rukou: “Members of this club are intelligent people, but I doubt very much whether any of them know that the reason why the Wagner Group is working to destabilise the Sahel is because Russians see it as a strategic interest to promote migration up here to destabilise Europe. Everybody in the security world on both sides of the Atlantic is aware of this, but nobody in the wider world is.”

Max Hastings se během války o Falklandy mezi Británií a Argentinou v roce 1982 stal coby válečný reportér celebritou. Tajemství jeho úspěchu je odvaha, s jakou se po desetiletí vydával do frontových situa-cí, kombinovaná s pročesáváním těžko dostupných archivních materiálů. Guardianu v rozhovoru řekl, že válečný reportér nemůže být „konzervativní“. Když jde o život, politické škatulky jsou irelevantní. Diví se, jak málo se ostatní o svět zajímají. Občas lidi prý probudí – až zvuk bomby.

“People seem almost oblivious of all this going on around them. I am very fond of talking about what I call the ‘bomb problem.’ The ‘bomb problem’ goes back to the winter of 1939; an organisation called Mass Observation, which was an early form of opinion polling, conducted an opinion poll in November 1939 about people’s attitudes towards the war. A large number responded that they couldn’t understand why we were going on with the war, and they hoped that some sort of peace would be sorted out with Hitler sooner rather than later. Because we went to war to save Poland, and Poland was gone. British and French armies were confronting Germans in France and nothing much was happening. 

People wanted to return to what they called ‘normality’. And this applied specifically to the City of London and to big financial people. They wanted some deal to end this (what they considered) nonsense, and this only changed in the summer of 1940, when Hitler made (what I consider) one of his biggest mistakes by attacking Britain. If he’d just left us to stew, after he conquered France, we lacked any military power to intervene on the continent and support for Churchill was very uncertain. By starting to bomb Britain, by attacking it from the air, Hitler did us a great favour. Once bombs started falling, everybody understood that there were only two choices, and one of them was to surrender.”

Je ale vůbec možné lidi žijící normální běžný život připravit na existenciální nebezpečí? Ptám se tedy: Are you saying there is no hope for Germans and others to wake up?

“You never say there is no hope, it’s not grown-up to ever say there is no hope. Especially not to our children. We have a huge task to explain to the public in the absence of bombs falling – when everybody is sitting and having a nice lunch – why they should be prepared to make big sacrifices. In order to keep Ukraine going, to resist Russia and so on. There is a strong element of fear. They are very nervous that if we pursue in Putin’s terms to escalate, Putin may start to take direct actions, deniable actions against the West: for example, by attacking undersea communications and pipelines, and against which I am being very reliably told we have virtually no reliable systems of detection. If Putin does attack pipelines or communications, it would be very hard to attribute direct blame. Everyone knows this in the west, and they don’t want to frighten the bear. Not more than he is already. This is not noble, or courageous.”

Stručně přeloženo do češtiny: kdo nemá odvahu bránit své hranice, ten má problém. Poraženectví ale Hastingsovi není vlastní:

“But it’s not too late. We only have to awaken to the real threat out there. My generation is the most privileged in history; we lived in peace, we lived in untold prosperity. But peace has to be fought for, it has to be defended. The problem is that politicians don’t see themselves as having a popular mandate. And to some degree it’s their fault. They haven’t talked to their people in a grown-up way, they didn’t attempt to educate their people about what is going on. That lack of leadership is one thing I was talking about during lunch last week with Michael Heseltine: he was ruminating about the quality of people in politics around the world. And he said, “I do wish there would be more people who really care about something else than just themselves.” Donald Trump cares about nothing but himself, Boris Johnson cares about nothing but himself, Bibi Netanyahu cares about nothing but himself. Where are the politicians of the new generation who will convince people that politicians are not just in it for themselves?”

Válka letos začala být najednou skloňovaná se samo–zřejmostí, která by ještě před pěti lety byla ve slušné společnosti nemyslitelná. A zároveň – nikdo mladý nikde nechce do armády: no one wants to join the army, no one wants to hear about danger; do we really need another war to wake us up?

“Please – never think that I am arguing that the war is good for us. There is a difference between saying war is good for us, and saying sometimes it’s essential to fight. To show willingness.”

Aby ilustroval svůj názor, vrací se Max Hastings k válce, kterou Češi znají nejvíc díky seriálu M*A*S*H, do hlubokých padesátých let na Korejském poloostrově…

“I think it was absolutely right to fight in Korea. That was a dreadfully unpopular war. And there is a parallel with now, regarding the timescale. Korea started in June 1950 and Harry Truman acted very courageously by committing American troops. The reason that Truman had not stood again in the 1952 election and Eisenhower became president is because Truman knew he would lose. Because American people were bored with Korea and they were saying, “why are we putting up with being humiliated at enormous cost by these wretched Chinese laundry men when we have the atomic bomb? Why aren’t we using our real power to end this nonsense?” Eisenhower was an iconic figure, people believed he would end the war and so he did. Unfortunately, at that point, the military situation was strong enough they were able to end the war more or less on the terms on which the war started. 

What they had not done, which was what McCarthy and others wanted, was to liberate (others would say conquer) North Korea. And I interviewed a lot of American soldiers of that era, and they were all bitterly disappointed with the end of the Korean War, because they hadn’t won.

What they didn’t realise was that actually not that many wars end in victory. And the Second World War in a nuclear age was rather an exception than a rule. In 2022, I wrote in The Times (and incurred a lot of criticism) that I was afraid that the war in Ukraine would end in a ‘dirty deal.’ Several letter writers wrote in the strongest terms, saying Max Hastings is defeatist. I was only writing as a historian. And I still think that a dirty deal is what we are going to get.”

Jenom Britové a Francouzi mají v Evropě zásadnější boje-schopnost. Britové skoro okamžitou pomocí Ukrajině rozpohybovali ostatní. Na druhou stranu brexit všechno víc zkomplikoval. Ptám se na vojenský vztah Británie a EU. How much influence does Britain still have in Europe?

“We can only talk about defence in the European context. Starmer is obviously trying to build bridges with Europe regarding defence. The question I am not sure about is whether you can do that effectively when we are not in the European Union. I have my doubts. If we would make the argument for more spending from inside, we might have more influence. From outside we have very little.”

Diplomaté a politici v Bruselu ještě dlouho nezapomenou aroganci a provokace narcistního premiéra Borise Johnsona, který brexit dotáhl do konce za cenu, že z vlastní konzervativní strany vyloučil 21 nejserióz-nějších, nejzkušenějších politiků, kteří Johnsonovi vášnivě oponovali. Obklopil se pak druholigovými pochlebovači a tímto bezprecedentním aktem oslabil britskou demokracii. Ptám se na Johnsona, kterého Max Hastings opravdu nemusí: Johnson’s proclamation “we will have our cake and we will eat it!” still echoes in the corridors of Brussels. Is there any chance that Boris Johnson is coming back?

“I am nervous that he may, he is unquestionably a charismatic politician. He is what we call a snake oil salesman. I remember a friend of mine some years ago, when I was complaining about lies being told (probably by Johnson), said, almost pityingly: “Max, when will you understand that we are in the post-truth age?”

And of course, ten years on, one recognises that Trump is riding back to the White House on a tidal wave of lies. None of us ever expected the world in which social media would lead people to choose news sources which wouldn’t tell them anything they don’t want to hear. This is something none of us ever bargained for. When the internet started, everybody expected it to empower democracy and freedom around the world. Of course, it hadn’t. It corrupted information sources. 

Some of us are still striving to grope for the truth, but now you have hundreds of millions of people around the world who are either denied access to the truth, as in Russia or China, or who just prefer to turn their back on the version of the truth they don’t like. We have to fight this.”

V roce 2020 zdrcená brexitem jsem se vypravila na summit NATO do Varšavy. Zahanbený David Cameron se tam krčil v koutě, zatímco generálu Petru Pavlovi, kráčejícímu středem červeného koberce, salutovali. Vzpomínám před Maxem na ten zážitek: at the NATO summit in Warsaw, talking to military people, I found them intelligent, educated and sensible. But German generals couldn’t stop laughing when I told them that they need to ramp up defence spending to 2 % of their GDP…

“The German military are pretty sensible, and also in the most despair getting political support. I’ll be surprised if there will even be significantly more money for defence in the English budget.

The situation is extremely serious, there is a huge job of education to be done; but the world is still here and the sky hasn’t fallen in, therefore we must try harder. Those of us who care passionately about these things. That’s all. In the Cold War era, credible defence was regarded as a mandatory cost to bear. Money had to be found. That is no longer true. Defence is regarded as an optional extra. Because politicians feel that they won’t get any thanks at all from the electorate.”

Jako Hlava XXII – řešení se zdá nemožné. Ptám se tedy prostě: What’s the solution?

“Never use the word ‘solution!’ The word ‘solution’ should be banned. Difficult problems are not susceptible to solutions. And anybody who says there is a solution to this problem or to the Middle East is talking nonsense. 

What we all need to discuss in grown-up conversations is how to manage difficult problems. We have to keep shouting from the rooftops. If Ukraine is betrayed, which I think is about to happen, we, the Europeans will bear most of the blame. Americans were the ones who delivered overwhelming amounts of help, and this is our continent. In the 1950s it was perfectly reasonable to expect Americans to take the strain because we were ruined by the war. Today, we are not quite as prosperous as the US, but we are still relatively prosperous. We need to get serious.”

Královnou Alžbětou vyznamenaný velitel mi vtiskl do ruky svoji bibli – Hastingsovu knihu o Vietnamu. Přesto, že o této nesmyslné válce vyšly stovky titulů, Max první popsal, jak zhovadilé bylo chování všech zúčastněných stran. V jeho podání je Vietnam nejenom zrůdná, ale i neodpustitelně nesmyslná řežba. Autor vždycky zpovídá stovky očitých svědků. Jejich prostřednictvím popisuje krajní situace, osobní hrůzu, o kterou se vojáci nemůžou podělit s nikým jiným. V souvislosti s Ukrajinou se musíme dotknout té nejtemnější stránky člověka. “We grew up believing that only Germans, and explicitly, only Nazis, did these terrible things to other people. But we discovered in our own time that if they are authorised to do so, most people can do ghastly things to their fellow men and (especially) women. 

I used to think that my job was to write about soldiers. But when I was a young correspondent abroad, I saw what it was like for women and children far away, when you are at the mercy of a teenager with a gun, who can make you do anything. Rape is only the least of it; you can torture people, you can kill them. You have license to do this. 

Some of my colleagues used to think that only Americans behaved like that in Vietnam. Americans behaved badly in Vietnam, but so did a whole lot of other people. It’s so hard to awaken people, and we were very lucky in the 1940s that we had Churchill. At the moment we are short on Churchills.”

Když jste vyrostli se Švejkem, vzdělanost a kosmopolitní chování důstojníků NATO vás příjemně zaskočí. Nikdy nezapomenu, jak mi Američanka z patricijské rodiny z východního pobřeží s hrdostí řekla, že její nejstarší syn patří armádě, že v její rodině je to pocta a tradice. Ptám se tedy: Is there intellectual vigour in military ranks?

“I am talking all the time to highly intelligent soldiers. In fact, not all of them British. I was sitting not so long ago next to the head of the Norwegian Armed Forces. He would agree with everything we were just talking about. There certainly is an intellectual vigour, but they are very much a separate caste, the military. They don’t have much power.”

Pokus o lehkost mi na začátku setkání nevyšel, pokouším se o ni aspoň teď: We need a putsch. Let’s organise it!

Max se tentokrát hlasitě rozesměje. Prohodí, že zahrada, v které sedíme, je i teď krásná, ale v létě je neskutečná. Než se rozkoukám, už zase bleskově kráčí dovnitř, čeká na něj zdroj, který chce vyzpovídat. Zmateně poděkuji. Myslím, že to mám. 

Už chápu, proč si ještě na dostřel od osmdesátky uchovává relevanci a intelektuální mladistvost. Nesmiřitelnost mu dodává šmrncovní sebevědomí teenagera, který je nad všechno přízemní povznešený. 

Ještě ve středním věku ho popisovali přídomkem „divoký Max“. Většina z nás má jasno v tom, co je a co není správné. Co je a co není „noblesní“. Hastings je ale jeden z mála, který se tím důsledně řídí.

Tento článek vyšel v sedmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes