Novinář Hans-Jörg Schmidt: Češi ještě umí žít, to Němci žijí pro práci 

Německý novinář Hans-Jörg Schmidt je sice celoživotním fanouškem Borussie Dortmund, ale opravdovým domovem je pro něj Praha, do které se před třiceti lety zamiloval.

🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Journalist Hans-Jörg Schmidt: Tschechen wissen noch zu leben, Deutsche leben für die Arbeit

Narodil jste se v Německu. Jaká byla vaše profesní/osobní cesta do Čech?

Studoval jsem žurnalistiku v bývalé NDR v Lipsku a potom jsem pracoval od roku 1978 do 1989 v rozhlase NDR v Berlíně jako zprávař. Později na různých jiných vysílacích okruzích, a dokonce jsme měli i rádio pro mládež, které se jmenovalo DT 64. Po revoluci jsem měl poprvé možnost dělat to, po čem jsem od začátku toužil. Samozřejmě jsem chtěl být také sportovním reportérem, ale to zůstalo na úrovni snů. Po revoluci jsem se mohl věnovat zahraniční politice a od začátku bylo pro mne jasné, že budu pracovat jako korespondent v Praze. Začínal jsem 2. ledna 1990, což byl den, kdy Václav Havel poprvé přijel do Německa, byl v Berlíně a v Mnichově a jeho tisková konference byla tehdy moje první práce. V červnu 1990 jsem potom přišel do Prahy. Neuměl jsem skoro vůbec česky, věděl jsem, že smažený hermelín nejsou zvířata ve fritéze, to mi bylo jasné a že španělští ptáčci nejsou ptáčci. (smích) A taky jsem věděl, že pivo je pivo. 

De facto to bylo tak, že do Prahy jsem mohl jezdit i dříve a kolegové se mě ptali, proč chci zrovna do Prahy, když pro mě bylo Československo vždycky otevřené. Právě proto, že jsem Prahu znal a vždy to pro mě bylo nejkrásnější město v Evropě. 

V Praze jste začal žít krátce po sametové revoluci. Čím bylo pro vás to období výjimečné?

Do Prahy jsem chtěl hlavně proto, že jsem v listopadu 1989 v německé televizi viděl záběry z Václavského náměstí. Ten malý chlap, obrovský knír a vynikající tmavý hlas. To byl Havel. Ničemu jsem nerozuměl, ale viděl jsem tu atmosféru, jak lidé byli úplně mimo a zvonili klíči.    A já jsem si řekl, že s tím Havlem musím udělat nějaký rozhovor, samozřejmě exkluzivní. Potom jsem přijel do Prahy a oslovil Ministerstvo zahraničí, byl jsem na vládě i na Hradě a řekl jsem jim, že jsem v Praze vlastně jenom proto, abych mohl udělat rozhovor s panem prezidentem. „Žádný problém, pane Schmidte, my si vaše přání zapíšeme.“ A pak jsem čekal sedm let.

Potom, když jsem ten rozhovor skutečně udělal, jsem si řekl, že bych se vlastně mohl vrátit do Německa, ale tady je to tak krásné, že jsem radši zůstal.

Čím vás Češi překvapili?

Překvapilo mě, že když jsem přijel, nebyl tu žádný toaletní papír, žádné brambory a určitě ještě něco chybělo. (smích) Ale ne, já jsem si představoval, že všichni Češi jsou vlastně Havlovi, jezdí na eskalátoru v metru a všichni mají v ruce nějakou knihu a čtou. Pak jsem ale viděl, že ti lidé kupují takové bulvární plátky jako Blesk, a byl jsem úplně hotový. Říkal jsem si – to snad není možné, to nejsou moji Češi, to má být kulturní národ, co to dělají? (smích) To pro mě bylo překvapení. 

Ale jinak jsem tuto zemi znal a začátky tady pro mě byly velice hezké. Samozřejmě jsem měl problémy s jazykem, ale ty mám doteď. Musíte si také představit to, že Havel nemluvil jako normální politik, on mluvil jako spisovatel a já jsem musel pro rádio pracovat s tím, co říkal. A přitom jsem mu vůbec nerozuměl. Na začátku jsem měl tlumočnici, která mi to vysvětlovala, ale někdy jsem měl podezření, že i přesto vůbec nevím, o čem mluvím, což je velmi nebezpečné. Jinak to ale šlo. 

Který moment byl pro vás za tu dobu, co žijete v Čechách, nejnáročnější?

To byl asi zpráva, že prezident Havel zemřel. Tehdy jsem nebydlel v Praze, ale na statku v Českém středohoří, což bylo strašné, ale zároveň hezké. Moje tehdejší přítelkyně za mnou ten den přiběhla a křičela, že Havel zemřel. Tak jsem volal do redakce v Berlíně a řešil, co budeme dělat, protože něco jsme dělat museli. Pravdou je, že jsem už takový text měl hotový, to musíte jako novinář dělat. Havel byl dlouhodobě nemocný a bylo jasné, že nebude žít navždy. Takže jsem se koncentroval na ten text, ještě jsem jej přepracoval a poslal do redakce. Potom jsem byl ale zvědavý, co napíše konkurence, ostatní noviny. Havel zemřel v neděli a já jsem si v pondělí prohlížel všechna ta vydání a říkal jsem si „jo, to bylo dobré“. Bylo to náročné, ale bylo to dobré, protože Havel byl a dodnes je něco speciálního. Pro mě to byl jediný opravdový český prezident, ten zbytek, ač je mi to líto, je na nic. Chtěl jsem proto ten text napsat co nejkrásnější, protože on si to zasloužil.

Už jste říkal, že bylo těžké se přesunout do jiného jazykového prostředí. Co na tom bylo nejsložitější? 

Gramatika, té doteď vůbec nerozumím. (smích) To samozřejmě nemyslím úplně vážně, pro mě bylo úplně nejdůležitější, že všechno vlastně chápu, že rozumím novinám, rozhlasu a televizi. Přišel jsem taky na krásný trik, když koukám na televizi. Zjistil jsem, že existují titulky pro lidi, co špatně slyší, a protože rozumím věcem lépe, když je vidím napsané, koukal jsem hlavně na ty titulky, a to mi to hodně usnadnilo. Jinak mluvím takzvanou kneipen tschechisch. 

Taky jsem tady chvíli pracoval v rozhlase, což bylo velmi náročné, protože tam byli dospělí posluchači, žádní idioti, ale lidé, kteří poslouchají velice pečlivě. Jejich reakce byly zajímavé, protože mi nikdo neřekl, že mám špatnou češtinu, že to tak nejde. Naopak napsali, že vzhledem k tomu, že jsem Němec, je to obdivuhodné, protože věděli sami, jak těžká čeština je. To mi samozřejmě udělalo radost, ale stále mi vadí, když jsem tady už tak dlouho a pořád mluvím takhle. Nejdůležitější ale pro mě je, že mám každodenní kontakt se sousedy, to je vynikající. A když navíc máme co pít, tak to je ještě mnohem lepší. (smích)

První věc, která se vám vybaví, když se řekne Praha?

Doma, druhá vlast. Protože kdybych teď musel z Prahy odejít, byl by to můj konec. Jsem tady třicet let a jsem tak šťastný. S manželkou jsme tady byli jeden rok spolu a ona pak musela s dcerou zpět do Německa. Když mi potom volala, tak mi řekla, že už do Prahy nikdy nepojede, protože by už další odjezd nevydržela. Byl to opravdu nejkrásnější rok, co jsme zažili. 

Já už jsem tady tak dlouho, že myslím v češtině, mám sny v češtině. Vím, že tady spousta věcí nefunguje, například chřest je skandální, a to je pro Němce velmi důležité. Vím také, že český fotbal je katastrofa. Já fandím Borussii Dortmund, mám satelitní připojení a na zápasy koukám na německé televizi. Ale jinak jsem tady doma. Šestnáct let jsem jezdil každý víkend do Německa za manželkou a v neděli večer jsem se zase vracel. A když jsem přijel, říkal jsem si, že jsem konečně doma. Moje manželka tohle nikdy nepochopila, říkala mi, že jsem přece doma v Německu, ale tak to nebylo, tam jsem jezdil jen na víkend. 

Co ve vás vyvolává nejsilněji pocit domova?

To je taková směs. Za prvé Češi a Němci jsou si velmi podobní, takže pro Němce je jednoduché tady žít. Problém je samozřejmě jazyk. Jinak pivo je super, holky jsou krásné. Je hloupé to tak říct, ale je to pravda. Lidé jsou inteligentní, jsou šikovní, jsou trošku jiní než Němci, protože tolik neplánují, jsou flexibilní a nemají rádi sedět třikrát denně na firemním meetingu a přemýšlet, jak se co bude dělat. Češi zkrátka jdou a udělají to. Také kolem sebe nedělají takový cirkus. Češi také můžou ještě normálně žít, což doufám, že jim vydrží. Němci žijí pro práci. Já chci kromě práce také žít a vím, že v Praze to jde mnohem lépe než v Německu a je úplně jedno kde. 

Co považujete za největší posun ve vztazích mezi Čechy a Němci?

Víte, já jsem člověk, kterému k radosti stačí málo. Dlouho jsem si myslel, že všechno je super, politici říkali, že máme ty nejkrásnější vztahy všech dob. Teď v tomhle nejsem úplně optimistický, na druhou stranu nemusíme pořád říkat, že jako Češi a Němci se máme moc rádi. To není nutné. My musíme jen společně normálně žít. Nedávno jsem napsal komentář, kde jsem zmiňoval, že důležité jsou ty normální každodennosti, které spolu máme. A to je vlastně lék proti nacionalismu. Bohužel ještě nemáme lék proti koroně, ale máme lék proti nacionalismu. Potřebujeme každodenní střetnutí a vůbec nepotřebujeme zavřené hranice, to je hloupost.

Jak osobně vnímáte vývoj novinařiny v Čechách a ve světě?

K tomu musím říct, že každé ráno asi od pěti hodin čtu všechny české a slovenské komentáře z tisku, abych měl nějaký přehled. To dělám už více než patnáct let, a tak vidím, jakým směrem se komentáře vyvíjí. Úroveň tady v Čechách bude horší a horší. Ty časy, kdy se Mladá fronta DNES řadila mezi seriózní noviny, jsou dávno pryč. Je to katastrofa. Jsou tady asi ještě dvoje noviny, které fungují, a to jsou Hospodářské noviny a Lidovky. Zbytek nestojí za nic. A to je velký problém. Ten problém začal ale hned po revoluci. Ty stálé novináře, kteří tady pracovali, už nikdo nechtěl, ti noví však neměli žádné vzdělání, neučili se novinářské práci a na začátku dělali propagandu. Propagandu pro Havla, pro Dienstbiera a podobně, tak to bylo a bylo to úplně v pořádku a potřeba. Tihle lidé se krok za krokem zlepšovali a byli kvalitnější, ale teď jsou už v penzi a po nich nepřišlo nic nového. Já jsem zdrženlivý a nemůžu posoudit, co se na vysokoškolské žurnalistice děje, ale podle mého názoru je to katastrofa. Český rozhlas, takový vynikající rozhlas, který má také vynikající korespondenty, má tak hrozné komentátory. Bohudík tam pracují lidé, kteří normálně pracují pro noviny, ale ti lidé přímo z Rozhlasu, to je hrůza. Česká televize vůbec nekomentuje. Proč? Já samozřejmě vím, že ten politický tlak na ČT a ČRo je velký a s tím těm lidem automaticky visí nad hlavou takový meč a oni přesně vědí, co raději nenapsat. Ale to nejde. 

K novinám ještě musím dodat, že největší problém tady začal, když němečtí vydavatelé, tedy Mladé fronty, Lidových novin, Deníku, Hospodářských novin a podobě prodali svoje noviny oligarchům. A je jedno, jestli to je Bakala, nebo Babiš. Češi vždy rádi říkali, že to jsou německé noviny, že jejich šéfové jsou Němci a jak je to hrozné, ale vtip je v tom, že například německý šéf pro Mladou frontu a Lidovky nerozuměl ani slovo česky. Nikdy se to nenaučil a ani o to neměl zájem. Nikdo tam nikomu neříkal, co musí napsat a proč, natož aby to bylo proněmecké. Chyba těch Němců ale byla, že vůbec nekoukali na to, kdo je Babiš, kdo je Bakala a prodali jim ty noviny přímo jenom proto, že měli nejvíce peněz. To byla neskutečná politická chyba, ale zase to ukazuje, že lidi v byznysu vůbec nemyslí politicky. Koukají jenom na peníze a podle toho také vypadají ty noviny. S tím opravdu vůbec nejsem spokojený, úroveň je mizerná a já si myslím, že to bude horší a horší. 

Kromě novinařiny máte blízký vztah také k literatuře. Která oblast vás přitahuje nejvíce?

Musím říct, že teď vůbec nemám čas číst. Ráno začínám čtením komentářů, potom píšu vlastní texty redakcím, dělám jim nabídky a čekám na odpovědi, potom je potřeba dělat rešerše, číst noviny atd. Takže na knihy už dlouho nemám čas. Musím říct, že večer raději koukám na nějakou hloupost v televizi, abych měl chvíli klid a odreagoval se. 

V ložnici mám knihovnu, kde je asi osm set knih v češtině a slovenštině. Ani jednu z nich jsem nečetl. Opravdu nevím, co s nimi mám dělat, nikdo je nechce. Protože jsem sám nějaké knihy napsal, tak nikdy nemůžu knihu vyhodit, je za tím práce. 

Kdo vám v začátcích v Praze nejvíce pomohl?

To byla paní Novotná. Byla stejný ročník narození jako Alžběta II. a anglickou královnu milovala. Když jsem hledal tlumočníka, tak za mnou přišla a řekla: „Dobrý den, jmenuji se Novotná a vím, že u vás nemám žádnou šanci. Za prvé jsem stará, za druhé jsem byla za komunistů nedůvěryhodná a musela jsem pořád měnit práci. Byla jsem na americké a britské ambasádě, ale vždy jsem musela pryč. Ale pořád mám ještě radost z práce a myslím, že bych vám mohla opravdu pomoci.“ Ona mluvila deseti různými jazyky – neskutečné. Samozřejmě mi nějaké věci překládala, ale v prvé řadě mě toho opravdu hodně naučila o první republice. 

Byla to stará dáma, která nosila takový zvláštní drdol a pokaždé ho měla jinak ozdobený. Taky neskutečně pila. V pondělí jsme začali týden tím, že jsme si dali štamprle, v úterý to bylo špatné, protože do víkendu bylo daleko, tak jsme si dali štamprle. Ve středu jsme slavili půlku týdne, ve čtvrtek to, že se blížil víkend a v pátek jsme slavili celý den od začátku. Tak to prostě bylo, ale bylo to krásné. Neskutečná malá dáma, která mě toho hodně naučila. Zejména o věcech, o kterých se v novinách nedočtete. Každé ráno jezdila metrem, tramvají a autobusem, aby se dostala ke mně kanceláře, a vždycky mi vyprávěla, o čem se lidé v dopravě bavili, což je pro novináře neskutečně důležité. Pracovala u mě dlouho, ale spíš jsme si povídali, než že by opravdu překládala. (smích)  

Jak se v průběhu let měnil váš žebříček hodnot a co na něm momentálně stojí nejvýše?

Vždycky jsem chtěl dělat svou práci slušně. Vadilo mi, jak v Německu začínaly protesty proti tisku a novinářům. Je třeba říci, že normální článek není to stejné, co komentář. Vadí mi, když v německých novinách prezentují komentář jako článek. Komentář je komentář, každý to ví. My potřebujeme novinářskou práci. Internet je super, ale nikdo neví, co je opravdu důležité. Od toho jsou novináři, kteří to zjišťují každý den, mají dost informací, aby mohli vybrat, co je opravdu důležité. Velmi kriticky proto koukám i na práci svých kolegů jak tady, tak i v Německu. Dlouho jsem mluvil o tom, jaké problémy má novinařina v Čechách, ale v Německu to není lepší. Snad to souvisí s tím, že už jsem starší, ale mám takový ideál o novinářské práci, která musí fungovat, má nějaký úkol a smysl. Za to budu vždycky bojovat. 

Kdo vás nejvíce ovlivnil?

Nemám žádný vzor. Vždy jsem obdivoval Egona Erwina Kische, Franze Kafku a Karla Čapka, ale my teď žijeme v jiné době, která je velice rychlá. Teď tady máme lidi, jako je Trump. Opravdu to není tak jednoduché. De facto musíme pořád koukat, jestli ten svět jak ho známe ještě stojí. To rád píšu lidem, se kterými si dopisuji: „Buďte v klidu, Praha ještě stojí. Hrad je ještě tam, kde má být.“ Aktuální vzory pro mě ale neexistují. Chci zkrátka dělat svou práci slušně, a to mi stačí. Já jsem ten německý novinář, co je v Praze vlastně nejdéle, takže ti noví němečtí novináři volají mně a ptají se, jak bych to dělal já. Tak to má ale být. (smích)

Čemu se momentálně věnujete nejraději?

Kocourovi a mám strašnou radost, že i když to není ještě úplně ono, tak německá fotbalová liga začínala po koroně jako první na světě zase hrát. Už padesát let fandím Borussii Dortmund, takže to je pro mě důležité. Na zahradě mám vlajku, kterou jsem ale sundal, když jsme nehráli. Teď je zpět a ta malá nevýrazná zahrada vypadá zase úplně jinak.

Mohlo by vás zajímat

Shutterstock
Přečtěte si

Východ Německa po dekády ozdravuje zemědělskou krajinu, Česko s tím teprve začíná

Na mnoha místech vysychají studny a přibývají celé obce či chatové osady bez vody. Krajina ji kvůli devastaci z minulého století dodnes nedokáže v dostatečné míře zadržovat. Porovnání s východem Německa, jejž poznamenaly podobné dramatické zásahy do krajiny jako u nás, však ukazuje na poměrně rozdílný přístup v obou zemích. Zatímco v Česku se k citlivému hospodaření teprve odhodláváme, v Německu už někdejší velkopodniky rozdělují na menší hospodářství , čímž urychlují návrat k rozmanité zemědělské krajině.
Přečtěte si

Ošemetné provizorium. Státní divadlo bude kvůli sanaci dočasně hrát v torzu haly ze Třetí říše

Státní divadlo Norimberk, největší multižánrová scéna Bavorska zahrnující operu, balet, činohru a koncerty bude od roku 2025 hrát na nové, dočasné adrese. Na šest set padesát zaměstnanců se přestěhuje do monumentálního torza nikdy nedokončené Kongresové haly, jedné z mála dochovaných staveb připomínajících éru Třetí říše. Důvodem je nezbytná rekonstrukce stávající budovy z roku 1905 v centru Norimberku. Dočasná adresa oživila stíny minulosti a nekončící debatu o tom, jak nakládat s jejími relikty.

Nejčtenější v kategorii Society