🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Prager Debüt von Stefan Veselka: Janáček ist wahrhaftig
Setkali jsme se v kavárně na Smetanově nábřeží nedaleko Národního divadla, kde od letošního jara zkoušel s orchestrem a sólisty Janáčkovu Její pastorkyňu. Krátce po šesté večer se přede mnou objevil urostlý, usměvavý, prošedivělý padesátník ve sportovní mikině, přičemž by asi sotva kdo hádal, že má za sebou šestihodinovou operní zkoušku!
Chrt vyl pod klavírem
Do Prahy dojížděl na zkoušky vlakem z německého Řezna, kde je od koncertní sezony 2023/24 generálním hudebním ředitelem. „Je pro mě velká čest, že si mě jako šéfdirigenta zvolilo vedení divadla, orchestr a také město Řezno,“ zdůraznil Stefan Veselka. Když jsem si prohlížela webové stránky jeho domovského divadla, narazila jsem na zajímavou fotografii. „Fotografa napadlo, že umělá inteligence načte data s osobními informacemi. A protože kvůli profesi velmi často létám, vyšel z nich tenhle snímek s letadlem,“ vysvětluje mi pan dirigent obdivuhodně plynulou češtinou.
Hudbou žil odjakživa. Vždyť se také narodil dvěma hudebním virtuosům, klavíristce Mileně Dratvové a houslistovi Františku Veselkovi. Na svět přišel ve Stavangeru na jihozápadním pobřeží Norska jako syn politických emigrantů poté, co tam jeho tatínek přijal pracovní nabídku na post koncertního mistra.
Stefan od dětství sportoval, což mu vydrželo dodnes, kdy relaxuje při plavání a cyklistice. S kluky ze sousedství kopal fotbal a přál si, aby jednou hrál za fotbalový klub Viking Stavanger, který patří k historicky nejúspěšnějším v zemi. „Do hudby mě nikdo netlačil, dostal jsem se k ní přirozeně sám už jen tím, že jsem vyrůstal v prostředí, kde mě obklopovala. Měli jsme afghánského chrta. Ten se mnou lehával pod klavírem a vyl vždycky, když naši cvičili. Vždycky mi říkali, abych dělal něco pořádného. A že sport není na celý život. Ale i když je hudba krásná záležitost, bohužel ne každého uživí,“ podotýká.
Ačkoliv mu tatínek brzy pořídil housle, Stefana to táhlo ke klavíru. „Doma jsme společně s maminkou a tatínkem hráli všechno, samozřejmě také skladby velkých českých skladatelů jako Dvořák, Smetana, Janáček, Suk. Česká hudba se pro mě stala ideálním, nedosažitelným i velice vzdáleným světem, po kterém jsem neustále toužil. Sice jsem se narodil v Norsku, ale oba moji rodiče měli moravské kořeny, ve kterých žili. Takže doma jsem měl moravskou a českou kulturu – a ve škole navíc ještě tu norskou. Poslouchal jsem hudbu Edvarda Griega, s kamarády jsme hráli norské písně
a skladby.“
Princ mamičky
V německojazyčném prostředí žije od osmnácti. „Do světa jsem ale šel už jako čtrnáctiletý, když jsem byl v Americe na výměnném pobytu. Strávil jsem rok na tamní střední škole a přitom jsem stále hrál na klavír. Nebylo to úplně jednoduché, protože jsem byl jedináček a navíc ‚princ mamičky‘,“ reaguje na moji otázku, jak to tehdy sám za velkou louží zvládal. „S rodiči jsme si tenkrát telefonovali nanejvýš jednou za měsíc, protože byly hovory drahé. Ale i když to pro mě hlavně na začátku bylo těžké, v Americe se mi moc líbilo,“ vzpomíná a dodává, že si není jistý, jestli je to tam stejně báječné i dnes.
V Americe vyhrál hned několik klavírních soutěží, k úspěchu mu dopomohly soukromé hodiny u koncertní učitelky Donny Stoering. „Když jsem po návratu do Norska dokončil školu, bylo mi jasné, že se chci klavíru věnovat profesně.“ Studium u maminky, která v té době vyučovala na Rogalandské hudební konzervatoři, přesto vyloučil. Přednost dal Mozarteu v Salcburku. „Slyšel jsem, že tam učí známý švédský pedagog Hans Leygraf. Mluvili jsme mezi sebou interskandinávsky, jak spolu hovoří Dánové, Švédi i Norové. Oslovil jsem ho – a on mě přijal za svého studenta. Strávil jsem u něho dva roky. A když Leygraf odešel učit do Berlína na Hochschule der Künste, pokračoval jsem tam u něho dál.“
Zatímco v hudbě měl už jisté renomé, s němčinou ještě trochu bojoval. Ve škole se ji sice učil, ale až jako čtvrtý jazyk – po norštině, nynorsku (nové norštině) a angličtině. Vzpomíná, že mu přitom nejvíc pomohla televize, když sledoval i u nás v Česku populární německý krimiseriál Derrick.
Od klavíru za dirigentský pult
Léta vystupoval jako klavírní sólista i komorní hráč napříč Evropou. Hostoval v Japonsku i Spojených státech, získal mnoho národních a mezinárodních hudebních ocenění. Mezi jeho mimořádnými úspěchy vyniká nahrávka kompletního klavírního díla Antonína Dvořáka v roce 2004 pro hudební společnost Naxos: za osm let práce a pět nahraných cédéček získal prestižní cenu Classical Internet Award 2004.
I tak ho však stále více fascinovala taktovka. „Když jsem v Berlíně studoval klavír, neustále jsem chodil do opery nebo na orchestrální koncerty, ale skoro nikdy na sólové klavírní recitály. Vždycky mě zajímal zvuk orchestru, proto jsem začal soukromě studovat dirigování u japonského dirigenta Kazušiho Ōna. Posledních patnáct let hlavně diriguji – a na klavír hraji jen občas. Během ‚play and conduct‘ hraji třeba Mozartův nebo Beethovenův klavírní koncert a přitom diriguji orchestr. Když máme barokní program, hraji Bacha stylově na cembalo. Obojí mě baví a nechtěl bych si vybrat jen jednu činnost. Jako dirigent nemám instrument. Mým instrumentem je orchestr, takže můžu začít cvičit až tehdy, když ho mám před sebou. To je v něčem krásné, ale zvuk daného hudebního díla musím mít v hlavě už předem. Když slyším orchestr na zkouškách, hledám kompromis a obojí pak postupně skládám dohromady. Je na tom zároveň i něco trochu schizofrenního, když moje představa
běží o dvě tři vteřiny dříve, než uslyším reálný zvuk orchestru.“
Pražský debut
Ptám se na Veselkův debut na letošním Pražském jaru – a zmiňuji významného krajana, uměleckého ředitele Státní opery Praha a Národního divadla Praha Peera Boye Hansena. „Znám ho z Norska, ale tenkrát jsem v Oslo Opera House, kde Hansen tehdy působil, nic neuváděl. Potkal jsem ho ale poměrně nedávno, zajímal se o moji práci a opakovaně mě zval do Prahy. Ale já jsem měl tehdy jiné pracovní povinnosti, takže jsem musel bohužel odříct. Proto jsem moc rád, že to nyní vyšlo: znám českou hudbu, mluvím česky a v češtině jsme s báječným orchestrem, operními pěvkyněmi i pěvci a celým pražským týmem uvedli Janáčkovu Její pastorkyňu. Janáčka miluju, je, stejně jako moji rodiče Moravan – zkrátka to všechno do sebe krásně zapadlo,“ pochvaluje si.
Co na Janáčkově hudbě obdivuje? „Je překrásná a má obrovskou sílu. Janáček byl na svoji dobu jedinečný a velice moderní. Našel si vlastní umělecký styl a šel si ve 20. a 30. letech minulého století vytrvale za ním. Podobný hudební styl měl jen Béla Bartók v Maďarsku. Všichni tehdy známí komponisté – Puccini, Strauss, Korngold nebo Schönberg – skládali velice romantické kusy. Ale Janáček nechtěl, aby orchestr zněl příliš hlasitě, nýbrž komorně. Aby city nebyly skryté ve zvuku orchestru. Proto je jeho hudba přímá a opravdová, zatímco Puccini je jako schwarzwaldský dort s načechranou šlehačkou. Toto přirovnání není myšleno kriticky, ale Pucciniho hudba je prostě něco úplně jiného.“
Pak detailněji přibližuje Janáčkův modernismus: „Ačkoliv Janáček složil Její pastorkyňu už v roce 1904, myslel filmově. Dnes to vidíme na Netflixu: po krátké, dvou- nebo tříminutové scéně následuje střih – a kamera se už nachází někde jinde. Janáčkova hudba se skládá ze scén, které na sebe plynule navazují, takže jeho hudba dostává filmový ráz. Janáček navíc spoustu věcí z partitury vyškrtal, aby zaznělo jen to skutečně podstatné. I proto má jeho dílo i dnes svoji sílu a dokáže oslovit současného posluchače.“
Za více než dvě desetiletí za dirigentským pultem dosáhl ve světě mnohého – a jeho tatínek je na něho náležitě hrdý. „Vždy se těší, když se mi daří. Léta jsme spolu koncertovali. Když za ním přijedu do Norska nebo do Brna, vždycky spolu něco ‚mrvíme z listu‘, jak u nás říkáme našemu společnému hraní.“ Ujít si samozřejmě nenechal synův pražský debut na letošním Pražském jaru 2025.
Čeho chce jako dirigent dosáhnout? „Speciální výzva pro každého dirigenta je Wagnerův Prsten Nibelungův. Dělal jsem i všechny Beethovenovy symfonie, takže to už moje meta není. Ale přeji si, abych se co možná nejvíc přiblížil k ryzí podstatě hudby: na pódiu nechci předvádět s orchestrem show, ale analyzovat pravé pocity tak, aby dílo vyznělo pravdivě – i když, jak to teď říkám, to možná zní kýčovitě. Chtěl bych jako dirigent odstranit všechno, co do hudebního projevu nepatří, aby v hudbě zůstalo jen to důležité. Neustále hledat v daném momentu cit. Když během koncertu publikum opravdu poslouchá – je naprosté ticho a všichni se soustřeďují jen na jeden jediný moment –, pak je to opravdu něco speciálního. Málokdy se to povede, ale je to možné. Tento moment je těžké popsat, protože jde o hledání pravdivosti výrazu. Proč bych to jinak dělal?“
Tento článek vyšel v osmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes
Foto: Marie Liebig, Tom Neumeier Leather
