Sešli jsme se k rozhovoru v jeho ateliéru v pražském Karlíně, který mu navrhl architekt Josef Pleskot v prostorách bývalé sýpky z 19. století. Tohle krásné místo mimo jiné svědčí o tom, jak úžasně se Karlín dokázal zvednout po katastrofálních povodních, které ho zasáhly v roce 2002. Proměnil se ve čtvrť vyhledávanou umělci, s obchůdky, kavárničkami a vzrostlými stromy lemujícími ulice.
Narodil jste se v Jablonci na Nisou, v Sudetech, dvacet let po válce. Jaké jste tam měl dětství a jaký máte k tomuto sklářskému kraji vztah?
Dětství jsem měl krásné. Hráli jsme hokej, fotbal, lyžovali jsme, já jsem dělal i atletiku, hodně jsme byli venku, sportem jsem dost žil až do patnácti let. Pak jsem šel na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou do Železného Brodu a zbláznil se do umění. V Jablonci jsem žil čtyřicet let, mám k němu silný vztah. Je pravda, že tenhle kraj stál a padal na německých řemeslech, všechno to obrovské dědictví sklářského a bižuterního umění máme díky českým Němcům, to je potřeba přiznat. Vždyť dodnes je celá sklářská hantýrka z němčiny, všechno na huti, na brusírně se nazývá českými patvary německých slov. Kdo zná Jablonecko a Liberecko jako já, ví, co tu ještě zůstalo krásných, i když dnes často zchátralých vil a malých továrniček. Za Rakouska-Uherska byl tenhle kraj největší vývozce skla, bižuterie nebo vánočních ozdob. Byl to kraj v mnohém bohatší než Praha.
Kdy jste byl poprvé na sklářské huti?
Až v Železném Brodě. Od té doby se celý život pohybuji ve sklárnách a mezi skláři se cítím nejlépe. Nejdou daleko pro drsnější slovo, ale mě to vyhovuje, se skláři jsem radši než s umělci, jsou upřímnější. A jak říkám svým studentům, pro design je zkušenost z huti důležitá, znáte pak sklářské fígle, víte, co se dá a nedá udělat.
Kdo vás na sklářské škole v Železném Brodě nejvíce ovlivnil?
Pavel Ježek. Tamní kantor a budoucí ředitel školy. Ten mě obrovsky ovlivnil na celý život. Lidsky i pracovně. Vynikající člověk, výborný výtvarník, o kterém se dnes moc neví, ale velice významná osobnost toho kraje.
Po střední škole jste se rozhodl pokračovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Dostal jste se hned napoprvé?
Dostal jsem se napoprvé, což nebylo obvyklé, v našem ročníku se z 30 lidí dostalo napoprvé jenom asi osm. Dneska se bere dost studentů, ale já měl spolužáky, kterým to vyšlo až na poosmé, podvanácté. Protože jsem na střední škole studoval sklářské formy a hodně jsem dělal kov, tak jsem se přihlásil na kov, ale celých těch šest let jsem se toužil dostat k Stanislavu Libenskému do ateliéru skla. Byl jsem ale hodně introvertní a strašně jsem se styděl za panem profesorem jít. Až později jsme se hodně stýkali v Železném Brodě, kde jsme oba učili, a můžu snad říci, že jsme byli přátelé. Tady na stěně mám od něj kresbu, kterou mi daroval.
Stanislav Libenský je sklářská legenda. Na koho z UMPRUM ještě vzpomínáte?
Výtvarně mě asi nejvíc ovlivnil Vratislav Karel Novák, lidsky pak Jiří Harcuba, to byl velmi ušlechtilý, vzdělaný a citlivý člověk.
Dvě velké osobnosti, jeden vynikající sochař a šperkař, druhý geniální glyptik a medailér…Vy jste se ale vydal sbírat zkušenosti také do ciziny…
Kvůli tomu, že jsem celá studia strávil za minulého režimu, tak jsem nemohl na žádnou stáž vyjet. Chodil jsem do křesťanského sboru, nebyl jsem v SSM… Ale hned po sametové revoluci jsem odjel na stáž do Nice, pak na Tchaj-wan, to mi hodně pomohlo, ale nejvíc mi daly čtyři roky, kdy jsem pravidelně jezdil do Benátek, na Murano, kde jsem pracoval pro jednu z nejstarších rodinných skláren na světě – Barovier & Toso.
Na školách, které jste vystudoval, jste pak začal sám učit, ateliér skla už několik let vedete. Vycházel váš přístup ke studentům z toho, co jste sám zažil nebo jste zvolil jiný?
V Železném Brodě jsem učil deset let, na UMPRUM sedmnáct. Začátek nebyl lehký, nastupovat po takových osobnostech jako byl profesor Libenský nebo Vladimír Kopecký… Sebevědomí jsem získával postupně, ale v posledních sedmi osmi letech jsem myslím dokázal přinést ateliéru novou vizi. Mým krédem bylo vyvést ateliér z uzavřené sklářské komunity, protože skláři se setkávali mezi sebou, dělali spolu výstavy ve sklářských galeriích, ale já jsem razil názor, že umění je jen jedno. Moji studenti jsou úspěšní, prosazují se nejen v designu, ale i ve volném umění. Tadeáš Podracký, Eliška Monsportová, Kateřina Handlová, Lukáš Novák, Tomáš Kučera, František Jungvirt, Marieta Tadenacová, Johan Pertl, Karolína Figar Vorlíková, to jsou jména, o kterých už se hodně mluví.
Pořád vás baví učit?
Baví mě to víc než dřív. Víc si věřím, jsem na studenty přísnější, víc je tlačím. Ale je mi šedesát, smlouvu mám ještě na tři roky a pak budu konkurzem obhajovat svoje místo a budu váhat, jestli se přihlásit. Budu tam dvacet let, což je standard, jsem čtvrtý vedoucí ateliéru skla od druhé světové války – po profesorech Kaplickém, Libenském a Kopeckém, když nepočítám jednoho komunistického dosazence, který tam byl jen krátce.
Jste věřící člověk, máte velkou vnímavost pro sakrální architekturu, design a sochařství, což se promítá i do vaší tvorby. I teď ve vašem ateliéru vidím kolem sebe řadu vašich děl, které se nějak vztahují ke křesťanství, k věcem, které člověka přesahují…
To, co vidíte, jsou moje nejnovější práce. S historikem a kurátorem Karlem Srpem připravujeme výstavu na téma liturgické předměty. Například tyhle reliéfy jsem dělal v Itálii, jsou odlité ze starých benátských korpusů pro zrcadla, krucifix je vytvořen z pravých krystalů křemene, ale už je odlitý i ve skle…
Zároveň jste ale spojen s něčím veskrze pozemským – navrhl jste půllitry pro řadu pivovarů, včetně značek jako je Pilsner Urquell, Budvar nebo Bernard. Jaké je to pohybovat se mezi těmito dvěma světy?
Pivní sklo, to je éra, která obrovsky ovlivnila můj život. Před dvaadvaceti lety jsem vyhrál konkurz na hlavního designéra německého koncernu Sahm, dostal velice dobrou smlouvu… Ty džbánky se vyrábějí v několika milionech kusů, za ta léta vzniklo asi čtyřicet nebo padesát designů pro asi pětadvacet značek. Nápojové sklo je svět, který mě pořád strašně baví, je to takový protipól mému sochařství. Vlastně je to jako v životě, jako když si o samotě čtete náročnou knížku a pak se chcete bavit ve velké společnosti. Navíc ty džbánky jsou něco, co tady určitou dobu zůstává a zůstává to v širokém okruhu lidí. Když jsem začínal, tak byla na českém trhu jediná brendovaná originální pivní sklenice – pro Pilsner Urquell. Žádný jiný pivovar neměl svoje sklo. A pak začala éra, kdy většina pivních sklenic na trhu je ode mě. Budvar, Bernard, Staropramen, Starobrno, příští rok budou Krušovice. Jsem hrdý na to, že jsem nějak ovlivnil pivní kulturu, je to hezký pocit, sedět v restauraci a vidět lidi, jak pijí z mých džbánků.
Jste také autorem sošky Český lev, ceny, kterou každoročně uděluje Česká filmová akademie…
Český lev, to byla krásná práce. Ta soška se dlouho hledala, dvakrát se měnila, já jsem autorem její třetí verze. Mám ohlasy od režisérů, scenáristů a herců, že tu sošku milují, z toho mám obrovskou radost. A myslím, že už zůstane navždy, třeba jako Křišťálový globus na Karlovarském festivalu.
Rony Plesl (1965)
Světově uznávaný sochař a designér, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde vede ateliér skla. Od roku 2018 pracuje s přelomovou unikátní technologii taveného skla Vitrum Vivum, která umožňuje odlévat sklo jako by to byl bronz. Monumentální skleněná díla takto vytvořená poprvé představil na světové úrovni v roce 2019 v kapli Santa Chiara v londýnském Victoria and Albert Museum (instalace „Posvátná geometrie“). Jeho díla jsou zastoupena v českých i zahraničních muzeích a galeriích i v soukromých sbírkách. Jeho monumentální skleněná kompozice „Stromy rostou z nebe“ byla součástí Benátského bienále v roce 2022. Navrhuje originální lustry, svícny a kolekce nápojového skla. A z jím navržených pivních sklenic pijeme pivo většiny značek. Jeho karlínský ateliér je současně i galerií. Vedle jeho impozantních skleněných plastik zde najdeme i díla umělců mu blízkých – např. až meditativní malby lidských tváří od Ivana Sobotky, „sakrální“ svařovaná vrátka od Pasty Onera nebo ikonický plakát k filmu Něžná od Olgy Vymětalové. .
Jste velmi úspěšným a uznávaným sochařem a designérem, byl jste jmenován profesorem. Bylo těžké vzhledem k vaší introvertní povaze prosadit se?
Bylo těžké se předělat. Teď už nejsem introvert, naučil jsem se komunikovat, musel jsem se to naučit, když jsem chtěl dělat umění, prosadit svoje designy. Ještě po vysoké škole jsem se styděl telefonovat, nechodil jsem do obchodů, kde nebyli lidi, protože jsem se bál, že se mě prodavačka zeptá, co si přeju a trvalo to docela dlouho, než jsem získal v komunikaci sebevědomí. Ale když učíte a já už učím sedmadvacet let, tak za tu dobu se leccos naučíte. Ale pořád se dívám do země. Když to někdo víc prohlídne, tak pozná, že nejsem takový suverén a extrovert, jak to vypadá.
Jaké je být tatínkem pěti dcer? Jak jste je vychovával? A promítá se tahle úžasná zkušenost i do Vašeho díla?
Já jsem si vždycky přál dcery a kdybych měl další děti, tak bych zase chtěl dcery, s klukama jsem si nikdy moc nerozuměl, ten macho svět je pro mě až děsivý. Mám samozřejmě kamarády chlapy, ale jsou to chlapi, kteří mají ženskou duši. Dcery pro mě čím dál tím víc znamenají, čím jsem starší tím víc jsem rád, že je mám. Moje tvorba má hodně feminní náboj, mísí se v ní mento mori z křesťanství s láskou a úctou k ženám.
Vaše kubistické vázy a mísy v nových barvách jsou nádherné. Krásný dárek k vašim šedesátinám…
Mám moc rád český kubismus, mojí láskou je Bohumil Kubišta. V Čechách zanechal kubismus hlubokou stopu. Prostoupil architekturu, malířství, nábytek, porcelán i sklo. A spolupráce s moserovskými skláři si velmi vážím. Moser, to je noblesa, styl, řemeslo. Rád bych pro něj zase navrhl něco dalšího.
