🇬🇧 You can read this article also in English: Breakfast at Tiffany’s, dinner at Poirot’s
Když Čapek dorazil na víkend do reprezentativního domu H. G. Wellse na panství v Essexu, obsah jeho kufru (když ho vybaloval) vyděsil služebnou víc, než kdyby v něm objevila kus vychladlého trupu: slavný host s sebou neměl smoking! Jeho přítel Vočadlo sice spisovatele opakovaně nabádal, že oba určitě budou na večeři potřebovat formální úbor, ale Čapek se nedal. Odbyl svého průvodce s tím, že Wells je socialista a že k němu jedou na venkov… Synovi doktora z Úpice se formality odjakživa protivily. Úzkostnému Vočadlovi by bývalo bylo pomohlo vylovit moderní obdobu německého breviáře z 15. století nebo z renesanční Itálie. Oba průvodce vybraných způsobů byly po staletí bestsellery (panika, která se mnoha lidí zmocňuje, když je čeká stolování v prostředí, které pro ně není obvyklé, tu je od pradávna). A Čapek by byl býval mohl dát na psané slovo.
À la něco…
Jak nám připomínají znovu a znovu velkolepě zfilmované detektivky Agathy Christie, v Anglii se dámy k jídlu oblékaly do dlouhých šatů a pánové do černého obleku i uprostřed polí a strání. A nebylo tomu tak jen před sto lety. Není to tak dávno, co k nám dorazili na večeři známí – byla jsem při pohledu na ně tak zaražená, že se museli dovnitř pozvat sami. Byli oblečení jako na ples! Proboha proč? Jenom proto, že jeli do vyhlášeně konzervativního města (hodinu vzdáleného od Londýna, jemuž královna Viktoria, která v mládí ráda přespávala v místním hotelu, propůjčila titul „royal“)? Nebo proto, že si pamatovali, že tchán zasedal v hermelínu ve sněmovně lordů? A očekávali od nás přízemních Harrisů velkolepé návyky? Hmm…
Koho by napadlo, že příslušníci stejného národa celých sto let odmítali vidličku coby zženštilou záležitost! (Charlesovi I. sice sťali hlavu, ale podle jeho příkladu vzali v 17. století Angličané nakonec vidličku na milost.)
Zatímco okouzlující paní Wellsová ohleduplně a duchaplně obvolala hosty a všechny požádala, aby si (kvůli milému Karlovi) na večer oblékli jen neformální sako a kravatu, my jsme neměli dostatek taktu, abychom se přizpůsobili velkolepému stylu našich londýnských hostů, kteří dorazili od hlavy k patě v sametu (a že si z nich dodnes děláme srandu!).
Na vyparáděné stolovníky v historických seriálech se to však krásně kouká. Tedy pokud některá mladá herečka (v roli vévodkyně) nedrží vidličku tak, jako by patřila k služebnictvu. Pochybné držení příboru stále ještě rozdírá citlivost mnohého Angličana brutálněji než americký přízvuk. Ale jinak se přístup ke stolování proměnil revolučním způsobem.
Nóbl restaurace alias mučírna
Ještě před třiceti lety byla prakticky každá nóbl restaurace místem k nevybíravému týrání zákazníků. Pokud host nebyl zjevně příslušníkem elity (vystupováním, způsoby, oblékáním, mluvou), nabubřelý číšník se po něm vozil od chvíle, kdy se odvážil vzít za kliku podniku, ve kterém si škrobenost personálu nezadala s běloskvoucími ubrusy.
Mladíka, který se odvážil dolít dívce sklenku, vrchní zpucoval s tím, že na rozlévání vína je tu on. A chlapík ve funebráckém pak sadisticky ponižoval nešťastníka, který přišel utratit pro něj neslýchanou částku – jen aby na slečnu udělal dojem. Málokdo tuší, jak vlastně tuze nesvobodná bývala i západní Evropa kvůli dusivým formalitám, jež se bezpodmínečně vyžadovaly v podobných zařízeních. Předpisové oblečení, předpisové chování. Časem (naštěstí) majitelům nóbl restaurací docvaklo, že chtít peníze jenom od lidí, kteří jsou ochotní a schopní jisté chování dodržovat, je vlastně bláhovost, jež je pro účetní knihy smrtonosná. Stejně jako hrobové ticho restaurace, v níž opuštěný vrchní donekonečna oprašuje bezvadně vyžehlený ubrus.
Dřevo na dřevo
Většinou až v pubertě (díky návštěvám u jiných rodin) si uvědomíte, že to, co probíhá v té vaší, není normální. Každou neděli jsme v sídlištním bytě socialistického Československa prostřeli na stůl naškrobený žakárový ubrus a na něj narovnali porcelán, křišťál a stříbro v množství, které mohlo zaopatřit celý pluk.
U nás se v neděli nejedlo, nedebužírovalo. U nás se stolovalo. Vzhledem k neexistenci myčky to byl sadomasochistický rituál (před každým z nás stály nejméně tři sklenice, talíř na předkrm, na chléb, na polévku, na hlavní chod, další na dezert a k tomu odpovídající sada příborů). A naši vždycky zvali další hosty, takže u stolu nebylo nikdy méně než šest lidí. Vysedávalo se dlouho, vedly se nekonečné, vášnivé debaty. S jídlem si naši dávali záležet a v Brně – snad s výjimkou dvou nejlepších hotelů – nebylo místo, kde jste mohli najít pestřejší a chutnější menu. Ale za jakou cenu! Jakmile za hosty zapadly dveře, nastaly hodiny zběsile nudného mytí, leštění, utírání a ukládání. Z podobných rituálů mě to nadobro vyléčilo. Ale slabost pro zajímavě prostřený stůl, krásné (byť eklekticky různé) talíře, sklenice a květinovou výzdobu mi zůstaly. Když sednu ke stolu, potřebuju se kochat tím, co mám před sebou. A cítím se nesvá u stolu, kde se u jídla – nemluví.
Divadlo a kaviár, opera a piknik
Východní blok proslul na Západě nedostatkem, ale jako návštěvník země „kde zítra znamená včera“ jste ho nezaznamenali. Jedním z mých nejsilnějších zážitků nejvýznamnějšího moskevského divadla (kde se na scéně v opeře Boris Godunov objevili živí koně) byly chlebíčky pokryté tlustou vrstvou prvotřídního kaviáru. O přestávkách bylo těžké zachovat důstojnost, k bufetu v nejvyšším patře jsem jako většina kulturymilovných návštěvníků brala schody po třech.
Aristokraté, kteří dosud žijí obklopeni pomocným personálem (a že jich bude míň než orlů skalních), mají jednu skvostnou výhodu: od ledničky a spíže je dělí chodby, schody a dobré vychování. Aristokratické osazenstvo domu nebo zámku si nedělá, co chce (jako my), ale přizpůsobuje se zavedenému řádu a odvěkým rituálům. A to tak přísně, že například i královna Viktorie musela zavést „high tea“, protože pauza mezi obědem a večeří jí byla nesnesitelně dlouhá. Mohla sice vládnout největšímu impériu všech dob, ale neexistovalo, aby si dala housku s máslem nebo kus dortu jen tak – proto, že ji honila mlsná.
„High tea“ je od té doby anglickou institucí, formou skvostně pojatého debužírování.
Exkluzivním soumarem
Znovu a znovu zfilmované detektivky Agathy Christie většinou představují anglický život, který v Anglii vlastně už neexistuje. Ten nejzábavnější životní styl se totiž neobejde bez malé armády kvalifikované a oddané obsluhy.
Glyndeborne, rajská zahrada s vyhlášeným operním domem, kam se od jara do podzimu stahují milovníci opery, vděčí od roku 1934 za svou popularitu pikniku. Před válkou stačilo obléct smoking a dámám dlouhou róbu. Pohodlné židle, skládací stolky z mahagonu a koše přetékající delikatesami a dobrým pitím pro ně nachystali a na zastřižený trávník mezi rozkvetlými záhony nanosili sluhové.
Bejvávalo. I teď je sice panstvo skvostně oblékané a ošperkované, ale dámy se nevznášejí ve svých dlouhých róbách a pánové se nenaparují v bezvadně padnoucích úborech. Shrbeni, od parkoviště k zahradě klopýtají loukou, ověšení chladicími boxy, igelitkami nebo koši a odrbaným kempingovým nábytkem. Naložení jak osli, obtěžkaní, ufunění – nechápali, čemu se tak při našem pochodu uchichtávám.
Když procházíte v diskrétním rozestupu rozmístěné pikniky, hned máte jasno. Buržoazie vybalí v plastu zabalené sýry, salámy, olivy a humus z Marks & Spenceru, naproti tomu zchudlá šlechta se tahá s porcelánem a ti nejbláznivější i s opulentními stříbrnými svícny. Ti, co nemají kupu odrostlých dětí (soumarů), si máknou. Ale výsledná romantická atmosféra může být nezapomenutelná. Navíc je vyzkoušeno, že i plonkové víno z krásné číše chutná. Naopak, i nejlepší šampaňské podávané v praktickém plastu…
Není divu, že praktická buržoazie většinu aristokracie rozprášila. Ale jen se coby třída společensky vzmůže, zkouší lordy napodobovat. Výsledek je vždycky trochu komický – střední třída si nemůže pomoct: rozmáchlá gesta a bravura vlastní aristokratům jí nesedí, a to ani když jde o piknik (proto nejsou tak často zchudlí jako šlechtici).
Nové a lepší
Instagram vizuálně zrušil nudu hospod, bister a vět-šiny stravovacích zařízení. Kdo chce uspět, musí nabídnout pastvu pro oči. Občas přitom restauratéři ve snaze o zajímavost přestřelí, krásná vizuální kombinace může být nepraktická nebo těžko stravitelná. Ale lepší než flák (živiny lhostejně fláknuté na talíř), s kterým jsme se (skoro všude) museli spokojit v ne tak dávné minulosti.
House of Interiors je časopis, ale hlavně globální autorita životního stylu elit i posledních nomádů a excentriků. V posledním čísle přináší devět nádherných vzorků rybích nožů. Speciální příbor na pojídání ryb je oblíbeným tématem anglosaských sloupkařů. Protože pro generaci jejich rodičů to byla nepostradatelná středostavovská samozřejmost (osobně jsem se s ní seznámila až začátkem milénia, když jsem se přestěhovala do Londýna). Dnes je předmětem posměchu, výrazem přežilého snobismu. Ale když si prohlédnete výrazně tvarovaný nůž (placatý a se zašpičatělou špičkou), je zjevně tím nejpraktičtějším nástrojem k oprošťování masa od tenkých a záludných kostí. Je to klasický příklad toho, k čemu (většinou) pravidla stolování byla vynalezena. Ne k tomu, aby zákazníka prudil nafoukaný číšník, ne k tomu, aby měl snob navrch. Byla a jsou tu od toho, abychom snadněji manipulovali s jídlem před sebou. Když člověk drží správně příbor, má ho zpravidla jednoduše pod kontrolou.
Ale svět a jeho kuchyně se dnes globálně natolik prolínají, že je to spíš nejmladší generace, která má stolování pod kontrolou. Zatímco my jsme si připadali kosmopolitní, když jsme zvládli hůlky, oni vědí, jak usrkávat ramen podle toho, z které asijské kuchyně vzešly, a natáčejí hlavu, aby jim křupavé jihoamerické placky nepadaly na triko.
Svět se (naštěstí) posunul a stolování s ním. Formálnost nahradil zájem a respekt k různým kulturám; v tomto ohledu svět zkrásněl. A i když naškrobený sněhobílý ubrus skoro zmizel, potřeba prostřít krásně a podat jídlo co nejvíc lákavě, je stejně silná. Plno fantazie a hravosti.
A pravidla?
Zůstává jediné, poslední pravidlo, které platí: chceme-li si vychutnat oběd, musíme odložit mobil.
Tento článek vyšel v osmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes
