Petra je všestranná umělkyně. Hraje, režíruje a nebojí se kvůli filmu vkročit ani mezi členy Berdychova gangu. Foto: archiv autorky
Dokument Vojna Ztohoven, který mapuje soudní dohru umělecké performance výměny prezidentské standarty za červené trenýrky, se zabývá i ruskou povahou, kterou ve vyhrocené podobě ilustruje na rodině ruského anarchisty a člena kdysi protiputinovské aktivistické skupiny Vojna, Olega Vorotnikova. Potom se ale všechno nějak záhadně zvrtlo..
Rozhodnutí točit dokument o aktivistech, konkrétně o nejznámějším počinu umělecké skupiny Ztohoven – výměně prezidentské standarty za červené trenýrky – vysvětlujete obecně zájmem o postavy mající problém se zákonem. Nebyla pro vás partička přemýšlivých umělců po únoscích a mučitelích, s nimiž jste natáčela před několika lety snímek Zákon Helena (o neslavném zločineckém “Berdychově gangu”), tak trochu „čajíček“?
Čajíček snad v tom ohledu, že setkání se členy skupiny Ztohoven snad ještě nikoho neohrozilo na životě. Pokud jde ale o jakousi morálku natáčení, tak v tomto ohledu to bylo úplně stejné jako u gangsterů, ne-li horší. Z praktického hlediska – domluvy na natáčení, koordinace, zkrátka, aby to natáčení fungovalo, to bylo náročnější. To jsem klukům v nadsázce i řekla, že jsou horší než „Berdychův gang“, protože z domluvených věcí tu sešlo možná ve více případech než u toho gangu.
To nezúčastněného pozorovatele může i překvapit vzhledem k tomu, že veškeré výstupy skupiny Ztohoven jsou precizně provedené a každý během nich ví, co má dělat.
Určitě jsou organizovaní a mají systém, jakkoliv jsem mu nejprve musela porozumět. Spíš popisuji, jak jsem to vnímala já, a ta zkušenost možná odráží mou povahu. Frustruje mě (a bylo to tak i s berdychovci), že jsme celý týden čekali na postavu, než jsme s ní mohli natáčet, protože to neustále posouvala a my byli neustále v napětí z nejistoty, zda film vůbec dokončíme. Ač jsou ti kluci přesní a performance provádějí přesně, tak domluvy na srazech nejsou jejich silná stránka, což je i ve filmu Vojna Ztohoven vidět. Ale vychází to i z jejich povah umělců. S gangstery byla o to jednodušší domluva, že jsme je nikdy netočili dohromady, ale šlo vždy o jednotlivé postavy.
Vaše dlouhodobé téma jsou hranice dobra a zla. Měla jste příležitost je zkoumat i na zmíněném počinu Ztohoven?
Je tu nějaký systém, ten má svá jasná pravidla, která kluci porušili, když poukazovali na to, že s něčím nesouhlasí. Tím, že to udělali nenásilně a formou humoru, a ještě přitom nechtěně vytvořili nějaký symbol, kdy v domácnostech a v autech bývají dodnes vyvěšeny trenýrky jako výraz protestu proti prezidentovi, svůj prohřešek ospravedlnili. Je to v podstatě geniální forma. Ta temná strana je samozřejmě reprezentovaná současným prezidentem, jeho přístupem. Miloš Zeman je pro mě problematický od doby, kdy uzavřel opoziční smlouvu, kdy bylo jasné, jakým směrem půjde – a nezklamal. Je úžasné, že jsme tak “dobří” lidé, že jsme si ho dvakrát zvolili.
Celá akce se standartou a trenýrkami byla stejně jako její soudní dohra mimořádně mediálně vděčná. Jak byste jako autorka shrnula hlavní poselství filmu Ztohoven?
Ten film je situační, což se mi líbí, a obsahuje i dosud nezveřejněné materiály z toho samotného aktu, které jsem dostala od kluků. Třebaže se film točil 4 roky, je stále aktuální díky tomu, že s určitým nadhledem shrnuje chování a situace, které se poslední dobou nesou Pražským hradem. Přijde mi důležitý i jako výzva, že bychom neměli zapomínat ve společenských i v soukromých životech vyvěšovat červené trenýrky jako projev nesouhlasu v momentech, kdy s věcmi zdánlivě nejde nic dělat.
Máte i vy jedny za oknem?
Mně se líbí brože, tedy je nosím na kabátě. Ti kluci každopádně udělali důležitý počin, jakkoli teď už prohlašují, že trenýrky nikoho nezajímají, že jde o starou věc. Já si to nemyslím. Jde spíš o zkreslení, kdy tvůrce nemá možnost nahlédnout reálný dopad své tvorby. Trenýrky pořád žijí a je úžasné, že pokračují svým vlastním životem, což se klukům velmi povedlo.
Zajímavá postava je soudkyně…
Ta je skvělá!
… no, ona na jednu stranu někdy až ležérním tónem dávala najevo, že si uvědomovala výraznou odlišnost tohoto případu. Jak uvěřitelný byl pro vás a případně pro odsouzené umělce její následný neformální distanc od rozhodnutí senátu, který aktérům performance s vlajkou vyměřil podmínku a uložil pokutu (podmínka byla mezitím zrušena, pozn. red.)?
Pro mě byla úžasná, fandila jsem jí. Nezapřela nadání v komunikaci, kdy byla žoviální a zároveň držela nějaký řád. Bylo vidět, že klukům skutečně naslouchá – na rozdíl od zástupců správy Hradu. Pro mě její distanc byl uvěřitelný, ani jsem to tak necítila. To její vyjádření bylo pro mě důležité a vážím si jí pro to. Pojmenovala tím, jak funguje tento soud a celkově soudní systém. Alternativou k tomu by byla už jenom rezignace na post soudkyně. Což myslím, že by velmi uškodilo celému procesu. Zachovala se, jak nejlépe mohla.
V jaké atmosféře probíhaly dny před soudními jednáními?
Byl to obrovský tlak na všechny. Členům Ztohoven vyhrožovali, před Paralelní polis (sídlo hackerského projektu skupiny Ztohoven v pražských Holešovicích, pozn. red.) jakoby náhodou přijeli tajní policisté s manýry policie minulého režimu. Zastavili je, když šli přes přechod, se slovy: „Tak máme soud, co…“ Tím, že jsem zažila natáčení s gangstery, jsem se tomu už v podstatě smála, protože to byly situace jak ze sedmdesátých, osmdesátých let, ale ve skutečnosti je docela varující, že tyto praktiky tu má policie dodnes.
Ve filmu se objevují i rázní ruští aktivisté ze skupiny Vojna. Konzultovali členové Ztohoven s Olegem Vorotnikovem akci s výměnou standarty za trenýrky?
Kluci se na ně těšili a chovali k nim obrovský respekt, líčili je jako Rolling Stones mezi aktivisty. Sama jsem slyšela o několika jejich členech a akcích, věděla jsem o Pussy Riot, ale pojem Vojna jsem do té doby neznala. Akci s trenýrkami s nimi nekonzultovali, naopak, ten plán kluci promysleli sami a nikomu o něm neříkali.
Viděli se vůbec členové Ztohoven s Vorotnikovem ještě před výměnou vlajky za trenýrky?
Viděli se s ním poprvé, až když měli standartu a šli ji rozstřihávat a dávat lidem.
Komplikovaný pobyt členů skupiny Vojna zanechal v jejich hostitelích, kteří po nich museli několik dní uklízet své byty, určité rozčarování. Odráží špatná zkušenost českých aktivistů s Vojnou kulturní rozdíly, jak ve filmu přemítá jeden z nich?
Členové skupiny Vojna se projevili jako povahově rozpínaví – vlezli všude, což na mě i na kluky působilo dost odpudivě. Vzniklo to zřejmě tím, jak neustále překračovali všemožné hranice a v podstatě si brali cokoli. Nemohu říct, že bych se s nimi ještě kdy chtěla sejít. I když je rozpínavost příznačná pro celé Rusko, zkušenost s Vojnou bych na ruský národ paušálně nevztahovala.
Každý na základě té zkušenosti dospěl k něčemu trochu jinému. Jeden z hostitelů Vojny v Česku, Otakar van Gemund, popsal, jak Vorotnikov ihned po příjezdu ulehl do postele domácích a v podstatě se s nimi nebavil. Po Vorotnikovových zůstaly počmárané podlahy i stěny. Van Gemund projevil pochopení – řekl, že se to může stát..
Otakar byl velmi, velmi shovívavý, byl úžasný!
Ve svém okruhu lidí je zapsán jako všechno jiné, jen ne xenofob.
Přesně tak.
Celkově ale zkušenost s Vorotnikovovými popisuje jako rozčarování. Opět se nabízí otázka, jestli je tato zkušenost příznačná pro česko-ruské vztahy.
Ale je, leccos podobného je u Ruska vidno historicky už například v době Kateřiny Veliké. To není žádná kritika, je to konstatování dané věci.
Ta v podstatě opětovně položená otázka zaznívá v souvislosti s vaší poznámkou, že film pojednává o česko-ruských vztazích. Za Rusy je ve filmu jedna rodina a jedno velké zklamání všech, kdo se jí snažili pomáhat. Co z toho lze vyvodit?
Film ilustruje česko-ruské vztahy na extrémních situacích. V maličkostech já to tedy vidím spíše archetypálně. Ty extrémy jsou dané tím, že film představuje extrémní skupiny, tedy alespoň soudě podle toho, co jsou schopné udělat. Jedna vyvěsila červené trenýrky na Pražském hradě a druhá zase byla schopná převracet (doma v Rusku) policejní auta. K tomu je potřeba mít na paměti, že být aktivistou v Rusku je nesrovnatelně těžší než v České republice.
Každý, kdo ten film viděl, v tom spatřoval ruskou povahu – velikášství, jistou laskavost, ale kombinovanou s potřebou vzít si, co chtějí. Což konec konců potvrdily i různé odborné studie, a odpovídá to i historické zkušenosti, že Rusko vždy šlo tímto směrem. I členové Vojny pak jsou reprezentanti tohoto stylu, byť v extrémní podobě, neznám nikoho, kdo by byl rád, kdyby k němu přijeli znovu.
Vojna působí zmatečně. Na jednu stranu namalovali obří penis na tu polovinu zvedacího mostu v Petrohradě, která se otevírá směrem k naproti stojícímu sídlu FSB. Pak se rozešli s protiputinovskými Pussy Riot a sami jako by se nechali strhnout vlnou nacionalismu. Utekli na Západ, kde vykládají, jak podporují současné Rusko. Takže Gemund, který v Česku vede skupinu Kaputin, uklízel svůj byt v podstatě po putinovcích..
Udělat si o nich předem reálnou představu nebylo vůbec snadné. Oni původně měli bydlet u dokumentaristy Filipa Remundy. Jeho žena ovšem předtím objevila video, které zachycovalo, jak se chovali u kohosi na návštěvě ve Švýcarsku, což bylo tak otřesné, že rovnou prohlásila: „V žádném případě!“ A jelikož je hledal Interpol, byla celá věc kolem příjezdu Vojny v utajení a žádné informace o této skupině se nedaly ani předávat. Podobná videa s nimi ale tenkrát téměř nebyla k nalezení. Všichni jsme viděli jen ta super videa s jejich akcemi. Na jejich stránkách byly vždy v popředí informace, které vypovídaly o jejich postojích proti Putinovi. Všechno ostatní se začalo odkrývat až posléze. Olega dokonce chytili při krádeži – jak sám říkal, „zachraňoval potraviny od jejich ceny“ – což mimo jiné znamenalo, že kradl ty nejlepší lanýžové olivové oleje.
Dávalo vám filmařům, ale i aktivistům smysl, že přijeli velcí bojovníci s Putinem, z nichž se vyklubali fandové putinovského Ruska?
Já, která jsem vyrostla na knihách Junga, jsem to u těchto postav okamžitě analyzovala jako velké trauma z dětství (smích). Což se nesnažím teď zlehčovat. Naopak jsem si zase jednou uvědomila, jak je svět někdy bláznivý. Pro kluky ze Ztohoven to ovšem byla jednoduše zrada, protože jim i mě Oleg říkal úplně jiné věci.
Úplně typická aktivistická akce v Česku je ale povolená úřady, pořadatelé demonstrací po sobě dokonce i uklízejí. Zajímají vás i tyto občanské aktivity a účastníte se jich?
Zajímají mě, ale moc se jich neúčastním, protože když byl Milion chvilek na Letné, pokaždé jsem hrála v Divadle Ungelt.
Herci i zpěváci se objevují jak mezi demonstranty, tak i na pódiích. Sedí vám i to, když umělci veřejně komentují stav společnosti?
Je skvělé, jestliže člověk, jemuž lidé věnují pozornost, promluví o vizi slušnějších poměrů. I mě od dětství ovlivňovaly různé známé osobnosti, když se vyjadřovaly k politice.
Část herců i zpěváků své postoje nevyhnutelně projevuje podle toho, se kterými médii mluví a se kterými nikoli. Jak vy to máte s vydavatelstvím Mafra?
Upřímně, jak neovlivním to, že sním rohlík od Babiše, jelikož na návštěvách nekontroluji, co domácí nakupují, tak stejně se objevím v rámci propagace filmu či divadelního představení v časopisech z toho vydavatelství. Z Lidových novin, kam jsem i dřív psala povídky, jsem už ale odešla a rozhovory do jejich dalších novin omezuji, nijak hrdinská si tím ale nepřipadám.
Petra Nesvačilová
(* 1985)
Upozornila na sebe jako herečka ve filmu Karin Babinské Pusinky (2007). Vystudovala dokumentární tvorbu na FAMU. Pravidelně hraje v českých filmech i seriálech. Natočila mj. Opus č. 50 na motivy Milady Horákové (2009, MFDF Ji.hlava 2009), dokument Řekni, kde ti Němci jsou (2011) nebo epizodu seriálu Expremiéři (2013, MFDF Ji.hlava 2013) Z Borotína až na Sněžku, věnovanou Václavu Klausovi. Je také divadelní herečkou. Hraje v divadle Ungelt, VSOTO5 a u bratrů Cabanů v představení Bond a Medea. Za svůj celovečerní film Zákon Helena o tzv. Berdychovu gangu a kriminalistce, která jej vyšetřovala, byla nominovaná na Českého lva a na cenu Arpa film festival v Los Angeles.
