Ptáci poletují v blízkosti Berlínské televizní věže. Foto: Shutterstock
Jestliže jsem byl na několika místech i opakovaně, na Unter den Linden jen dvakrát. Stává se mi, že se tak dlouho toulám v lesích, že do centra zajedu třeba jen do své oblíbené kavárny nebo na výstavu. Určitou výhodou je, že pobývám, vždy několik dnů v roce v domě u jedné české emigrantky ve čtvrti, či spíše vesnici Alt Gatow, v okrsku Spandau, Jezdím tam již od roku 2008, předtím jsem se ubytovával všelijak: v hostelech, domluvených pokojích v soukromí, u přátel, v bytě, kde byl sklad ratanového nábytku, nebo na české ambasádě, či v penzionu tzv. brandenburského stylu. Alt Gatow jsem objevil až později, dům hned vedle kostelíku a hřbitova, a na kopci nad vesnicí, kterou založili Západní Slované před více jak 660 lety, je větrný mlýn, replika toho shořelého, ale naprosto věrná kopie a malý písečný přesyp. A z tohoto místa častokrát vycházím.
Nejdřív do Kladowa podél Havelského jezera, pak třeba do Gross Glienicke s domem Alexandrových, známého z knihy Thomase Hardinga Dům u jezera, a pak až do Krampnitz a s odbočkou přes Fahrland, to bylo letos v létě, až k zadní bráně Cecilienhofu a pak podél vinic, trochu se to podobalo vídeňským stráním do útulné hospůdky s terasou Am Pfingstberg, tak se jmenuje i tamější vrch. Nebo na druhou stranu, kolem zemědělských usedlostí a polí na okraji Alt Gatow na samotu Seeburg a pak do Staakenu.
Pohled z lodi na nekonečné lesy kolem Wannsee. Foto: Petr Pazdera Payne
Jenže těch míst je tam tolik, že by to nevystačilo ani na několik článků. Obdivuji místa kolem Tegelského jezera: Tegel Ort, Konradshoehe a Heiligensee s nádhernými hrázděnými domy na malém náměstí či větší návsi a na stanici linky S 25 je to jen pak 1,5 kilometru, či úžasné toulky kolem Mueggelsee, a Starý Mueggelheim, vesnice ukrytá v lesích. Cesta do Koepenicku a do čtvrti známé jako Kietz, což znamená sousedství a sousedská komunita, kolonie domů to opravdu je a odtud jít, třeba do Wendenschloss, kde je přívoz do Gruenau a pak popojet S-bahnem až do Wilhelmshagen. Nekonečné lesy, které protíná linka nadzemního metra, a všude jen pěší stezky, a vy jdete dlouhý čas, a mnohdy se zdá, že to konce nemá, ale nakonec vždy někam dorazíte. Nebo když vyjedete až do Koenigs Wusterhausen a vracíte se zpět kolem jezer ve Wildau, kolem starých i novějších jachetních klubů, které ale skoro vždy vypadají přirozeně, žádná nabubřelost, jen občas je tam soukromý pozemek, a tak to všelijak obcházíte, až se zas přiblížíte vodě a jdete vilovými, někdy kruhovými ulicemi, tou jejich nekonečnou spletí, abyste došli do restaurace přímo naproti peronům S-Bahnu v Eichwalde, jako nádherné rozloučení se s dalším výletem, a už zas plánovat další, třeba do Alt Luebars či Schildowa.
Ale zpět k šiškám a pískům. Touláte se tím všudypřítomným bíložlutým pískem. Jste sami, jen v dálce je někde to třímilionové město, ale vy sedíte u Waldhausu, či jinde, například v té lesní restauraci nedaleko Nieder Neuendorfu, kde sedíte na dřevěné lavici, nohy máte zas zabořené v písku a číšník v bíločerném úboru se vás ptá, co si dáte, a vy že jen malé pivo, než zas půjdete dál, a on odkráčí s vaší objednávkou za zpěvu ptáků, někde tam hluboko v lesích.
Alt Gatow. Foto: Petr Pazdera Payne
Nebo jednoho dne, s prozaikem Petrem Pazderou Paynem, procházíte kolem Schlachtensee a dalších jezer ve směru na Dahlem, kde skutečně u piva sedával Walser a psal cosi o tom, jak je nádherné pobývat v lesích na té nekonečné procházce. A tak Berlín je pro mne právě toto: nekonečná procházka, bloudění lesy, skoro až osamělými částmi, a přesto v dáli je někde to Město, tak dostupné, stačí ujít dva, tři, čtyři kilometry a jse zas někde v civilizaci. Stojíte na nástupišti a svět berlínských kaváren je tak blízko. Mimochodem ty pomalu mizí, stejné jako typické místní Kneipen, ale stále ještě někde jsou, ale přibývá těch, které změnily charakter, nebo tam už vůbec nic není. Stačí tedy jen vždy lehce setřít prach písku z bot, borovou šišku přinesou z každého lesního výletu schovat do levé kapsy saka, a již můžete vstoupit do dveří kaváren a zachce-li se vám trochu nočního kavárenského života, pak je zde Schwarzes Café na Kantstrasse, a samozřejmě jiných před- a popůlnočních míst.
A též mapy, jejich nekonečné vytahování z útrob batohů a rozkládání u různých kavárenských stolků a k přemítání, kam se vydáte zítra – na jinou stranu města, kde jsou jen lesy, jezera, ticho a klid.
Foto: archiv autora
Josef Straka, básník, prozaik, organizátor nejen pražských literárních večerů. Autor sedmi básnicko-prozaických knih, účastník mnoha literárních festivalů v Čechách i zahraničí a jehož texty jsou přeloženy do šestnácti jazyků. V Německu, přímo v Berlíně, díky nakladatelství PalmArt Press, mu vyšel v říjnu roku 2019 překlad knihy Kostel v mlze- Kirche im Nebel, přeložila Petra Grycová-Liebl.
