Kolik stojí tento meč? Čtyři náramky, tři spony a sekeru. Vše standardní? Samozřejmě. Takhle nějak mohl znít prehistorický rozhovor během směnného obchodu ještě předtím, než se během doby bronzové v Evropě dostaly do oběhu mince. V té době byly běžnými platidly či měnami prsteny a hlavy sekyrek z bronzu nebo mědi. Tyto předměty byly překvapivě standardizovány, co se hmotnosti a tvaru týče, a to v mnoha částech Evropy.
Stejné platidlo, stejná váha
Nizozemští vědci z Leidenské univerzity prozkoumali více než 5 000 kovových tyčí, náramků, hlav sekyrek a prstenů z období 2150-1700 před naším letopočtem. Objekty pocházejí z různých archeologických nalezišť včetně dnešního jižního Německa, Rakouska, České republiky, severního Německa a jihu Skandinávie. Šlo nejen o jednotlivé předměty, ale o celé hromady několika stovek kusů.
Přestože objekty pocházely z velmi odlišných oblastí a období, podle studie zveřejněné ve vědeckém magazínu Plos One byly překvapivě jednotné ve tvaru a hmotnosti. Asi 70 % zkoumaných prstenů mělo hmotnost kolem 195 gramů. Jak to bylo možné, když lidé v té době běžně nepoužívali váhy?
Nizozemští vědci ve své analýze zmiňovali Weber-Fechnerův zákon z oblasti percepční psychologie a psychofyziky. Tento zákon popisuje vztah mezi objektivní intenzitou podnětů a subjektivně vnímanou silou smyslových dojmů člověka. Podle tohoto zákona je váhový rozdíl vnímán pouze tehdy, když dojde ke zvýšení hmotnosti přibližně o 2 %. Takže u kovového předmětu o hmotnosti jednoho kilogramu, by jiný předmět musel vážit o 20 gramů více, aby se lidem zdál těžší. Určitá malá váhová odchylka předmětů tedy při obchodování nebyla vnímána.
Společná měna
Vývoj srovnávacího systému pro měření hmotnosti a různých dalších parametrů patří mezi nejvýznamnější prehistorický pokrok lidského intelektu, uvedli ve své studii Maikel Kuijpers a Catalin Popaová z katedry archeologie na Leidenské univerzitě.
Tvar a váha zkoumaných předmětů byly natolik podobné, že byly vnímány jako standardizované. Tedy i na konci pravěku a začátkem období starověku si lidé uvědomovali, že objekty musí mít standardní velikost, aby mohly sloužit jako společná měna, která by byla přijímána i na vzdálenějších územích.
Danuše Siering
