„Máš i vztah?“, ptám se trochu nejistě. „Ano, s přítelkyní jsem už pět let. Vidíme se jen jednou
týdně, ale pak je to intenzivně.“
Prohlížím si jeho obrazy. Vtahují do světa, který je poetický i zneklidňující zároveň. Otevírají prostory plné současných odkazů, které přesahují to viditelné. Vytváří tak svůj vlastní kosmos – nevysvětlitelný, ale prožitkový. A zážitků má tento mladý muž s velkýma tmavýma očima zjevně dost.
„Který obraz je pro tebe v této výstavě nejdůležitější?“, ptám se LUKASE GLINKOWSKÉHO.
„Jednoznačně _Hardcore will never die_. Je to pocta stejnojmennému filmu – ale zároveň by mohl být o mém životě. Je autobiografický.“
Sedí to. V _Hardcore Never Dies_ hudba Gabber nezní jen v pozadí – přebírá kontrolu: brutální zvuk v plném tempu, zkreslené kopy, žádné kompromisy. Nekonečný trans mezi extází a pádem – hlasitý, špinavý, nezastavitelný.
„Co tě na té hudbě fascinuje?“ „Po dvaceti minutách to většina lidí vzdá, protože to
nevydrží. Ale přesně v tu chvíli pro mě začíná extáze.“
Když potřebuje klid, chodí na hřbitov a mluví s anděly. „Tam je ticho – ale ne úplně. Stromy šumí, ptáci zpívají, nikdy to není úplné ticho.“ Jednou byl v Kolíně nad Rýnem v parkovacím domě, deset pater pod zemí. „Tam bylo absolutní ticho. Nic jsem neslyšel. Dodnes si to pamatuji – bylo to před deseti lety.“
„Dokážeš si představit život v úplném tichu?“ „NE!.“
Výstava probíhá v rámci Gallery Weekend Berlin v Evelyn Drewes Gallery v BEL ÉTAGE studioberlin Ilky Grünberg, od 1. do 3. května.
