Wilhelm von Boddien před Berlínským zámkem. Foto © Jan Juri Reetz, Berlin.
Část I.
Pane von Boddiene, 20. července 2021 se po dvouletém zpoždění, částečně způsobeném koronakrizí, uskutečnilo otevření Berlínského zámku. Jak se cítíte po této velké události? Vaše rozhodnutí věnovat se rekonstrukci zámku padlo před 30 lety, což je z hlediska lidského života dlouhá doba.
Ano, jsem nesmírně šťastný, že se mi podařilo uskutečnit svůj životní cíl. Trvalo to dlouho, ale nikdy jsem neměl pochyb, že bych to snad nezvládl, protože jsem měl vždy ve správný moment po ruce přátele, kteří mi pomohli.
Od roku 1991 byl projekt zámku Vaším životním úkolem, který vyžadoval odříkání a velké nasazení. Co se stalo s Vaším dosavadním životem, Vaším podnikáním se zemědělskými stroji, s Vaším soukromým životem, to vše muselo jít od té doby stranou. Jaká to byla zkušenost?
Víte, starý Fritz, čili Bedřich Veliký, říkal: “Den má 24 hodin, a když to nestačí, přidám k němu ještě noc.“ Tak potměšilý nejsem, ale samozřejmě jsem často pracoval přes noc a o víkendech. Kromě toho mám ženu, která se mnou nepotřebuje nechat bavit, nechává mě pracovat a povzbuzuje: “Jdi do toho.“ A když se něco snaží rozmlouvat, říká: “Nemá smysl ti to zakázat. Stejně uděláš něco jiného.” To je rodinná stránka věci, a protože máme pět dětí a patnáct vnoučat, má žena je též dosti zaneprázdněna a my nepotřebujeme jeden druhého k zábavě, to je rozhodující.
Jinou věcí bylo podnikání se zemědělskými stroji: v roce 2003 jsem musel firmu zlikvidovat, vyhlásit insolvenci, protože můj hlavní dodavatel Deutz-Fahr už nedostal od Deutsche Bank žádné peníze. V tu dobu jsme značku prodali do Itálie. Najednou jsem jako obchodník zůstal bez produktu, který zemědělci poptávají. Projekt zámku se tak pro mě stal mezitím téměř jakýmsi ventilem, kterým jsem upouštěl páru, a mohl tak šetřit své zaměstnance. Šéf s existenčním strachem všechny znervózňuje, když obchody nejdou. Když už se s něčím takovým musíte vyrovnat, mohu vám jen říci, že se časem se dostaví jistý klid, najednou vás všechno zase začne bavit. To neustálé zvažování pro a proti, to je výzva, jakou míváte třeba v šachové partii se stejně dobrým soupeřem – musíte vyhrát za každou cenu.
Nově zrekonstruovaný zámek s televizní věží v pozadí. Foto: Friedbert Fischer.
Humboldtovo fórum má v rámci “Dialogu o rovnocennosti kultur“ obsadit velkou část zámku mimoevropskými exponáty; jen tak bylo možné projekt politicky prosadit. V návaznosti na myšlenku Muzejního ostrova byla asijská a etnologická muzea přenesena ze čtvrti Dahlem do centra Berlína. Souhlasíte s tezí, že rozhodnutí o “rovnocennosti kultur” mělo zahrnout i německou kulturu, což by otevřelo možnosti jejího zařazení do světa? Klíčové slovo: nalezení identity.
To byla chyba v komunikaci. Muzea Asie a Etnologie obsahují nejen etnologické umění, které je už zastaralé, ale především velmi kvalitní umění z cizích kontinentů. Mohli jsme se o tom přesvědčit, když toto velké mimoevropské umění bylo vystaveno v Bode Museu společně s velkým evropským uměním. Evropské sochy ze středověku stály vedle afrických a asijských soch ze stejného historického období. Najednou byla rovnost všech kultur rozpoznatelná, protože veškeré antické umění je zaměřeno na člověka a na zobrazování bohů, každá kultura si to vykládala jinak, což právě přináší napětí.
Je to intelektuální výzva podobná té, jakou uchopili v Metropolitnímu muzeu umění v New Yorku. Tam můžete v krátké vzdálenosti dosažitelné chůzí srovnávat nejrůznější světová umění. Proto se bráním tomu, abychom velká díla Etnologického muzea a Asijského muzea shazovali slovem “etnologie”. Jsou něčím mnohem víc, jsou nejlepším uměním těchto kontinentů. Muzejní ostrov se tak stane světovým muzeem!
Napětí vytváří také polarita mezi myšlenkou Berlínského zámku a Humboldtova fóra: zámek je formou, Humboldtovo fórum obsahem; zámek je vnějškem, Humboldtovo fórum vnitřkem; zámek je německou identitou a fórum světovostí. Člověk má dojem, že to bylo politickým záměrem.
Ne, tak to není. Zámek je pouze obnovou berlínského panoramatu, nic víc. A jen proto jsme ho přestavěli, aby Zeughaus, katedrála a Staré muzeum byly opět tím, čím bývaly… můžeme pokračovat až k budově opery. Vizuálně jsme opravili starou rezidenci kurfiřtů a vrátili jsme stávajícím budovám jejich důstojnost. Tu by jinak ztratily, protože se všichni trochu rozmarně soustředili na zámek.
Pro mě je rekonstrukce exteriéru na jedné straně obnovou města, ale na druhé straně je vnitřek zcela moderní budovou s nejmodernější muzejní technikou. Mohu jen citovat slavného generálního ředitele Louvru Pierra Rosenberga, kterého se ptali: “V Berlíně jsou lidé, kteří chtějí přestavět zámek v moderním muzeum, ale takové muzeum musí být současné zvenčí i zevnitř, jinak je to zpátečnické.“ A na to on odpověděl: “Nerozumím vaší otázce.“ “Nemůžete přece vzít starý zámek a…“ Odpověděl: “Mohu vám jen říci, že vedu nejmodernější a nejvýznamnější muzeum ve Francii se světovým věhlasem, a to v nejfeudálnějším paláci ve Francii, totiž v Louvru. Tak v čem je problém?“
Když jste uvnitř, vidíte pouze moderní místnosti, nikoliv venkovní prostory. Exteriér nevidíte, takže vnitřek vnímáte jinak. V Berlíně se z opravy exteriéru stala městská obnova a interiér jsme proměnili v jedno z nejmodernějších a nejvelkolepějších muzeí.
Výstavní prostory Humboldtova fóra. Foto: Ernstol, Wikimedia
Díky vaší iniciativě jste sestavili nadační sbírku s devítimístnou částkou, kterou jste realizovali návrh fasády, různých portálů i kopuli Berlínského zámku. Stále chybí prostředky obnovit co nejvíce z původního dojmu královského paláce.
Celkem jsme vybrali 105 milionů eur. Z nich jsme financovali celou fasádu, vše, co se muselo ze statických důvodů zabudovat, včetně postav na Schlüterhofu a 3,5 milionu cihel. Nyní potřebujeme dalších zhruba 8 milionů na to, abychom umístili chybějících 27 figur na zábradlí, což lze vždy později provést pomocí autojeřábu, zatímco části, které jsou instalovány napevno, nelze dodatečně přidělat. Dále tu máme přístavby k portálu V a IV na straně Lustgarten, předsíň portálu IV je stále ve stavu hrubé stavby, to všechno je v tomto součtu také zahrnuto. Až to shromáždíme, bude dokončeno vše, co nyní bylo možné. Ale to už je – chcete-li – jen pouhou šlehačkou na dortu, dort jako takový je už hotov.
Je těch osm milionů již vyčleněno?
Ne, v těchto týdnech probíhají další jednání s nadací. Platbu provedeme až poté, co se ujistíme, že vše proběhne podle plánu. Naše dary jsou účelově vázané. Žádné další výdaje nebyly zadány, ale jsme tomu blízko.
Chcete tedy pokračovat v kompletaci?
Ano, je třeba to udělat, protože figury patří na vrchol zábradlí. Jinak vše vypadá neúplně!
Pokračování 15. 8.
Wilhelm von Boddien, jedna z posledních kulturních osobností staré školy. Téměř půl života strávil bojem za rekonstrukci Berlínského zámku zničeného válkou a léty komunistické stagnace. Zámek byl po osmi letech stavebních prací slavnostně otevřen 20. července 2021.
Stephan Schilgen, náš expert na berlínskou kulturu, subkulturu a design, měl tu čest vést s tímto vizionářem interview den po otevření. Nakonec z toho vznikl dlouhý a obsáhlý rozhovor, který jsme se rozhodli rozdělit do čtyř částí.
