Wilhelm von Boddien před Berlínským zámkem. Foto © Jan Juri Reetz, Berlin.
Následující otázka má být osobní, nemíří však o nic méně k vyššímu smyslu pro historii a politiku: Pane Boddiene, co to vypovídá o státu, jestliže k obnově tak významné části své historie potřebuje iniciativu soukromé osoby?
Řekl bych, že je to úplně normální. Tato země na soukromých iniciativách vyrostla, neboť stát je tu především od toho, aby v zemi udržoval právní řád a v souladu s ním ji spravoval. Génia jednotlivce ani stovky úředníků či zaměstnanců nezastoupí. Ideje, kreativita a inženýrství přicházely vždy od jednotlivých osobností.
Aktuálním nejlepším příkladem je vakcína firmy Biontech. Stát ji nedokázal vyvinout, její vývoj však finančně podpořil a následně očkovací látku objednal a aplikoval. Nakonec i velkou politiku utvářejí jednotlivé osobnosti. Vzpomeňme jen naše úspěšné spolkové kancléře: Kdyby Brandt nedělal žádnou „Ostpolitiku“, nebo Adenauer neučinil své rozhodnutí provázat nás se Západem a držet si tak Sověty od těla, žádné svobodné znovusjednocené Německo by nebylo. Iniciativy k tomu vycházejí od jednotlivců. Dav je tu vždy jen od toho, aby věci buď dovolil, anebo prohlásil „Všechno je špatně“.
Jak má tento zámek ovlivnit Berlín?
Zřejmě žijeme příliš intenzivně duchem doby, který ale nemá dlouhého trvání, a dáváme mu příliš mnoho prostoru. „Kdo se ožení s duchem doby, rychle ovdoví,“ řekl už Kierkegaard. V současné době musíme mít na zřeteli vzdělávání a vzdělání našich mladých lidí, protože připouštíme, aby akce naprostých menšin k zavedení genderové mluvy, Delete Culture a další započaté rozkladné tendence utnuly kořeny naší velkolepé kultury.
Slyšel jste 20. července ty křiklouny v Zahradě potěšení (Lustgarten), těch pár panáčků, kteří tam stáli a dožadovali se opětovné stavby Paláce republiky. To patří k demokracii, média tomu ale dodávají příliš velký význam.
Berlínský zámek na snímku z roku 1900. Foto: Wikimedia
Pro výchovu dětí je jedno velmi důležité moudro, které v jediné větě vlastně říká všechno: “Dejte dětem kořeny, a narostou jim křídla.” To znamená, že dítě, které nikdo neobeznámí s kulturou jeho četných předků a nenadchne je pro ni, se cítí nezakotvené, a stává se pouze součástí generace chytrých telefonů, která jen všechno nabourává a konzumuje. Je však nezbytné, abychom mladou generaci vedli také k úctě k určitým úspěchům minulosti, které by měla napodobovat, a ne jen konzumovat současnost. Jak se mají děti samy stát kreativními, když je vše určeno pouze ke konzumaci? Pak budou utrácet tatínkovy peníze, ale sami si nic nevydělali, a jednoho dne z nás Čína udělá rozvojovou zemi, protože mercedesy se už budou vyrábět v Číně a protože už nebude nové generace kreativních a důkladně vyškolených inženýrů. Tento zámek je také ohlédnutím za velkými úspěchy minulých generací – a v neposlední řadě i dokladem naší schopnosti pokračovat v jejich umu.
Pokud se do města vrátí trocha barokní krásy s fasádami paláců, můžeme mladé lidi inspirovat a přimět je přemýšlet o tom, zda se ve starých dobách nedalo naučit něčemu pozitivnímu, co by mohlo vést k něčemu novému.
Snad vám mohu říci ještě jednu věc, kterou znám od dnes již dávno mrtvého Joachima Festa, tehdejšího vydavatele FAZ…
Který napsal ten jedinečný text o Schinkelových vizuálních osách mezi zámkem a jeho velkorysým okolím?
Přesně tak, na začátku roku 2000, když ještě žil, nám vyprávěl, jak za ním přijela jeho třináctiletá vnučka do Kronbergu na čtrnáctidenní letní prázdniny. A na začátku, tehdy byl vedoucím fejetonistou, chtěl slyšet, co vlastně ta dívka ví o naší literatuře, a zeptal se jí: “Řekni mi, co víš o Erlkönigovi?” A ona řekla: “Erlkönig, co je to? Nemám tušení.” Pak řekl: “Balada od Goetha a Zelterova baladická hudba,” a pustil jí ji na CD. Udělalo to na ni hluboký dojem. K jeho potěšení na konci těchto 14 dní krásně deklamovala tuto baladu zpaměti. Byl hluboce dojat.
Východní fasáda Humboldtforum. Foto: © Stiftung Berliner Schloss – Humboldtforum
Teď ale přichází pointa. Děti totiž měly po prázdninách ve škole v hodině němčiny vyprávět svůj letní příběh “Můj nejkrásnější zážitek z prázdnin.” Když tam dorazila, řekla: “Největším prázdninovým zážitkem pro mě bylo setkání s Erlkönigem u mého dědečka.” Pak se učitel zeptal: “S kým, prosím?” “Tedy s Goethovým Erlkönigem a Zelterovou baladou.” Učitel ji vzal do náruče a řekl: “Chudáčci, čeho jste se to jen nadáli!“
(Smích…)
Ano, tohle se ale skutečně stalo.
Směji se tomu, protože je to skutečně hrozné.
To se jeden chytá za hlavu.
Hrůza.
Proto ta poučka: Dejte dětem kořeny, a narostou jim křídla. Vždyť to děvče by se nechalo nadchnout, bylo zvídavé.
A propos, jak to probíhalo? (Slavnostní otevření zámku, pozn. red.)
Myslím, že jsem si vedl docela dobře, málokdo si všiml, že jsem měl malou mrtvici, alespoň myslím.
Skvělé, nejspíš jste potkal spoustu lidí a musel jste hodně mluvit…
Když jsem se večer vracel na kliniku, byl jsem také vyřízený. Na tuto událost mi dali den volna. Bylo jim jasné, že kdybych nemohl být u toho, bylo by se mnou teprve zle.
Pak to mělo pro tuto chvíli něco spásného. Vadilo vám, že jste nemluvil?
Nejdřív ano, ale pak mě dobrý Pán přivedl na jiné myšlenky. Víte, že když máte mrtvici, měli byste se držet zpátky. Mrtvice je v podstatě mozkový infarkt, při kterém odumře část mozku. A doktoři řekli, nepřepínejte se, další mrtvice a jste mrtvý. A to by samozřejmě nebylo tak vzrušující, že?
Ale v září se přece koná další akce.
Ano, promluví tam spolkový prezident, což bude pravděpodobně přísně regulováno, protože Spolkový kriminální úřad z bezpečnostních důvodů rozhoduje o tom, kolik lidí bude vpuštěno, což se stalo i při položení základního kamene. A když mluví spolkový prezident, je tu nanejvýš moderátor, který ho uvede a pak mu poděkuje. Je nepřípustné vkrádat se prezidentovi do jeho vystoupení. Je naším přítelem, je přítelem zámku, což prokázal děkovným projevem u příležitosti dnů digitálního dárcovství v listopadu loňského roku. Bylo to opravdu vznešené.
Na úvod řekl, že není zvykem, aby spolkový prezident děkoval. Ale tady byla událost tak velkolepá, že tentokrát chtěl poděkovat. Vzdal přitom hold neuvěřitelnému úspěchu našich dárců, kteří věnovali více než 105 milionů eur na financování fasád paláce bez dalších peněžních dotací z peněz daňových poplatníků. Už jen to mi dělá dobře po všem tom nepřátelství, které jsem zažil.
Wilhelm von Boddien, jedna z posledních kulturních osobností staré školy. Téměř půl života strávil bojem za rekonstrukci Berlínského zámku zničeného válkou a léty komunistické stagnace. Zámek byl po osmi letech stavebních prací slavnostně otevřen 20. července 2021.
Stephan Schilgen, náš expert na berlínskou kulturu, subkulturu a design, měl tu čest vést s tímto vizionářem interview den po otevření. Nakonec z toho vznikl dlouhý a obsáhlý rozhovor, který jsme se rozhodli rozdělit do čtyř částí.
Předchozí díly rozhovoru: I. II. III.
