Česko se ze současné středoevropské konstelace vymaňuje plnou demokratičností vlády Petra Fialy a jasným euro-atlantickým směřováním nového kabinetu Foto: FB Petra Fialy
Otázkou, kterou si je třeba při pohledu na mapu i ekonomickou realitu klást, zůstává, jak budou tyto dvě vlády spolu schopny spolupracovat. Zda se Česká republika dokáže v příštích letech z pozice „nejméně zajímavého souseda Německa“ a i díky užší spolupráci s Německem a Rakouskem vymanit ze skupiny podivně se vyvíjejících visegrádských zemí s k autoritářství směřujícími režimy v Polsku a Maďarsku a chaotickou populistickou vládou na Slovensku.
Vládní strany se vzájemně neznají
Na první pohled vypadají dvě vznikající vládní koalice jako politicky nekompatibilní. Nová spolková vláda bude mít v čele sociálně demokratického kancléře a dosavadního ministra financí Olafa Scholze, jemuž hlavně vděčí SPD za zázračné znovuvzkříšení a senzační a nečekané vítězství ve spolkových volbách. Nečekané i proto, že SPD byla osm let juniorním partnerem ve velké koalici s CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové. Na tomto místě uveďme, že česká sociální demokracie (ČSSD), jež byla ve vládě Andreje Babiše a jeho hnutí ANO v podobné pozici menšího partnera, v českých volbách naopak zcela propadla a poprvé od listopadu 1989 není parlamentní stranou.
Nová česká vláda bude mít v čele profesora Petra Fialu, předsedu pravicové Občanské demokratické strany, která v minulosti, až do nástupu Babišova ANO, pokládala sociální demokraty za svého hlavního politického soupeře.
Občanští demokraté také především v evropské politice stále bojují s dědictvím svého zakladatele, dvojnásobného premiéra a dvojnásobného českého prezidenta Václava Klause. V Evropském parlamentu jsou mimo hlavní proud
a jsou v euroskeptické skupině, v níž po odchodu britských konzervativců dominuje stále více protievropská polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS). Pro zajímavost dodejme, že stále více extrémisticky orientovaný Klaus se s ODS v Česku rozešel a v Německu se v minulosti objevoval jako řečník na mítincích Alternativy pro Německo (AfD).
Tím ale nekompatibilita české a německé vlády nekončí. Své partnery v dnešní české vládě nemají ani dvě další německé vládní strany Zelení a Svobodní (FDP). Čeští Zelení se v Česku v říjnových volbách nedostali před 1,5 % a za jejich „náhradu“ jdou brát čeští Piráti, početně nejmenší z nových vládních stran, pouze částečně. I když sedí s německými Zelenými v jedné frakci v Evropském parlamentu, podporují například zcela otevřeně jadernou energetiku jako základ „české cesty“ k omezení produkce skleníkových plynů a uhlíkové neutralitě. A to v situaci, kdy Německo v příštích letech zavře atomové elektrárny.
Ještě pikantnější je to s FDP. Němečtí liberálové jsou totiž součástí frakce Renew a jsou v evropském parlamentu partnery Babišova v současnosti populisticky-levicového ANO. A to přesto, že v českém politickém spektru by měly k Fialově ODS především v ekonomických otázkách velice blízko. Ale jakékoli kontakty mezi činiteli obou stran jsou v současnosti nulové. Další tři strany české vládní koalice Starostové a nezávislí, lidovci a křesťansko-pravicové
TOP 09 jsou součástí Evropské lidové strany. Jen lidovci však mají užší vazby na německou CDU/CSU.
Společný demokratický základ
Pokud se však podíváme na programy obou koalic, najdeme tam jednu základní shodu a tou je snaha o urychlení modernizace obou zemí. V Německu má být tažena zelenou transformací, v Česku pak modernizací infrastruktury a fungování státu, kterou nemá zelená transformace příliš zatěžovat. To však jsou jen rozdílné akcenty, směr je v zásadě společný.
Podobné je to i v sociálních otázkách, například změnách v důchodovém systému, důrazu na rozpočtovou odpovědnost, nebo třeba překvapivě i ve výstavbě nových bytů. Společné oběma vládám je také rozšíření volebního práva – v Německu možností volit už od 16 let, v Česku umožněním korespondenční volby ze zahraničí.
V programech obou koalic jsou samozřejmě i mnohé rozdíly. Nový český kabinet chce v nevzdáleném horizontu navýšit výdaje na obranu na 2 % HDP, nechce učinit zásadní kroky směřující k přijetí eura a rozhodně není většinově nadšen eurofederalistickým směrem vývoje EU, který chce prosazovat nový spolkový kabinet.
Podstatná mi ale v dnešní středoevropské konstelaci přijde plná demokratičnost nové české vlády, snaha o likvidaci deformací po fakticky osmi letech dominance oligarchy Andreje Babiše v české politice a jasné euro-atlantické směřování nového kabinetu v Praze. A také přijetí Zelené dohody EU jako faktu a cíle, jež i Česko chce naplnit.
Už tím se Česko z dnešní středoevropské konstelace vyčleňuje. Může proto být pro Německo tou nejzajímavější zemí, přinejmenším ve střední Evropě.
Autor je EU editorem Deníku
