Proč kolem světa? Ne, nechtěl se zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Prostě ho napadlo, že by to mohlo jít. A tak to zkusil. O šest let, 44 zemí a téměř dvacet tisíc kilometrů později se ukázalo, že velká cesta nezačíná velkým plánem, ale obyčejnou zvědavostí.
Michalova dobrodružství na koloběžce začala, když se připravoval na státnice. Měl týden do doby, než se musel začít opravdu učit, a řekl si: „Pojďme udělat nějakou blbost.“ Tehdy poprvé v životě stoupl na koloběžku a vydal se s ní na Slovensko. A pak projel šest kontinentů.
Existují rychlejší způsoby cestování. Letadlo, auto nebo aspoň kolo… Koloběžka ale nabízí něco, co žádný jiný dopravní prostředek. Jednou nohou se odrážíte od země, druhá odpočívá na desce mezi dvěma koly. Jste neustále mezi námahou a lehkostí, mezi momentem odrazu od země a setrvačným klouzavým pohybem. A v tomhle rytmu Michal Provazník objevil kouzlo cestování, kde šlo o víc než jen o ujeté kilometry a o překonávání sebe sama.
Cesta netrvala 80 dní jako v románu Julese Verna, ale šest let. Michal se několikrát vracel domů, pracoval a vydělával na další etapu. Někdy zůstával na cestě tři měsíce a vždy jel sám. Spal ve stanu, řešil náhlé změny počasí, často hledal místo, kde přečká noc, a zažil i zranění, kdy musel výpravu přerušit a vrátit se domů. Pak se ale znovu postavil na koloběžku a pokračoval tam, kde skončil.
Říká, že koloběžkový trip ho naučil, že když nejde o život, nejde o nic. „Ve většině zemí jsem se cítil bezpečně, i když se párkrát staly trochu risky věci. Například v Ekvádoru jsem nevědomky zajel do gangových oblastí, kde po mně lidé dost zvláštně koukali. Motorky tam brzdily na silnici a jely vedle mě mou rychlostí. To bylo nepříjemné, ale nic opravdu nebezpečného se nikdy nestalo.“ Na hranici Spojených arabských emirátů musel čekat, až se objeví ochotný řidič, který jeho i koloběžku převeze několik set metrů, protože pěší ani cyklisté tudy nesmějí. O pár měsíců později naopak projel na jinak ostře hlídaných hranicích z Ekvádoru do Peru během několika vteřin – bez front a dramatických scén, které očekával. A při vstupu na Nový Zéland strávil víc času čištěním koloběžky od hlíny než pasovou kontrolou. Tamní úřady totiž přísně hlídají, aby se do země nedostala cizí semena ani mikroorganismy.
Na cestě zjistil, že svět je mnohem méně nebezpečný, než si předtím myslel. V Ománu ho cizí lidé vzali domů na večeři. V Kanadě mu policisté přivezli deku, když neměl kde přespat. V Laosu v malé vesničce, kde nebylo žádné ubytování a začalo se stmívat, už se trochu bál, co s ním bude. „Nakonec mi zastavil pán v dodávce a nabídl mi, že mě vezme do většího města. V ten moment jsem se rozbrečel štěstím.“ Podobných okamžiků zažil desítky. „Svět není zlé místo. Všude, kam jsem přijel, jsem potkával neuvěřitelně ochotné a laskavé lidi,“ říká.
Člověk by možná čekal, že po čtyřiačtyřiceti zemích projetých na koloběžce bude netradiční cestovatel plánovat další velkou expedici. Jenže Michal dnes mluví o tom, že největší radost mu dělá obyčejný víkend pod stanem nebo malý výlet do českých hor s přáteli. Někdy nejtěžší je pro cestovatele samota. „Být měsíce bez rodiny a blízkých je fakt náročné. Těch mínusů bláznivého cestování na koloběžce je víc. I když ti není dobře, prostě pořád musíš jet. Taky musíš kombinovat práci a cestu, což byl někdy až nadlidský výkon. Ale stálo to za to! Žádné mínusy se nevyrovnají tomu, co mi cestování na koloběžce dalo.“
Sledujte Michala na jeho Instagramu: @kickbiketheworld
Více o cestě Michala Provazníka si můžete přečíst v říjnovém vydání našeho bookmagu Magic Mag from Prague: magicmag.eu
