Osamělost několika domů. Malá pekárna/ cukrárna na návsi- Seeburg. Jsem ještě v Berlíně? Ano, ale na samém jeho konci, za touto samotou toto město končí. Procházím těch několik málo ulic, a za chvíli jsem zas nazpět, u stánku s kávou. Pak se vydávám směr domy a vily v zahradách. Jdu asi dobře, ukazatel Staaken. Za moment park, upravený, s různými jezírky, kótami, vyvýšeninami. Konečná, otočka všech autobusů a v dálce jen tušený horizont. Nikde nic, vracím se a najednou se nacházím v malé hospodě, nebo…
Vstupuji do Staakenu, další cukrárna, další káva, přidávám i dezert a pak silnice, cesty vedoucí do zahradního města- Gartenstadt Staaken. Zvláštní typ „siedlungu“, osada velmi umně urbanisticky vystavěných domů. Zase tak objevuji Berlín, jako už tolikrát, je opět jiný, jiný než jej znám a to mne na tomto městě nepřestává fascinovat, že vždy je něco po čase nové, i když to možná vypadá zdánlivě podobně. Asi se vydávám do Schönwalde, ale ještě to nemohu s jistotou říct. Vůbec nevím, zda tam na jeden „zátah“ dorazím. V Berlíně není moc dobré mít „velké oči“, jak se říká. Každá trasa je vždy mnohem delší, než jak to na mapě, nebo alespoň v mé hlavě, vypadalo.
Objednávám si polévku a malý guinness, malá náves, doleva odbočka do centra Falkensee, zde se to jmenuje Falkenhagener Anger. Jdu až k tzv. Mostu Svobody, s panely odkazujícími na události 10. listopadu, kdy lidé z východního Německa prošli do čtvrti Spandau tehdejšího Západního Berlína. První překročení hraniční čáry po tolika letech. Celý příběh těch dnů, i těch, které jim předcházely, nebo naopak vylíčení vývoje situace po výše zmíněném datu. Je tam i naučná stezka, pročítám všechno, tedy aspoň to, čemu v němčině rozumím. Asi jsem pak odjel autobusem. Ne, určitě jsem pak odjel, ale v sobě mám ten pocit, že jdu ještě dál, ale musí pak uplynout rok, než se na stejné místo vracím a zabočím pak do Alter Fischerweg, jdu kolem velkého rybníka- Falkenhagener See, přes další park, spíše lesopark, který je stále hustší a hustší, několik domů a pak samota lesa, osamělé cesty. Po chvíli, i když v Berlíně může být tato chvíle i půlhodina, se napojuji na silničku, kudy dřív vedla Zeď. V myslích lidí stále přítomná, ale představit si to, tenkrát v roce 2013, už jde jen velmi stěží.
Silnice se klikatí, hájovna a pár domů, pod tratí jakýsi vechtr. Sušení sena, pobíhající pes. Sedím na kládě a snažím se si to místo představit před rokem 1990. Příliš mi to ale nejde. Lituji toho, ale zároveň jsem rád, že už je to jen krásné a zároveň obyčejné místo, beze všech traumat a dramat, které se tady odehrávaly, bez každodenní přítomnosti zátarasů a ostrahy. Jdu dál, malé domky, chatky, a pak vidím veliký dům, že by nějaká hájovna, dříve asi ano, nyní obří restaurace v kolonii Schönwalde.
Všude hrající si děti, několik lidí vzadu cosi griluje. Sedám si ke stolu a vybírám si z menu, maso mi přinášejí z části zahrady, kde se opéká na roštu. Dívám se do hlubokého lesa po mé pravé ruce, kudy za více jak hodinu pojedu autobusem a vůbec netuším, jak je hluboký a rozsáhlý. Poslední dům před asi pětikilometrovou cestou ke Stiftskirche a následně jiné části okrsku Spandau. Pojedu do kavárny, říkal jsem si, do KantCafé, kde chci pak zakončit celý den-výlet. Sice je to hodinu samé přesedání, ale to místo pro mne znamená můj berlínský kavárenský domov. Tedy znamenalo. Kavárna už tam není, a stalo se z ní „cosi“, s jiným jménem a určitě i jiným personálem. Stalo se z ní opravdu „něco“, co se nedá úplně definovat, ale co jeden můj známý, trochu pohrdlivě označil slovem „posh“. To slovo z jeho úst znělo strašně.
Berlín devadesátých a nultých let pomalu mizí. Na jednu stranu je to zákonité, nic nemůže existovat věčně, na druhé straně vznikají některé restaurace, kam se člověk skoro až bojí vstoupit. Ne že by se k němu chovali špatně, naopak, ale ta míra neútulnosti a skoro až podbízivosti vás nějak vytlačuje ven. Ještě si všimnete všech těch ubrousků a příborů a točí se vám hlava, a to jste ještě neviděli ceník. Ten ještě starší Berlín z časů Západního Berlína třeba ještě naleznete na periferiích, jako třeba na Zepelliner Strasse ve Spandau, ale čím dál tím více je to ono „cosi“, které je zaměnitelné, přestože se majitelé ohánějí slovy jako autentické a neotřelé, a přitom autentičnost a neotřelost z oněch míst vytlačují, a mnohdy i zabíjejí, a vytvářejí z toho jen další designový „produkt“.
Některých míst je opravdu škoda, říci zajít tam či tam mnohdy už nelze, protože ta místa buďto neexistují, nebo zcela změnila charakter. Nezbývá než hledat jiná, na periferiích, na těch nejvzdálenějších okrajích, stejně jako zapomenuté konce toho velkého města, zvláštní samoty v lesích a za lesy. Objevování – postupné a trvalé – je pro mne slovo Berlína, ale vlastně i všech pěších výletů kdekoliv.
Autor je básník, prozaik, organizátor a moderátor literárních a diskuzních večerů a – chodec
