Projít nemocí, domácím násilím, ztrátou, vyhořením nebo toxickým vztahem může znamenat dlouhý boj. Jenže co přichází potom? Právě na období, kdy nejhorší krize pomine, ale žena ještě nemá pevnou půdu pod nohama, se zaměřuje Nadační fond Roztáhnout křídla. Jeho zakladatelka Lucie Schweinerová mluví o návratu k sebehodnotě, vnitřní svobodě a nezávislosti i o knize, která přináší dvanáct skutečných ženských příběhů.
Lucie, co jste viděla nebo zažila, že jste si řekla: „Ženy potřebují mít jiné možnosti“?
Vzpomínám si na jednu nadanou a kreativní ženu. Měla úspěšné podnikání a pak do jejího života nečekaně přišly zdravotní problémy a několik operací. Viděla jsem, co to dělá s ní, s jejím životem, rodinou a podnikáním. Uvědomila jsem si, že do náročné životní situace se může dostat kdokoli a kdykoli. Přála jsem si, aby ta žena, naše první klientka, nemusela ve chvíli, kdy se vrací zpět do života, dělat rozhodnutí ze strachu a nedostatku. A aby na to všechno nemusela být sama.
Někdy v té době jsem viděla na obloze padat hvězdu. Překvapilo mě, že jsem najednou nemohla přijít na nic, co bych si přála. Přitom jsem předtím po mnoha věcech palčivě toužila. Najednou tam byl zvláštní a krásný pocit vděku za vše, co v životě mám. Od založení nadačního fondu to pak bylo už jen pár kroků.
Proč jste se rozhodla zaměřit právě na ženy, které už mají nejhorší chvíli za sebou, ale teprve stojí před otázkou, jak začít znovu?
Protože je tato oblast podle mého názoru velmi opomíjená. Když prožijeme něco náročného, hluboce nás to uvnitř změní. Člověk už pak není tím, kým byl. Okolí to ale často nechápe. Není jednoduché vrátit se zpět do života a neopouštět přitom sebe sama. Přála bych si, aby každá žena, která se v bolesti dotkne lásky, kterou uvnitř sebe má, na ni nezapomněla, až se bude vracet zpět. Aby rozhodnutí, která v tomto zranitelném přechodovém období udělá, byla s touto láskou v souladu. Protože právě každodenní rozhodnutí určují její další osud.
Když žena přežije těžkou životní zkušenost, okolí někdy očekává, že teď už bude „silná“ a půjde dál. Co ale skutečně potřebuje, aby mohla začít znovu žít svůj život?
Podle mě potřebuje čas, aby se mohla uzdravit, a prostor dát svůj život do souladu se svým autentickým já. Také klid, lásku, podporu a pochopení od svých blízkých. Potřebuje poznat, že na sebe nemusí – a ani nemůže – tlačit. To ale není vždy samozřejmostí. Žena potřebuje také odvahu chránit sebe sama, své hranice a potřeby, i když jí okolí nerozumí nebo ji nepodporuje. A potřebuje si sama od sebe dovolit požádat druhé o pomoc. Právě to je podle mě projevem skutečné síly a lásky k sobě – dovolit si nebýt na všechno sama.
Jak důležitou roli ve vaší vlastní cestě hraje partnerský vztah? A co pro vás znamená mít vedle sebe člověka, který respektuje vaši potřebu jít vlastní cestou?
Vždycky jsem měla vlastní podnikání a své projekty a je pro mě důležité mít vedle sebe člověka, který to respektuje a nepotřebuje mě mít „zařazenou“ v jedné roli. Manžel se věnuje realitám a není veřejně známý, což mi vlastně vyhovuje. Máme každý svůj svět, své zájmy a svou práci. Přesto je pro mě obrovskou oporou. Je krásné vědět, že nemusím všechno držet sama. A možná je to i součást redefinice, o které mluvím – uvědomit si, že vlastní síla neznamená všechno zvládnout bez pomoci. Někdy je velkou silou dovolit si o podporu opřít a přijmout ji.
Fond jste nazvala Roztáhnout křídla. Co pro vás tato slova znamenají? A co podle vás naopak neznamenají?
Roztáhnout křídla je pro mě symbolem znovuzrození i vnitřní svobody. Nad srdcem mám vytetovaného havrana – Fénixe, který roztahuje křídla z hořících plamenů. Fénix následuje svůj vnitřní plamen, a když je to potřeba, odletí na posvátné místo, kde spálí sám sebe i všechny staré nepotřebné vrstvy – vše, kým už není. Pak povstane z popela a zůstává jen jeho podstata: autentická, hodnotná, čistá a vnitřně svobodná. Kdybychom byli ptáci a roztáhli křídla, viděli bychom svět z ptačího nadhledu. Je to podobný pocit jako v letadle, když se díváme z okénka dolů. Svět pod námi je najednou malý, tichý a klidný, i když se v něm děje spousta těžkých věcí. V přijetí toho, že život přináší krásné i náročné chvíle, můžeme najít hluboký klid, přítomnost, ale také novou barevnost a smysluplnost.
A co roztáhnout křídla není? Není to pocit hotovosti, neomylnosti ani falešného vítězství. Náročné životní situace člověka naučí pokoře, respektu a vděčnosti. Je v nich i křehká zranitelnost, kterou je potřeba nést s odvahou. Falešné duchovní „já mám vše vyřešené, vše vím a nic už mě neohrozí“ podle mě souvisí s neschopností přijmout, jak moc jsme jako lidé zranitelní.
Podle čeho poznáte, že se něco začíná měnit? Kdy si řeknete: Teď už si začíná věřit a naše práce má smysl?
Je to podle mě stejné jako v koučinku nebo terapii – když už nás klient nepotřebuje. U klientek je to okamžik, kdy začnou pouštět okovy, které je stahují dolů. Když se začnou soustředit na to, jak znovu žít, být šťastné, plnit si své sny a mít ze života radost. Když zjistí, že mají křídla, a neváhají je použít.
Rozhodla jste se příběhy žen zachytit také v knize Roztáhnout křídla. Proč jste v době, kdy tolik příběhů žijeme online, zvolili právě tištěnou knihu?
Online svět je rychlý a povrchní. Tištěná kniha nabízí úplně jiný rytmus – nutí čtenáře zpomalit a vyhradit si čas na čtení. Má jinou hloubku. Příběhy žen v knize nejsou lehké, není možné je jen tak přelétnout. Když si představuji naši čtenářku, vidím ženu, která si najde čas, uvaří si kávu a přečte si jeden příběh, který na sebe nechá působit. Přála bych si, aby pak knihu zavřela a zamyslela se nad tím, co se jí dotklo a proč. V knize jsou navíc krásné obrázky od Žanety Malé z výstavy Božská a také básně. Věříme, že je to komplexní dílo, které na vás dýchne způsobem, jaký online svět nabídnout nedokáže.
Co byste chtěla, aby si z knihy odnesla žena, která právě prochází těžkým obdobím? A co člověk, který má takovou ženu ve svém okolí?
Bylo by hezké, kdyby žena, která právě prochází náročným obdobím, věděla, že v tom není sama. Sdílení náročných životních chvil nám může dát pocit, že na to těžké nemusíme být sami – a také že existuje naděje. Ta naděje ale nemusí znamenat heroické překonání všeho zlého, po kterém je svět zase rychle zalitý sluncem. Sama ji spatřuji spíš v tom, že najdeme nové vnímání života, který stojí za to žít.
A člověku z ženina okolí bych přála větší porozumění a nadhled. Návrat zpátky do života je proces, který nelze uspěchat. Mnohdy věci nebudou hned zase v pořádku. A některé věci nebudou v pořádku už nikdy. Není třeba nabízet osvědčené rady, okamžitá řešení nebo ji zachraňovat. Mnohem cennější je nabídnout prostor bez tlaku a očekávání – být jí nablízku. Dobře míněné rady totiž blízkost nebudují. Naopak se s vámi pak může cítit ještě víc sama.
A kdybyste měla ženě, která právě stojí na pomyslné křižovatce a neví, co bude dál, říct jedinou větu, která by jí mohla pomoci udělat první krok – jaká by byla?
Ta křižovatka je zvláštní prostor. Je to, jako by se stará kapitola už dopisovala, ale ta nová se ještě nezačala psát. Není vůbec snadné v něm být. Řekla bych jí, aby si dovolila v tom meziprostoru pobýt a nesnažila se z něj utéct nebo tlačit na okolnosti. Ty správné věci vyžadují čas a důvěru, aby k nám mohly přijít ve správný čas.
Foto: Marcela Bartůšková (kniha), Aneta Provazníková (křest)
