Eduard Palíšek: Fotograf má obrovskou moc. A já nechci lidi zklamat.

Tomáš Hanák, Zdeněk Svěrák, Terezie Kovalová nebo Michael Kocáb. Některé tváře poznáte okamžitě. U jiných nebudete znát ani jméno. A přesně tak to má být. Když fotograf Eduard Palíšek začal skládat soubor, z něhož postupně vznikla Bohemica: Tváře naší země, nehledal reprezentativní seznam osobností, které by měly právo zastupovat Česko. Vycházel z lidí, které fotografoval, často osobně znal a u nichž vnímal nejen profesionalitu, ale také silné hodnoty a přesah daleko za hranice jejich oboru. „Existuje celá řada neznámých hrdinů a hrdinek, kteří nemají veřejně známé jméno, ale nějakým způsobem se otiskují do českého prostředí,“ říká.

A tak se mezi známé osobnosti dostaly i mladé ženy s barevnými vlasy, piercingy a výrazným stylingem ze souboru Emo Riot. Palíšek je potkával při street fotografii a fascinovalo ho, jak svou vizáží vyjadřují identitu, příslušnost k subkultuře, názor a nebo možná také něco, za co se lze schovat. Uvědomil si přitom jednu prostou věc: i ony jsou nedílnou součástí současného Česka.

Noblesně sejmout masku

Palíšek působí klidně a noblesně. Jenže fotograf musí být občas trochu drzý. Musí umět elegantně vstoupit do osobního prostoru druhého člověka a dostat se za výraz, který běžně ukazujeme světu. Žádný univerzální recept podle něj neexistuje. „Pořád se to učím,“ přiznává. I když řadu portrétovaných osobností zná, vstupuje do fotografování s respektem a také s obavou, aby je výsledkem nezklamal. Portrétování je pro něj objevitelským procesem. Fotograf v něm musí přestat myslet na sebe a začít skutečně vnímat člověka před objektivem. Pak přichází rozhovor. Kontakt. Postupné uvolnění. A nakonec i okamžik, na který fotograf čeká: spadne maska. A to je přesně ten okamžik, který potřebuje fotograf zachytit.

Až vypadne fotoaparát z ruky

Současná výstava není hotovým portrétem Česka. Bohemica: Tváře naší země je živý projekt. Má začátek, ale nemá naplánovaný konec. Palíšek má stále seznam lidí, které by chtěl před objektiv dostat. Zmiňuje architektku Evu Jiřičnou nebo Magdu Vášáryovou. Jeho ambicí je, aby se Bohemica postupně stala platformou pro fotografování lidí, kteří si zaslouží zůstat v paměti národa. A portréty výjimečných osobností by v budoucnu chtěl převést také do knižní podoby. „Konec mého projektu asi určí až příroda, až mi vypadne fotoaparát z ruky,“ říká s úsměvem fotograf.

Některé tváře poznáte okamžitě. U jiných nebudete znát ani jméno.

Za to ručím

„Fotograf má obrovskou moc,“ říká Palíšek. Dokáže zachytit zlomek sekundy, kterého bychom si při běžném setkání ani nevšimli. Nešťastný pohled. Grimasa. Okamžik, který vůbec nevystihuje člověka před objektivem, ale na fotografii už zůstane navždy. Palíšek říká, že by nikdy nezveřejnil snímek, který by portrétovaného zesměšnil nebo mu mohl ublížit. Nejde mu o senzaci ani o to ukázat člověka tak, jak ho ještě nikdo neviděl. Chce jej zachytit tak, jak ho sám poznal a vnímá. A také tak, aby se s výslednou fotografií dokázal ztotožnit. Z jednoho fotografování přitom mohou vzniknout stovky snímků. Některé by možná s chutí otiskl bulvár. Jenže ty podle Palíška nikdy nespatří světlo světa. „Člověk před objektivem dává fotografovi něco velmi cenného: sám sebe a já ho nesmím zklamat,“ uvádí fotograf.

Možná i proto působí jeho portréty tak klidně. O to zajímavější je jejich setkání s prostředím muzea a galerie Musoleum, v bývalém lihovaru z roku 1879, a s tamními plastikami kontroverzního umělce Davida Černého. Zatímco Černého tvorba mnohdy provokuje, Palíšek od návštěvníků slýchá, že jeho fotografie naopak uklidňují. Jeden prostor tak nechává vedle sebe fungovat dva velmi odlišné způsoby, jak se dívat na svět. I proto stojí za to se na výstavě Bohemica: Tváře naší země zastavit. Nejen kvůli tomu, koho na fotografiích poznáte. Ale také kvůli těm, které nepoznáte vůbec.

Fotografie Eduarda Palíška jsou také součástí bookmagu Magic Mag, již brzy! Více ZDE.