Jediná česká kavárna v Berlíně otevřela v říjnu 2020, tedy jen měsíc předtím, než v Německu přišel lockdown. Anny jsme se zeptali nejen na to, jaké to je podnikat v gastronomii době koronavirové krize v Berlíně a za čím se zákazníci rádi vrací.
V Berlíně je, co se týče nemovitostí, velká krize. Jak složité bylo získat prostory pro kavárnu?
Není to vůbec jednoduché, ale já jsem měla výhodu díky své práci. V Berlíně žiju už deset let a celou dobu jsem pracovala v architektonické kanceláři. A právě díky své práci jsem se dostala k tomuto objektu, na jehož rekonstrukci a přestavbě na kavárnu jsem rok a půl pracovala. Jde vlastně o bývalé květinářství u evangelického hřbitova a ty prostory mě nadchly svou atmosférou.
Rozhodla jsem se, že si to zkusím pronajmout, zpracovala jsem koncepci kavárny a majitel mi prostory svěřil, což není vůbec žádná samozřejmost. I když pro podnikání v gastronomii není ideální doba, řekla jsem si, že to je šance, která se možná už nebude opakovat. Na vybavení interiéru jsme s přítelem, který je architekt, pracovali celé minulé léto a kavárnu jsme otevřeli v říjnu.
Proč zrovna kavárna u hřbitova?
Vlastně se jedná o velmi starý, klidný hřbitov se vzrostlými stromy, který hodně místních využívá i k procházkám. Atmosféra je jiná než v parku, pokornější. Baví mě, že je tam několik cílových skupin, které člověk může oslovit. Je tam komunita lidí, kteří chodí navštěvovat hroby, lidi ze sousedství, ale díky blízkosti centra a zastávce tramvaje přímo přede dveřmi se tam dostanou náhodní návštěvníci odkudkoliv. Líbí se mi ten mix. V okolí hřbitova se samozřejmě pohybuje taky hodně starších lidí a mě vždycky bavilo povídat si se seniory. Měla jsem velmi blízký vztah k oběma mým babičkám. I proto se moje kavárna jmenuje Nonna, což znamená italsky babička.
Jak na kavárnu zareagovali zákazníci?
Otevřeli jsme o víkendu a přišlo opravdu hodně lidí, přinesli mi šampaňské, květiny, vína, stavilo se právě i hodně babiček a dědečků. Nečekala jsem, že mě místní komunita tak hezky přijme. Od té doby se rozšiřuje okruh pravidelných zákazníků. Často slyšíme chválu na vzhled kavárny a během lockdownu i poznámky typu „Až skončí lockdown, budu váš štamgast…“. Mám z toho velkou radost.
A jak Němci reagují na vaše české speciality?
Jsou docela překvapení, když vidí, že máme ve vitríně naložený hermelín a utopence ve velkých sklenicích. Tohle poutá pozornost. Hodně lidí si to už objednalo a většinou jim to pak i chutnalo. Hlavní artikl, který se nejvíc prodává, jsou ale sladké výrobky – dorty a koláče.
A co je největší tahák pro lidi, na co se rádi vrací?
Stálicí je medovník, na to se lidé hodně ptají a chutná jim. A pak je hodně oblíbený náš rodinný recept, který jsem si upravila. Byl to původně takový koláč na plech s tvarohem ze tří vrstev, který teď dělám ve formě dortu. Nazvala jsem ho Oma’s Käsekuchen mit Kakaokruste a lidem moc chutná. Tenhle koláč se vyprodá pokaždé. Další stálicí je klasický český perník, jednoduchý litý koláč na plech, ten si taky lidé hodně oblíbili. Rakvičky se šlehačkou zatím čekají na svoji chvíli.
Kolik lidí tvoří váš tým a pracují u vás jen Češi?
Je nás celkem šest, skoro všichni Češi, respektive Češky, jen jeden kolega barista je Američan. Myslím, že je ideální mít převážně české kolegyně. Je to autentické, mají k našim produktům vztah, samy také přichází s nápady, aktivně pečou a vědí tak, co prodávají. Překvapil mě i velký zájem o práci z řad Čechů v Berlíně. Někteří ještě čekají na svou příležitost, až bude možný normální provoz. V tuto chvíli jsme opravdu pohodový tým, kde každý umí trochu něco jiného a dobře se doplňujeme.
A chodí k vám taky Češi, kteří v Berlíně žijí?
Chodí docela dost, i když většina zákazníků jsou místní obyvatelé z okolí. Od členů české komunity jsme každopádně dostali už i několik rad, co bychom ještě mohli zařadit do sortimentu. Před Vánoci jsme měli v nabídce i cukroví, perníčky nebo klasickou vánočku, což také hodně Čechů nalákalo a stavili se. Až pomine lockdown, moc ráda bych pořádala v kavárně i setkání Čechů a Slováků a podobně, ráda bych udělala z našeho podniku takový propojovací bod.
Co dalšího plánujete, až lockdown pomine?
Plány máme i bez ohledu na lockdown. Až nastane teplejší počasí, chtěla bych rozšířit nabídku o vybrané pivní speciály a vína od českých vinařů. Chtěla bych udělat z Nonny místo, kam si člověk rád zajde na drink po práci a posedí v klidu na zahrádce. Ráda bych dělala i nějaké menší kulturní aktivity.
Na jedné stěně ostatně visí plastika od mé babičky, která byla sochařka. A už se nám přihlásilo několik umělců, takže do budoucna bych ráda v kavárně pořádala výstavy, videoprojekce, autorská čtení a podobně. Můj sen je dělat i nějaké akce pro starší generaci, například nedělní taneční čaje. V původním konceptu jsem měla v plánu třeba i něco jako knihomat, takovou knihovničku nejen českých knížek. Ale uvidíme, jestli třeba kvůli koroně lidi nebudou mít už strach si knížky půjčovat. Všechno je teď nejisté, vlastně budeme rádi, když znovu obsadíme místa k sezení.
Anna Vohlídalová (35)
Narodila se v roce 1985 v Praze. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT. Od roku 2011 působí v Berlíně. Pracovala v architektonické kanceláři LSW Architekten. V říjnu 2020 otevřela v bývalém květinářství u hřbitova v ulici Greifswalder Straße kavárnu, ve které nabízí hlavně české produkty a pokrmy.
