Vyrostla jsem mezi dvěma světy – jeden byl rezervovaný, deštivý, druhý pragmatický, plný lesů, vstřícný. Střídavě v Anglii a v Čechách, měla jsem rozdvojenou identitu; dítě si zvykne. Ale s dvojjazyčným jménem jste outsider v obou místech, odsunutý na území nikoho, nad hlavou věčný otazník.
Moji nejmladší kamarádkou byla Íránka v Londýně. Okouzlila mě exotická nádhera jejího domova; obzvláště prosklená skříň – plná zakázaných Barbín (neměla dovoleno si s nimi hrát, nikdy).
Abych se lépe domluvila s babičkou, která emigrovala z Ruska v 60. letech, osvojila jsem si azbuku. Začala jsem snít, že procestuji svět a v každém koutě se domluvím s místními jejich mateřštinou. Znuděná během vyučování, kula jsem plány, jak odvanu jako pírko nebo jak proskočím vykotlaným stromem nebo najdu tajnou šifru v trhlině kamenů.
Začala jsem sbírat knížky v různých jazycích: velšský slovník mořského ledu, srbsko-chorvatskou frazeologii, učebnici ukrajinštiny, italštiny, Braillovo písmo pro nevidomé.
Zamilovala jsem se do katalánštiny, do melodických zvuků kurdštiny, do maďarštiny ženy popisující revoluci z roku 1956. Ale nejkouzelnější byla arabština, zdálo se, že taje na jazyku mluvícího, jako když kouř vykouzlí kroužek a pak se rozplyne; arabština mi připadala jako jazyk, který nejlépe zachycuje celé spektrum lidských emocí.
V britském vzdělávacím systému začnete s přehršlí nejrůznějších předmětů, výběr se postupně zužuje až před maturitou skončíte s čtyřmi nebo dokonce jen třemi, přičemž v jednom z nich máte pokračovat na univerzitě. Když jsem spolužákovi řekla, že chci maturovat ze čtyř jazyků (francouzština, angličtina, španělština a latina), vyděsil se: „Ty chceš být houmlesák?!”
Šlo o typickou reakci. Na gymnáziích postupně vyřazují jazyky ze školních osnov. Jedná se o reakci na snahu politiků eliminovat předměty, které vedou k „špatně placeným” zaměstnáním.
Když nám ředitel zrušil španělštinu, několik se nás začalo scházet s učitelkou po škole. Pak nám ale jednou zhasli světla – prý, že plýtváme školními zdroji.
Vyhořelá a zklamaná, přišla jsem (o pár bodů) o nabídku z Oxfordu; doporučili mi, ať se přihlásím za rok znova. Našla jsem si práci v italské restauraci, pozorovala jsem svět skrz zamlžená okna.
Brazilští kolegové mě naučili pojmenování zeleniny v portugalštině, a ve chvilkách volna jsem se marně snažila proniknout do tajemství arabského písma.
V Oxfordu jsem začala studovat perštinu a arabštinu. Chtěla jsem studovat země – dosud mi povědomé jen z explozívních novinových titulků. Taky mě děsilo, jak angličtina požírá ostatní jazyky, jak je vytlačuje a s nimi i místní obyčeje. Během arabského jara jsem dychtivě sledovala protesty tamních mladých lidí. Máma se narodila v Káhiře, podporovala můj zájem, ostatní v rodině se děsili, že dospívám v extremistku. Uchlácholila jsem je, že jde o studium Íránu (kočky a koberce – daleko bezpečnější).
Okouzlená historickými budovami a výpravností Oxfordu, čekala jsem post-moderní verzi Hogwarts (a la Harry Potter). O iluze jsem přišla hned první den. Řekli nám, že si tu můžeme vždycky vybrat jenom dvě ze tří věcí: spánek/společenský život/studium.
Centrum města bylo v permanentní přestavbě, stávající budovy rychle mizí, kdykoliv investor zatouží po nesmrtelnosti vytesané do kamene. Naše fakulta posledních čtyřicet let debatovala o změně jména, a nedávno objevili toxický prach v suterénu. Museli nás zachránit arabští princové, a knihovna teď nese jejich jméno.
Do pokoje na koleji každý den dochází uklízečka, zjevně kontrolovat, jestli ještě žijem. Občas jsem o jednu z Indie málem zakopla, když odříkávala modlitby na schodišti, jindy jsem zamávala její tisíce mil vzdálené rodině, s kterou se vybavovala na FaceTime. Moje zkušenost na Oxfordu byla vesměs surrealistická, ale před tím, než vypukla pandemie, podařilo se mi strávit pět měsíců v Tádžikistánu.
Z 93% hornatá země, Tádžikistán je místo paradoxů: otisky velkolepé islámské minulosti se přetlačují s každodenní post-sovětskou islámskou realitou. Ale především je to místo nevyčerpatelné velkorysosti, laskavosti vůči cizincům a sounáležitosti. Zatímco bohatí lidé v Evropě touží po duchovnu, zdejší kultura je plná spirituality, ale místní touží po věcech materiálních. Největší dojem na mě udělala obratnost místních žen. Moje hostitelka vykouzlila domácí nudle, hebké mantu a křehké sambusy dřív, než jsem stačila ráno vstát. Nařídili mi, ať naučím nevěstu, jak dělat brownies; sledovala mě zdvořile, ale jejímu šesti poschoďovému dortu nemohly konkurovat. Vzhledem k nepředvídatelnému příjmu, ženy si přivydělávají bokem. Potkala jsem zářivou dívku, která studovala fyziku a měla před svatbou. Ukázala mi svůj instagram, prodávala na něm vlastnoručně uháčkovanou krajku: „A co děláš ty?”
Intenzivní intelektuální studium mělo být vykoupeno cestami za cizokrajnými kulturami, setkáními s jinými lidmi. Místo toho jsem trávila dvacet pět hodin týdně na Zoom a zbytek času jsem četla na počítači texty nebo na něm psala eseje. Moje kreativní já odumíralo. Při hodině perské poezie mi přítel řekl, že kreativita je jako malé, tvrdě spící dítě; můžeš ji vždycky probudit později.
Jsem vděčná Dr.Dorothy Armstrongové z Ashmoleum muzea; ukázala mi, že historicky byla ruční tvorba žen přehlížená. Vzácné textilie se málokdy těšily stejné prestižní jako malba; bylo to jenom něco, co “ženské jednoduše dělaly doma”. Užasla jsem nad tím, že ve sklepě muzea jsou odložené stovky textilních výtvorů, které se nikdy nevystavují. Některým chybí místo původu; analyzovány jsou pouze podle jejich ceny na trhu; nic o těžkostech a talentu žen, které je vytvořily.
Pandemie odhalila, jak křehký je náš „pokrok”. Základy, na kterých stojí naše zdánlivě rozvinutá společnost, jsou extrémně zranitelné, jsme přespříliš závislí na její automatizaci. Mí spolužáci se po studiu bez rozmýšleni přesunuli do Londýna. Když jsem se zeptala proč, bez výjimky odpovídali: každý tam jde. Kamarádi teď žijí v králíkárnách v centru a vykonávají tři různá zaměstnání, aby se uživili. Ale hlavní město přece nepotřebuje všechny ty mozky!
Centra země jsou všude na světě upřednostňována, a venkov přesto, že by mohl poskytovat lepší kvalitu života, postrádá nezbytné pracovní síly. Jsem idealista, protože si myslím, že bychom měli investovat do venkova a do zdravějšího, pohodovějšího životního stylu?
O Skandinávii jsem nikdy moc nepřemýšlela, proto moje oznámení, že se stěhuji na odlehlý ostrov ve Švédsku, abych se naučila tkát, způsobilo doma šok.
Škola snů
Máma mě od dvou let tahala na výstavy. Denně jsem probíhala londýnskými výstavními sály, protože se jí nechtělo se mnou postávat u prolézaček na hřišti. Dekády jsem pasívně vstřebávala umění, ale co s tím? Pak jsem v Tate objevila velkolepé pletené objekty Magdaleny Abakanowicz, jako zjevení – vznášely se v prostoru.
Kurz tkaní, kterým prošla v socialistickém Polsku už neexistoval a ty, které jsem různě po světě našla, byly nekřesťansky drahé. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla upsat české policii (slušný důchod), našla jsem školu v zahradě, se studenty mezi rozkvetlými záhony, žijícími v staveních chráněných UNESCO a osvojujícími si různá řemesla. Zbytek mých úspor přesně pokryl školné, den před terminem jsem poslala přihlášku.
Koncem srpna jel poslední trajekt na Öland, další byl až v květnu. Vlakem/autobusem/letadlem/letadlem/vlakem/autobusem jsem dorazila do krajiny plné lučního kvítí pod blankytnou oblohou. U silnice, za kamennou zdí domky jak z pohádky, na trávníku bzučela sekačka/robot. Kolem kostelní věže kroužily husy. Vzduch voněl solí a jehličím. Bylo mi, jako bych vyhrála v loterii.
Ale čím se na tom venkově zabaví?
Škola Carla Malmstena je (za hranicemi Švédska) dobře utajované tajemství. Jako bych se propadla do jiného světa: nabízí osvojit si různá řemesla: textil, keramika, nábytek, zahradničení a byggnadsvård (ohleduplná rekonstrukce). Po prvé v životě jsem se ocitla v prostředí bez CCTV kamer – v prostředí, které jedince nevylučuje, ale naopak vítá. Do dílen můžete vejít kdykoliv, ve dne v noci. Mezi studenty je řada architektů, chtějí si osahat materiál, s kterým navrhují. Jsou tu inženýři, návrháři, dokonce i kurátorka. A ve vesnici, kde některé rodiny žijí po čtyři generace. Skutečná vesnice, žádné vymazlené místo pro lufťáky ze Stockholmu.
Můj první úkol byl doslova: Jak krteček ke kalhotkám přišel. V dešti jsme sklidili len, usušili ho, nalámali, rozčesali…až jsme měli vlákna, z kterých jsme začali tkát. Učitelka nás nabádala, ať si před zimou nasbíráme přírodní materiály na barvení. Na kole jsem zajela k moři a nasbírala liány řas. Naučili jsme se barvit indigem, zelenými slupkami z vlašských ořechů, v dílně pak feltování, výšivku, potisk textilu. Ruce mi zmodraly.
„Vítej. Teď jsi v sektě.”
Ve škole se vtipkuje, že jsme sekta. A zvenčí skutečně může připomínat idylickou sektu z 60. let (jak z filmu Wese Andersona). Na louce se pasou smetanově bílé krávy, měsíc – jak krvavý pomeranč mizí v lese, větve osypané broskvemi, pod oknem světlovlasé dívky uzobávají v trávě piknik… Ráj na zemi.
Ale má to i své nevýhody. Obzvlášť v zimě každý zaleze do sebe, utopený ve vlastním projektu, jsme odříznutí od reality.
Kurz má být veden ve švédštině, panicky jsem se ji snažila osvojit. Počet zahraničních studentů (Korea, Japonsko, Taiwan, Dánsko, Itálie, USA) byl letos rekordní; jakmile jediný student neumí švédsky, všichni přejdou na angličtinu. Když je přítomný jediný vegan, ostatní mu vyjdou vstříc. Rozhodnutí jsou demokratická, každodenně. Kolektiv se nepřizpůsobuje nejdrzejším a nejhlasitějším.
Carl své děti vzdělával doma, věřil, že nestačí jen přijít a zasednout ke stolu. Studenti sami uklízejí, pomáhají v kuchyni, společně sklízejí jablka, opravují – co je potřeba. Den je rozbitý povinnými přestávkami na kávu; fika byla v minulosti zavedena, aby snížili počet úrazů v továrnách.
Před rokem mi mohli ukázat stav, a netušila bych, co s ním. Přitom ještě (relativně) nedávno – byl samozřejmostí v domácnostech v českém podhůří, nezbytnou součástí vitálního českého textilního průmyslu. A stačilo pár generací a dovednosti řemesla – nastřádané (bezpočetnými pokusy a omyly) po staletí – jsou zapomenuté. Jako bychom opakovaně pálili Alexandrijskou knihovnu – teprve, když se vědomost změní v popel – zaznamenáme, že je pryč.
Ve Švédsku tkalcovství stále žije v paměti starších žen. Starý stav se dá sehnat snadno. Jeden takový – chtěli ho spálit, jsem zachránila. Patřil Martě, která nedávno zemřela.
Tkaní je matematické řemeslo; vyžaduje přesnou kalkulaci a soustředění, napětí vláken musí být konzistentní. Naše učitelka Sára Kanahols nám radila nezakládat nitě, když jsme v nepohodě – ony si to pamatují a později se tenze vymstí ve vzorku.
Když tkaní naopak jde jak po másle, je to forma meditace; počáteční fáze je ale delikátní a je potřeba se soustředit na mnoho kroků. Malá chyba znamená rozdíl mezi splývající látkou a napjatou.
Sláva nepohodlí
Když dnes něčemu hned nerozumíme, hledáme vysvětlení na mobilu nebo to (frustrovaně)vzdáme. Ale co kdybychom v té nepohodě, v té nudě pokračovali a nechali myšlenky přeskakovat, plout. Řemeslo je řešení problémů. Vyžaduje pružnost a nekonečnou trpělivost. Vnímání barvy se dá natrénovat! Proto ten geniální intuitivní výběr barev starověkých tkalců.
Jsi, co hledáš
Naši učitelé jsou mistři svého řemesla. Neuměla jsem pořádně ani navléknout jehlu do stroje a teď – dokážu utkat koberce na několik způsobů. Nejtěžší pro mě zůstává – vydat se do neznáma, vykřesat něco z ničeho. Peršané tomu říkají – skočit z větve na větev. Je to v rozporu s tím, co vyžaduje specializace moderního světa. Řemeslníky vede zvídavost dítěte, jsou stejně otevření neznámému. Fascinuje mě jejich hravost, jejich celoživotní žízeň po poznání. Škola Capellagården mě přivedla k originálnímu přemýšlení, díky ní jsem povyrostla.
Věda má výhodu; výsledky jsou znatelné, pokrok se dá snadno měřit. A pokračujete ve stavbě z impozantních bloků znalosti lidstva. Matematika je svět kategorizace, řadí jej do přehledných struktur a grafů. Realita je ale mnohem neuspořádanější, nepouští snadno svá tajemství. Humanitní vědy neposkytují stejné pocity jistoty nebo stability – spíše přijímají, že nejsme s to pochopit vesmír ve všech jeho rozporuplnostech.
Vidim zlatý střed – někde mezi uměním a vědou – v něm se pohybovali myslitelé středověku a renesance – a my se k tomu přesahu potřebujeme vrátit. Místo škatulkování talentu, měli bychom různorodost vědění využít k řešení nejpalčivějších problémů. Řemesla se už dnes zapojují do těch nejúžasnějších projektů.
V minulosti se řemeslník musel nejdřív vydat do světa, načerpat vědomosti a zvyky jiných kultur, aby se vrátil s novými nápady. Já si s sebou nesu to, čeho si tolik cením – perskou přátelskost, východoevropskou pohostinnost, švédské vzdělání, český pragmatismus a stoicismus Angličanů; a přitom doufám, že vytvořím něco originálního.
